Děvče, posaď si dítě na klín, napomenula mě velká žena, která podle všeho měla přes padesát. Mimochodem, koupila jsem synovi jízdenku na autobus a zaplatila jsem za ni 2000 korun.
Dnes vezu svého syna Pavla k babičce do Kladna. Je v naší rodině velký kluk, přestože mu je teprve pět, ale všichni ho považují za školáka. Navíc se u nás v rodině k dětem chováme jako k dospělým. Proto mu vždy pořizuji svou vlastní sedačku v dálkových autobusech, Pavel je slušný a je už docela vysoký a těžký držet ho v náručí je opravdu těžké. Bylo by nám oběma nepříjemné a jeho boty by mohla otírat o ostatní cestující, kdyby seděl na mém klíně. Prostě je lepší, aby Pavel seděl na své vlastní sedačce, všem je to pohodlnější.
Pavel dnes sedí u okna a já jsem vedle něj. Vybrali jsme si přední sedadla, abychom se mohli v klidu dostat ven, když budeme vystupovat, dříve než ostatní. Řidičovi jsem vysvětlila, že jsem koupila jízdenku i pro dítě, aby na to místo neposadil někoho cizího.
Vyrazili jsme za město. Na silnici autobus zastavil u korpulentní paní. Někde vzadu v autobuse bylo ještě pár volných míst, takže řidič otevřel dveře. Když se žena doslova vhrnula dovnitř (jinak se to říct nedá), celý autobus se zatřásl, a spolucestující, zaražení, sledovali její nástup. Jakmile se konečně usadila a zabouchla za sebou dveře, řidič si těžce povzdechl. Autobus se rozjel a žena se sunula blíž pasažérským sedačkám.
Dívko, posaď si děcko na klín, napomenula mě paní z plna hrdla. Odpověděla jsem, že jsem jízdenku pro syna zaplatila a rozhodně ho na klín dávat nebudu. Řidič se mě zastal a řekl, ať se přesuneme k oknu dopředu, že tam je více volných míst. Žena však hrubě procedila, že jí musí být uvolněné místo, protože pro nás je jednodušší se přesunout. Dodala spojku, že tady jezdí často a vždy chce sedět u okna.
Své místo jsem nedala, autobus zrychloval a paní stále stála u našich sedadel a nechtěla se přesunout dozadu, kde byla místa volná. Cítila jsem, jak ve mně vře krev, ale nechtěla jsem před Pavlem vyvolat rozbroje. Začala jsem s Pavlem klidně povídat, abych odvedla pozornost od paní. To ji rozčílilo ještě víc a zakřičela: Tak rychle, posaď dítě a pusť mě sednout, nechápeš snad?! Odpověděla jsem klidně, že své místo nedám, že syn je na svůj věk velký a má vlastní jízdenku. A že jsme nastoupili dříve a vybrali si místo podle sebe. Tady žádné místenky nejsou.
Řidič se nenechal tím vším rušit a bylo cítit, že už podobný spor zažil nespočetkrát. Ostatní cestující zpočátku nereagovali, někteří měli sluchátka, jiní klimbali. Postupně však začali radit: Paní, posaďte se dozadu, tam jsou volná místa. Nekřičte, nejste doma! Ona si stále trvala na tom, že dopředu nejde, protože je to pro ni kvůli postavě těžké. Každému ale bylo jasné, že se jedná o princip prostě chtěla naše místo.
Autobus byl plný nervozity. A tehdy se odehrálo něco nečekaného. Řidič zastavil autobus, vystoupil a vešel do kabiny, vzal paní její tašky a vynesl je ven, poté ji vyvedl z autobusu. Zmatená a rozčílená žena ani nestihla zareagovat, když řidič nasedl, zavřel dveře a rozjel se pryč. V kabině se rozhostilo ticho. Mezi cestujícími jsme rychle vybrali částku, abychom řidičovi nahradili ztrátu za ženu. Když jsme dorazili, dali jsme mu peníze a byl tak šťastný, že slíbil, že už ji nikdy na autobus nepustí, protože s ní jsou vždy jen samé potíže.
