Když jsem svému manželovi sdělila, že čekám dítě, jeho tvář zůstala nepřístupná a prázdná kaipražská tramvaj v ranní mlze. Očekávala jsem, že vyskočí radostí, tančí bos na podlaze panelového bytu nebo alespoň rozlije trochu čaje z čehokoliv po ruce, ale místo toho tam jen seděl a škubl koutkem úst, jako by ochutnal kyselé zelí bez cukru. Dlouho jsme snili o tom, že budeme rodiče proseděli jsme spoustu hodin v čekárnách poliklinik, pocítili chlad svítících lamp a teplo doufání. Myslím, že když jsem otěhotněla, už se dávno smířil, že otcem nikdy nebude, že místo večerních pohádek do dlaně bude hladit mou tvář ve světle lamp na Karlově náměstí. Dokonce dřív, než zjistil o mém těhotenství, naznačoval, že bychom mohli adoptovat dítě z dětského domova v Bruntále. A teď, místo nadšení, mi ukazoval výraz, který bych nejspíš našla i na soše svatého Václava uprostřed zimního náměstí. Říkala jsem si, že potřebuje čas, že se v jeho hlavě honí pražské holuby bez směru a ve vřelém koutě svého vnitřního snu jsem stejně zůstávala šťastná.
Chodila jsem po domě jako víla z českých lesů, nadnášená mraky radosti konečně se to, po čem jsem tolik toužila, stalo skutečností. Realita mého těhotenství však byla drsná jak pražské chodníky v zimě. Trávila jsem celé dny v nemocnici na Vinohradech, nakonec jsem musela dát výpověď v práci. Oporu jsem v manželovi nenašla stal se protivný, podrážděný, jeho slova kousala jako říjnový vítr na Vysočině. Těhotenství přece není práce, Lucie! Nenakládáš uhlí na Hlaváku, nejezdíš s tramvají od rána do večera. Potřebuju manželku, ne pacientku. Jsem unavený, už nechci být domácí kůň, co dělá všechno sám. Dokola jsem mu opakovala, co mi říkali doktoři: Nemám zvedat těžké věci, nemám se dřít kvůli miminku, které se dere do světa. Ale marně, jeho uši byly zavřené jako staré dveře na dvoře, a žádné slovo skrz ně neprošlo.
Nakonec jsem skončila na dlouho v nemocnici. Telefon nezazvonil, nikdo nepřišel; dokonce ani pohlednici neposlal. Přišla nečekaná sekce a naše dcera, malá Anežka, se narodila předčasně. Naštěstí byla zdravá, jako by ji chránilo nějaké tajemství vřelého vesnického domku. Plakala jsem štěstím a hned jsem volala manželovi, že naše holčička je na světě. Gratuluju, odpověděl monotónně a přesto to byla snad nejhezčí slova, jaká jsem kdy slyšela. Když mě s Anežkou pustili domů, dveře bytu zely prázdnotou. Zmizel, jak sen nad brněnskými střechami za úsvitu. Strach a bolest mi seděly na ramenou, ale kvůli své holčičce jsem sebrala všechny síly a v tichu panelového domu, v šeru pošmourného večera jsem si slíbila, že ji ochráním a že kousek štěstí v sobě pro ni uchovám, ať se ve světě stane cokoliv.
