Denní kukačka zakukala
To si dělá srandu! vybuchla Jana. Petře, pojď sem, hned!
Můj muž, právě se zoutými teniskami v předsíni, nakoukl mezi dveře a cestou si rozepínal límeček košile.
Jani, co je zase? Přišel jsem z práce, bolí mě hlava
Co je zase?! Jana ukázala na okraj vany. Podívej se pozorně. Kde je můj šampon? Kde je ta maska na vlasy, co jsem si včera koupila?
Petr krátkozrace přimhouřil oči na pečlivě seřazené řadě lahviček.
Byl tam obří flakon dehtového šamponu, nějaký litrový Lopuch a těžká skleněná dóza s krémem podivně hnědé barvy.
Eh To mamka přinesla svoje věci. Asi jí to tak vyhovuje, když má vše po ruce zamumlal a raději se ženě nedíval do očí.
Vyhovuje? Petře, vždyť tady nebydlí! A teď se podívej dolů.
Jana se sehnula a vytáhla zpod vany plastový lavor. V tom ležely její drahé francouzské přípravky, její žínka a žiletka.
To jako co znamená? Smetla moje věci do toho špinavého lavoru a svoje si vystavila!
Rozhodla, že mé věci patří hned vedle hadru na podlahu, ale svůj Lopuch vystrčí na čestné místo na okraj vany!
Petr si těžce povzdechl.
Jani, nenervuj se. Mamce je teď fakt špatně, víš to. Přeházím to zpět a pojďme na večeři? Mamka dělala holubce.
Nebudu jíst její holubce, utnula ho Jana. A proč tu vlastně pořád je? Proč se tu tak roztahuje v mém bytě, Petře?!
Připadám si tu jak nájemnice, které laskavě dovolili používat záchod.
Jana odstrčila muže a vyběhla z koupelny, zatímco Petr tiše vrátil lavor s jejími věcmi zase pod vanu.
Bydlení, co zničilo životy tisícům lidí, se Jany a Petra vlastně netýkalo.
Petr měl svou prostornou garsonku v paneláku po dědovi z otcovy strany.
Jana zdědila po babičce útulný byt v centru.
Po svatbě se rozhodli zůstat u Petra měl novou koupelnu i klimatizaci, a Janin byt pronajali slušnému páru.
S Petrovými rodiči byly vztahy spořádaně neutrální s nádechem zdvořilé sympatie.
Milena Němcová a její muž, mlčenlivý starý pan Václav, bydleli na opačném konci Prahy.
Jednou týdně povinný čaj, formální otázky na zdraví a práci, vřelé úsměvy.
Janičko, ty jsi ale pohubla, povídala Milena a přidávala jí kus dortu. Peťo, ty ženu nekrmíš?
Mami, chodíme jen cvičit, mávl Petr smířlivě rukou.
A tím to končilo. Neohlášené návštěvy? Rady do života? Ani omylem.
Jana se dokonce kamarádkám chlubila:
Se tchyní mám vážně štěstí. Zlatá ženská, nikdy mi do ničeho nekecá, Petra nenavádí.
Vše se zhroutilo jedno sychravé úterý, kdy si pan Václav, po třiceti dvou letech manželství, zabalil kufr, nechal na stole vzkaz Jedou k moři, nehledat!, zablokoval všechny kontakty a zmizel.
Ukázalo se, že krize středního věku není jen způsob vyjadřování, ale i mladší administrativní pracovnice z mariánskolázeňských lázní, kam oba jezdili tři léta po sobě.
Pro šedesátiletou paní Milenu se zhroutil svět.
Nejprve přišly slzy, noční volání a nekonečné rozbory situace:
Jak mohl? Proč? Janičko, proč se to stalo?
Jana ji ze začátku opravdu litovala. Vozila jí uklidňující čaje, poslouchala historku pořád dokola, tiše přikyvovala, když si Milena stěžovala na toho starého záletníka.
Jenže trpělivost jí brzy došla tchyně začala být otravná neustálým bědováním.
Petře, volala dnes pětkrát, řekla Jana jednou u snídaně. Prosila, ať dojedeš vyměnit žárovku na chodbě.
Vím, co prožívá, ale… Kdy to skončí?
Muž sklonil hlavu.
Je jí smutno, Jani. Celý život byla zvyklá být s tátou, a teď Nezlob se na ni.
Žárovku si může vyměnit, anebo zavolat opraváře. Ale hlavně chce, abys přijel ty. Anebo já. Opravdu je to nutné?
Později přišly první přespání Petr jezdil nocovat k mamince.
Jani, máma se bojí sama usínat, omlouval se Petr, když si balil tašku. Říká, že je v bytě ticho. Pár dní u ní zůstanu, ano?
Pár dní? zamračila se Jana. Petře, jsme teprve čerstvě svoji, a už půl týdne spíš jinde. Nechci být sama.
Jani, je to dočasné. Jak se dá dohromady, bude to v pohodě!
To dočasné nakonec trvalo měsíc.
Paní Milena chtěla, aby u ní syn trávil aspoň čtyři večery a noci v týdnu.
Simulovala vysoký tlak, panické ataky, sama schválně ucpávala sifon ve dřezu.
Jana sledovala, jak je Petr zničený, vyčerpaný dvěma domácnostmi a tehdy udělala chybu, kterou si později vyčítala denně.
***
Rozhodla se promluvit si s tchyní napřímo.
Mileno, promiňte, že to řeknu natvrdo, začala u nedělního oběda. Když je Vám tak těžko samotné, nechcete přes den chodit za námi?
Petr je v práci, já pracuji často z domova. Můžete být tu v centru, projdete se v parku, posedíte s námi. Před spaním Vás Petr odveze.
Paní Milena se na ni tehdy divně zadívala.
No vida, Janičko… Ty jsi ale rozumná. Opravdu proč bych měla v tom prázdném bytě schnout?
Jana doufala ve dvě tři návštěvy týdně, čekala, že tchyně přijde kolem poledne a odejde, než se Petr vrátí
Jenže Milena měla vlastní představu objevila se přesně v sedm ráno.
Kdo tam? zamumlal rozespalý Petr, když zazvonil zvonek.
Šel otevřít sám.
To jsem já! zazněl vesele hlas paní Mileny. Přinesla jsem čerstvý tvaroh!
Jana si přetáhla peřinu přes hlavu.
Co to sakra… zasyčela. Petře, je sedm ráno! Kde asi sebrala čerstvý tvaroh v tuhle hodinu?!
Máma brzy vstává, házel si Petr kalhoty. Spi dál, otevřu jí.
Tím dnem začalo peklo. Paní Milena nejen že chodila ONA BYLA V BYTĚ OSM HODIN DENNĚ.
Jana se snažila pracovat, ale neustále jí šumělo u ucha:
Jani, proč jsi neutřela prach na televizi? Našla jsem hadřík, já to vezmu.
Mileno, mám teď call!
Ale prosím tě, sedíš jen u počítače. A mimochodem, Peťovi žehlíš košile úplně blbě. Rukávy mají být ostré jak břitva. Ukážu ti to, než ti přijde klient.
Kritizovala všechno.
Jak Jana krájí zeleninu: Péťa má rád na nudličky, ne na kostičky jako ve školní jídelně.
Jak je ustlaná postel: Přehoz má sahat až k zemi, to tvoje je nějaké krátké.
Jak to voní v koupelně: Tady má být vůně, u tebe to táhne vlhkem.
Jani, neuraž se, nakoukla do hrnce. Ale to jsi přehnala se solí.
Peťa je od mala zvyklý na dietní. Má slabý žaludek, to jsi nevěděla? Zahubíš ho tím. Uhni, já tu polévku upravím.
Polívka je výborná, zasyčela Jana, ruce zaťaté v pěst. Petrovi chutnala, měl dvě misky!
Ale on je taktní, nechce tě zranit, tak to chudák jí.
K obědu byla Jana na pokraji nervového zhroucení.
Utíkala do kavárny, seděla tam celé hodiny, jen aby neslyšela poučující hlas.
A když přišla domů, zuřila ještě víc.
Nejdřív se v kuchyni objevila milovaná hrnek Mileny obří kýčovitý hrnek s nápisem Nejlepší mamince.
Pak se na háčku v předsíni objevil její náhradní plášť, za týden uvolnila celou polici na své přezůvky a pár županů.
Na co tu máte župany? zeptala se Jana, když našla růžovou froté katastrofu u svých sametových kombinéz.
Ale děvče, vždyť tu trávím celý den. Ráda bych se převlékla do domácího. Jsme přece rodina, proč se zlobíš?
Petrovy reakce byly stále stejné:
Jani, zkus to pochopit. Je jí mizerně. Ztratila tátu, potřebuje cítit, že je užitečná. Máš litovat místo ve skříni?
Nejde o polici, Petře! Tvoje máma mě vytlačuje z vlastního bytu!
Přeháníš. Vždyť vaří, uklízí. Sama jsi říkala, že nerada žehlíš.
Radši budu chodit zmačkaná, než abych nosila, co žehlila ona!
A muž jako by mě neslyšel.
***
Lahvičky v koupelně byly poslední kapka.
Petře, pojď, holubce chladnou! křikla z kuchyně paní Milena. Janičko, udělala jsem ti méně pepřovou, vím, že ostré nemáš ráda.
Jana vtrhla do kuchyně, kde se už tchyně rozvalovala u talířů.
Mileno, narovinu proč jste dala moje věci pod vanu?
Tchyně ani nemrkla. Položila vidličku k Petrovu talíři a usmála se.
Janičko, myslíš ty lahvičky? Vždyť už v nich skoro nic nebylo, zbytečně zabíraly místo.
A navíc ten pach bolela mě z nich hlava. Dala jsem svoje, osvědčené. Tvé jsem uklidila dolů.
Snad ti to nevadí, stejně se tam měl udělat pořádek.
Vadí mi to, vykročila Jana ke stolu. Tohle je moje koupelna. Moje věci. Můj byt!
Ale děvče, jakýpak tvůj? Byt je Petříkův, vzdychla Milena dramaticky a sedla si. Ty tu samozřejmě jsi doma, ale Nějaký respekt k matce muže, ne?
Petrova tvář zbledla.
Mami, proč to říkáš? Jana má taky svůj byt, jen my tu zrovna bydlíme
Ale prosim tě, starý babiččin kutloch, mávla rukou Milena. Peťo, pojď jíst. Vidíš, tvoje žena je zas rozmrzelá, to bude hladem.
Jana se zadívala na manžela. Čekala.
Čekala, že řekne: Mami, dost. Překročila jsi všechny meze. Sbal věci a jdi domů.
Petr stál minutu, přecházel pohledem z matky na Janu, a pak prostě usedl ke stolu.
Jani, pojď si sednout. Klidně to probereme. Mami, taky jsi to přehnala, neměla jsi věci stěhovat
No vidíš! zvolala vítězně Milena. Syn chápe. Ty jsi ale zlá, Janičko. Nemůžeš mít všechno jen pro sebe. Rodina je o společném.
Janě praskly nervy.
Společné, jo? zopakovala. Dobře.
Odešla z kuchyně.
Petr jí cosi volal, ale neslyšela. Za pár minut měla zabaleny věci v kufrech.
Lahvičky v koupelně nechala nakoupí nové.
Odcházela za doprovodu dvou hlasů: muž žadonil o rozum, tchyně polohlasem očerňovala.
***
Jana se neplánovala vrátit o rozvod podala prakticky hned po úniku.
Muž zatím denně volá a prosí o návrat, tchyně si mezitím stěhuje svoje krámy do synovy garsonky.
Jana je přesvědčená, že přesně tohle Milena celou dobu chtěla.
