Devět červených růží
Tchyně přijela jen na pár hodin a zeť hned pochopil, že tohle nevydrží. Řekl ženě, že jde do sauny. Rychle se oblékl a vyrazil.
Jenže ho čekalo další zklamání sauna byla zavřená kvůli opravě. Nálada mu úplně klesla.
Nechtělo se mu vracet domů. Začal se jen tak potulovat po ulicích, do obchodů nevstupoval to není nic pro chlapa. Smutně si sedl na lavičku.
Vtom zahlédl postarší manželský pár. Odhadem kolem šedesáti let, elegantně oblečení, šli pomalu a dívali se jeden na druhého s úsměvem. Žena se zavěsila do manželova rámě a povídali si spolu.
Muž je chvíli pozoroval: Mají si stále co říct. My jsme s Hanou patnáct let spolu a už jsme všechno dávno probrali, obyčejně mlčíme.
Najednou se pár zastavil a muž své ženě něžně upravil šál kolem krku. Pak šli dál.
Napadlo ho: Podívej se, oni si lásku dokázali uchovat. My už si jeden druhého skoro vůbec nevšímáme.
Jeho žena je drobná, vždy unavená, typ ženy, která už přestala o sebe dbát spokojí se s málem. Pracuje v továrně, dvě děti, pořád spousta starostí.
Lítá po bytě, neusadí se, stále jen práce a starosti. Ve starém županu, rozcuchané vlasy. Po bytě se pohybuje rychle, v ruce hadr nebo smeták. Léta se neusměje, má zachmuřený výraz, který se nemění.
Do kadeřnictví zajde jen když už je to opravdu nevhodné vyjít ven. Manžel seděl a přemýšlel: Tak moc jsme se milovali. Kam to všechno zmizelo?
Pokoušel se v sobě probudit dávno zapomenuté city a najednou to ucítil drobná něha prošla jeho srdcem a vyslala do duše teplé stopy. Najednou mu bylo ženy líto a zatoužil jí něco krásného dát.
Nemohl zůstat jen tak sedět musel teď hned udělat něco pěkného. A ani nevěděl proč, rychle vstal a vyrazil, sám nevěděl kam.
Odpověď přišla téměř okamžitě málem narazil do květinářství. Koupit květiny? váhal, stejně to pozná a jen mi vynadá, že utrácím zbytečně peníze. Spíš bych měl koupit Evě tenisky na tělocvik.
Couvl a chvilku stál v nejistotě. Ale pocit něžnosti vevnitř ho táhl dál.
Nakonec mávl rukou a vešel do květinářství. Prodavačka se na něj mile usmála. Květiny nekupoval už patnáct let.
Napadlo ho koupit jednu růži, ale něco v něm zašeptalo: Nebuď směšný, to nic neznamená. Vzchopil se tedy: Vezmu devět.
Trochu ho to vyděsilo je to už bláznovství! Ale slovo už zpátky nevezmeš.
Vyšel ven a měl pocit, že se na něj kolemjdoucí dívají odsuzujícím pohledem.
Zavolal domů, jestli už tchyně odešla.
Když stoupal po schodech, v žaludku cítil napětí. Vyhodí mě i s těmi růžemi. Když začne křičet, zmuchlám je a hodím do koše.
Žena právě postavila na stůl pytlík s moukou a měla čisté ruce. Muž přišel, žena stála zády, nic netušila. On se zastavil, mlčel, těžce dýchal nervozitou. Až když se obrátila, zahlédla květiny a zůstala stát jako přimrazená.
Hanko, to je pro tebe. Měl jsem chuť ti je dát. Nezlobíš se?
Chvíli si je jen prohlížela, jako by to byl přelud. Pro tebe, Hanko, pro tebe.
Vzala květiny, přičichla k nim a slabě se usmála. A v tu chvíli zmizela továrna, domácí starosti, i těch patnáct společných let!
Téměř zašeptala: Děkuju.
Váza stála uprostřed stolu, devět červených růží jako by rozsvítilo celý pokoj.
Žena pohladila květy dlaní a zadumaně postála před zrcadlem, srovnala si vlasy. Její rysy změkly, starosti ustoupily jemné zasněnosti. Muž přišel blíž, objal ji kolem pasu. Chvilku stáli potichu spolu.
Na jednu krátkou chvíli se žena zastavila. Jen na okamžik.
A nakonec někdy stačí i malá pozornost, gesta lásky, abychom si znovu vzpomněli, proč jsme se do sebe kdysi zamilovali a že i dávné city dokážou znovu rozkvést.
