Miminko přišlo na svět přesně o půlnoci. Ve chvíli, kdy digitální hodiny na porodním sále zablikaly zeleně a tiše se přehouply z 23:59 na 00:00, se na sál rozhostilo zvláštní ticho. Doktorka a porodní asistentka si rychle vyměnily pohled, zatímco dětská lékařka popadla modrofialové tělíčko, položila ho na vyhřívaný přebalovací stůl a okamžitě začala s odsáváním. Dítě se vůbec nenadechlo. Rodička, lehce pootočená na boku, odevzdaně sledovala všechny ty rychlé pohyby lékařky.
Možná je mrtvé? Vždyť nepláče honilo se jí hlavou, unavenou po nedávných silných bolestech. Konečně novorozenec vydal slabé, sotva slyšitelné písknutí, které však postupně nabíralo sílu, až se proměnilo v hlasitý pláč, který byl slyšet po celém nočním tichu oddělení.
A doktoři i sestřičky stáli v kruhu okolo miminka a tiše ho pozorovali. Ten chlapeček byl totiž jiný. Jeho páteř byla zvláštně zakřivená, v úrovni lopatek vytvořila dva výrazné hrboly, prakticky stejně dlouhé, táhnoucí se až do půlky hrudníku.
To snad není možné? opakovala překvapená neonatoložka. Něco takového jsem nikdy neviděla, to přece není možné
Když za Annou ráno přišla lékařka, aby jí vysvětlila, s čím se její syn narodil, Anna jen klidně zkřivila rty: Takže je ještě i zmrzačený No to snad né Vemte si ho, kam chcete, já o takové dítě nestojím Ani zdravého bych nechtěla, natož takového Podejte mi papíry, podepíšu to
A přesně na čas odešla z porodnice lehká, bez zájmu, s čistým stolem. Její syn zůstal, nevěda nic o tom, že ho hned na začátku odmítl ten, kdo ho na svět přivedl.
V dětském domově mu dali jméno Vításek. Ano, jen tak, prostě Vításek. Sestřičky mu oblékaly velké košilky, aby tak nebyly jeho nedostatky na první pohled patrné.
Ale i kdyby byl jeho vzhled dokonalý, jistě by se stejně mezi ostatními dětmi vymykal. V modrých očích s dlouhými černými řasami měl totiž něco, co se nedá popsat dětskou moudrost, která do dětského domova nepatří.
Často stával u okna a naslouchal svému nitru, tak moc se snažil zachytit a pochopit to něco zvláštního, co zatím uchopit ani pochopit nedokázal.
Jednoho dne, když se dvouleté děti v páru šouraly chodbou na společnou akci, to přišlo. Ze dveří kanceláře ředitelky, které byly pootevřené, se ozývala hudba. Nebyla to žádná dětská písnička, na které byli zvyklí z hudebních výchov, kdy pochodovali jako vojáci s nemotornými ručičkami i nožičkami.
Hudba zněla jako vítr. Jako teplý, jemný vítr, který člověku zvedne duši, kolébá ho v náručí a nese daleko pryč. Nebyla v ní slova, ale byla v ní duše, která Vításka objala a šeptala mu něco, co nevěděl ani nechápal, ale co patřilo jen jemu.
Zůstal stát uprostřed chodby, úplně se vymknul ze skupiny a pohyboval se do rytmu hudby, nevnímal ostatní děti, ani snahu sestřiček pohnout s ním. V tu chvíli mu v hlavičce všechno zapadlo. Ta zvláštní melodie, kterou slýchával v šumu ostatních dětí, ve větru nebo v potrubí umýváren, byla jeho jeho Hudba.
Monika a Ondřej objeli snad všechny dětské domovy v okolí Brna. Monika, kvůli vrozené nemoci, děti mít nemohla. Uvažovali o adopci, oba absolvovali školicí kurzy, měli připravené všechny papíry Ale před nimi stálo rozhodnutí: Kdo bude jejich dítě? Mezi desítkami opuštěných dětí totiž pořád nenarazili na TO své.
Drží se za ruce, přicházejí k plotu dětského domova v Zastávce. V pískovišti si děti hrají, holčičky vozí panenky v kočárkách, smích a vřískot plní celé hřiště. Jen jeden chlapeček, v dlouhé, neforemné bundičce, stojí tiše a pozoruje, jak na větvi zpívá vrabec.
V tu chvíli Monice zazvoní telefon. Mozarta. Monika byla už od studentských let milovnicí klasiky. I Vításek se zastavil, jeho pohled se rozsvítil v očích mu blýskl zvláštní jas a začal se houpat do rytmu hudby, přesně vystihoval tempo. Monika s Ondřejem jen stáli a zapomněli na celý svět, i na stále vyzvánějící telefon.
Viděli ho. Svého syna. Spřízněnou duši, která zářila v jeho pohledu.
Ano, vím, že je nemocný, že má zdravotní postižení Ano, jsem připravená nést za něj odpovědnost Rehabilitace? Samozřejmě vytrvale odpovídala Monika na všechny otázky paní ředitelky, která se ji snažila přesvědčit, ať si vezmou jiné zdravé dítě. Děti si nevybíráme prostě je milujeme takové, jací jsou vezmu si ho, i kdyby mě to mělo stát cokoli.
Maminko? Vításek se odsunul od piana a položil hlavu Monice na ruku. Proč jsem takový? Proč nejsem jako ostatní?
Monika mu něžně projela prsty po pokřivených zádech: Víš, synku, každý jsme nějaký Každý jiný vevnitř i navenek Ty, já, i táta. A ty tvý záda? Já ti přece říkala, že tam máš křídla, jako anděl Ještě se neotevřela, ale určitě se jednou rozvinou.
A ona obejme synka a políbí ho na teplou vlásku, pak si spolu sednou ke klavíru a hrají a Vításek hraje tak, jak by mu mohli závidět i zkušení muzikanti.
A v tu chvíli se mu za zády opravdu rozevírají křídla. Vidí je jen máma, táta a Vításkovi andělé, kteří u něj vždycky stojí a usmívají se, zatímco hudba plyne, vlní se jako široká Morava a unáší šťastného Vításka na vlnách svého světaSotva se klávesnice pod dětskými prsty rozezní, proud světla projde oknem přesně na Vításka, a ten poprvé v životě ucítí, že jeho záda přestávají bolet. S Moničinou písní se v jeho nitru rozhostí klid jako hladina rybníka za svítání. Hudba je najednou všude. V chvění tichého vzduchu, v tlukotu srdce Moniky i Ondřeje, co tiše sedí vedle něj.
Na vteřinu se jejich oči setkají a v pohledu všech tří je beze slov jasné, že teď konečně jsou doma.
A když Monika zlehka pohladí Vításka po křídlech, která měkce září pod světlem, Vításek poprvé pocítí, že jeho vlastnost, která ho celý život odlišovala, mu vlastně dává sílu. Usměje se a s každým dalším tónem jeho hra letí z klavíru dál, až ven, za okno, mezi ostatní děti, do srdcí všech, kdo ji slyší.
A v tom okamžiku, v tom jednom nekonečném taktu, už není žádný rozdíl mezi jiný a svůj. Všichni jsou propojení, v melodii, kde každý tón má vlastní hodnotu a právě proto je tahle hudba krásnější než jakákoliv jiná.
Až jednou večer, když už v domě doutná jen poslední světlo a všichni usínají, otevře Vításek okno, položí ruce na parapet a ucítí na zádech lehounký závan. V měsíčním svitu se jeho silná, zářivá křídla roztáhnou a on ví, že doma bude už navždy.
