Byl to sen můj a mého manžela žít někde u vody. Deset dlouhých let jsme jezdili podél Vltavy, hledali jsme, šetřili každou korunu a doufali, že si pořídíme bydlení někde poblíž pražské pláže, ideálně v Podolí. Neměli jsme ambice na luxusní loft, chtěli jsme obyčejný, dvou nebo třípokojový byt s výhledem na lodě. O zařízení jsme se moc nestarali hlavní bylo, že bychom bydleli u moře, i když to byla spíš Vltava.
A pak, konečně, sen se stal skutečností. Pravda oba jsme měli ještě hypotéky, ale cíl byl splněn. Vltava pár kroků od domu, vlastní byt přesně podle našich představ.
Dva měsíce jsme si spokojeně oddechli, popíjeli pivo na balkoně a užívali si pohled na vodu. Pak se ale objevila matka na návštěvě. Po prohlídce našeho prima bytu si vyžádala klíče prý ať může přijít kdykoliv, když je v Praze. Netušili jsme, že tenhle klíč se brzy rozmnoží jako králíci.
Jednoho rána, ještě jsme byli v posteli, slyšíme cvakání zámku a klepání na dveře. Manžel, bez nadšení, předpokládal, že dorazila maminka drahá, rychle se oblékl a šel vítat hosta. A co myslíte? Stála tam celá rodinka s dvěma dětmi sestřenice se vším všudy.
Zvládli jsme se tvářit, že máme radost z nečekané návštěvy. Sestřenice nám s úsměvem sdělila, že si udělala kopii klíčů přímo od maminky, a že ta jim řekla, jak budeme nadšení z překvapení. Turisté u nás strávili celý týden dovezli si zásoby ze vsi, jídlo nebyl problém, ale hérečka v resortním módu nám na náladě nepřidala.
Po jejich odjezdu jsem zavolala matce, a prosila, ať už příště nedomlouvá takové krásné překvapení. Divila se, co mě na tom rozčiluje vždyť díky nám se sestřenice měla fajn a prý bude ubytování zdarma u vody využívat každé léto.
Táhli se pak další příbuzní, inspirováni maminkou. Strýcové, tety, bratranci, dokonce i vzdálení sestřenice. Často se návštěvníci sešli naráz, veselí na chodbě a klasicky hlásili:
No kde jinde bychom měli být než v domě Heleny!
Helena (já osobně), však jako majitelka byla prakticky neviditelná. Stejně tak manžel. Vždyť málem jsme byli za personál vesnici dorazily!
Po dvou sezónách takových zájezdů jsem poprosila maminku, ať nám vrátí klíče. Zasvěceně si připadala dotčená a obvinila mě z povýšenosti a odcizení rodině. Když jsem o tom řekla manželovi, objal mě a řekl:
Hele, těch klíčů už je tolik, že klíč od tvé mámy neřeší vůbec nic. Pokud ti to nevadí, zítra namontuji nové dveře a nový zámek.
Nevadilo mi to ani trochu za týden jsme potichu poslouchali, jak se někdo u nových dveří pokouší nacpat staré klíče. Pak přicházely telefonáty, ale měli jsme pevný postoj nereagovat.
Večer se strhla hlučná diskuze s maminkou byla rozhořčená, že třetí bratranec musel přespat na hlavním nádraží, než mu jede vlak. Když jsem se zeptala, jaký že ten nepozvaný host vlastně má jméno, slyšela jsem krátké pípnutí…
Od té doby byly ještě dva pokusy o přepadení našeho bytu. Nové dveře vydržely a já a manžel jsme si konečně začali užívat pocit, že tohle je ÚPLNĚ naše místo, ne průchozí ubytovna.
Maminka k nám už nechodí, drží se v solidarity se svými příbuznými. Snažím se udržet normální vztahy, ale rozhodně už do našeho bytu nikoho bez pozvání nepustím. Je to naše území, na které jsme si vydělali jen vlastní prací.
Proč nikdo z rodiny nenapadlo, že si taky můžou koupit bydlení u Vltavy, netuším. Ale přijít na hotové to jim šlo, a na rozdíl od nás byli s tím opravdu spokojení!
