Den, kdy se moje babička vdala za syna muže, který ji kdysi nechal stát před oltářem Moje babička má 89 let a právě se stala hlavní postavou největšího skandálu, jaký naše vesnice zažila od doby, co Franta odnaproti ukradl peníze ze spolkového bálu. Tady už jsme viděli leccos – zrušené svatby, rvačky na maturitních večírcích i památný okamžik, kdy se sesul kostelní krov… Ale tohle všechno překonalo. Všechno začalo, když se babička seznámila s jedním pánem ve spolku důchodců. „To je pravý džentlmen, holčičko,“ říkávala mi, zatímco si nanášela jemně růžovou rtěnku. „A pořád ještě řídí auto.“ „Babi, je mu jedenadevadesát. Jsi si jistá, že by měl někam jezdit?“ „Ale prosím tě. Aspoň má auto.“ Románek byl jako blesk. Za tři týdny přišla žádost o ruku a prstýnek – dobře, byl jen bižuterie, ale gesto se počítá. „Vdávám se v sobotu,“ oznámila babička u rodinného oběda. Máma málem vdechla polévku. „V sobotu?! Vždyť to je za pět dní!“ „Přesně. V mém věku už není čas ztrácet čas. A co když umřu v pátek?“ Koupili jsme šaty – perlově bílé, elegantní, ale ne moc okázalé. Zamluvili jsme sál u kostela, objednali dort. Jedna z příbuzných dokonce vyrobila květiny z krepového papíru. A přišel velký den. Babička byla nádherná – v šatech, s perlovým náhrdelníkem po své mamince a s úsměvem, jaký jsem u ní dlouho neviděla. Sál nacpaný. Hrála tichá muzika. Farář listoval v knize. Všechno vypadalo perfektně. Jenomže ženich nepřicházel. Čekali jsme dvacet minut. Pak čtyřicet. Po hodině jeden z bratranců zamířil k jeho domu. Vrátil se sám a tvářil se jako na pohřbu. „Vzkazuje, že to nepůjde.“ V sále to zahučelo. Babička zbledla. „Jak to myslí, že to nepůjde?“ „Má strach. Je už moc starý, co když onemocní a bude přítěží? Prý je to tak lepší.“ Babička zůstala sedět s kyticí bílých růží v ruce. A pak se otevřely dveře. Vstoupil pán tak šedesátisedm, dobře oblečený, bílé husté vlasy, pohled plný hněvu. „Kde je nevěsta?“ „A vy jste kdo?“ ozval se jeden z příbuzných. „Jsem syn toho, kdo právě nechal tuto dámu na holičkách.“ Všichni jsme oněměli. Pán přistoupil k babičce a sundal klobouk. „Přišel jsem se omluvit jménem celé rodiny. Nedá se to odpustit.“ Babička si ho důkladně změřila. „Kolik vám je, mladý muži?“ „Šedesát sedm.“ „Jste ženatý?“ „Vdovec. Už čtyři roky.“ „Děti?“ „Tři. Všichni velcí, mají svoji rodinu.“ „A pracujete?“ „Jsem v důchodu. Mám penzi a malý domek.“ Babička chvíli přemýšlela. Pak se o holi postavila a přešla blíž. „Řekněte mi – taky se bojíte závazku, jako váš otec?“ „Ne. Byl jsem ženatý pětatřicet let. Nejlepší roky života.“ „A co si myslíte o manželství?“ „Je to to nejlepší, co člověka může potkat. A táta udělal velkou chybu, že nevyužil příležitost.“ Babička si ho prohlédla, pak se obrátila na nás všechny. „Sál je zaplacený. Jídlo zaplacené. Farář je tady. Dort mě stál majlant…“ „Babi, ty snad nechceš—“ začala jsem. „Udělal byste mi tu čest?“ Sál vybuchl v smích i pokřik. Někdo rozlil limonádu, druhý málem upustil mobil, když začal natáčet. „Ale já… vy…“ „Přišel jste bránit mou čest. Navíc už mám šaty na sobě. Znovu si je už neobleču. Takže – ano nebo ne?“ Upřímně se rozesmál. „Manželka mi vždycky říkala, že jednou provedu něco šíleného. Myslím, že ten den přišel. Jdeme do toho.“ A vzali se. Přímo tam. Farář si musel na pár minut oddechnout. Jedna z příbuzných se rozplakala, že si rozmazala řasenku. Máma nevěděla, jestli brečet, smát se, nebo jen tiše zírat. Ale vzali se. Na oslavě, když jsme jedli dort, na kterém bylo původně jiné jméno, ale přelepili jsme ho izolepou a přepsali fixem, jsem se babičky zeptala: „Babi, opravdu sis vzala muže, kterého znáš dvě hodiny?“ Jen zářila. „V devětaosmdesáti nemám čas na dlouhé námluvy. Má dobré způsoby, rozumný důchod a ještě má žlučník. Myslíš, že bych nechala utéct takovou šanci?“ „Ale je o dvaadvacet let mladší než ty!“ „Právě proto. Pořád tu bude pro moje kočky.“ Už jsou spolu tři týdny. Muž, který ji nechal před oltářem, jí zkusil zavolat. Nový manžel telefon zvedl a hned zavěsil. Zjistilo se, že vaří lépe než babička – to ona ale nikdy nepřizná – tancuje krásně a vozí ji do nemocnice v postarším, ale opečovávaném autě. Včera jsem je potkala v parku. On tlačil její vozík, ona ho kárala: „Pomalu! To není závod!“ „Jak si přeješ, má královno.“ Bývalý ženich poslal svatební dárek – mixér. Babička rozhodla, že bude užitečnější někomu jinému, a věnovala ho do binga. A teď mi řekněte: která babička si vezme sedmašedesátiletého syna chlapa, co ji kdysi nechal u oltáře… a který syn kývne na sňatek s ženou, která mu před chvílí málem byla macechou?

Den, kdy se babička vdala za syna muže, který ji kdysi nechal stát u oltáře.

Moje babička, devětaosmdesátiletá dáma, se nedávno stala hlavní postavou největšího skandálu, který kdy naše vesnice v okolí Olomouce zažila a to je co říct, protože tu už jsme zažili kdejaký průšvih. Kdysi někdo z Bečvy ukradl kasu na obecní slavnosti, zrušené svatby tu máme snad každý rok, naposledy se poprali maturanti na rozlučce a jednou dokonce spadl kostelní strop. Ale tohle tohle bylo opravdu mimořádné.

Začalo to, když se babička seznámila s jedním pánem v místním klubu důchodců.

To je ale galantní muž, drahoušku, řekla mi cestou ke zrcadlu, zatímco si pečlivě nanášela světlerůžovou rtěnku. A pořád ještě řídí auto!

Babi, vždyť mu je jedna devadesátka. Opravdu by ještě měl sedat za volant?

No tak, hlavně že auto ještě má.

Mezi nimi přeskočila jiskra. Za tři týdny už jí předal prstýnek pravda, obyčejnou bižuterii, ale gesto to bylo milé.

V sobotu se vdávám, oznámila nám babička u společného oběda.

Maminka se málem zadusila bramborovým knedlíkem.

V sobotu? To je už za pět dní!

Jistě. V tomto věku na co čekat? Co kdybych v pátek umřela?

Sehnali jsme šaty v barvě perly elegantní, nenápadné. Zamluvili jsme sál u kostela, objednali dort, teta Svatava vyrobila květiny z krepového papíru.

Pak nastal ten den. Babička zářila v těch šatech, s pravými perlovými náušnicemi po prababičce a úsměvem, který jsem od ní léta neviděla.

Sál byl plný. Tichá hudba, farář procházel modlitební knížku. Všechno bylo v pořádku, až na jednu věc.

Nikde ženich.

Čekali jsme dvacet minut.

Pak čtyřicet.

Po hodině vyběhl bratranec František ke ženicovu domu.

Vrátil se sám, tvář smutnou jak dušičkový večer.

Říká, že nemůže.

V sále to zašumělo. Babička zbledla.

Jak nemůže?

Bojí se. Prý je moc starý, prý by ti byl na obtíž. Prý je takhle všem líp.

Zůstala sedět, v rukou bílou kytici.

A v tom se otevřely dveře. Vešel pán okolo šedesáti sedmi, vlasy stříbrné, oblek bez poskvrnky a výraz plný rozhořčení.

Kde je nevěsta?

A vy jste kdo? zeptal se někdo ze strýců.

Jsem syn toho, který dnes nechal tuhle dámu čekat.

Všichni jsme strnuli.

Pán přišel babičce blíž a sundal klobouk.

Chci se omluvit za celou naši rodinu. Je to hamba.

Babička mu pohlédla přímo do očí.

Kolik vám je, mladý muži?

Šedesát sedm.

Ženatý byl jste?

Vdovec. Čtyři roky.

Děti?

Tři. Všechny už mají rodiny.

Pracujete?

Jsem v důchodu. Důchod pobírám, mám malý domek.

Babička se na chvilku zamyslela, pak se postavila, opřela se o hůl a šla k němu blíž.

A nebojíte se závazku, jak váš tatínek?

Ne. Byl jsem ženatý pětatřicet let. Nejhezčí část života.

A co si myslíte o manželství?

Že je to nejkrásnější, co člověka může potkat. A že táta tehdy udělal obrovskou chybu.

Babička si ho prohlédla od hlavy až k patě, pak se obrátila na nás.

Sál je zaplacený, jídlo taky, farář je tu, dort stál majlant…

Babi, nechceš snad? začala jsem.

Udělal byste mi tu čest?

Sál se otřásl smíchem, někdo vylil kompot, teta Milada začala natáčet na mobil, aniž by chápala, co se děje.

Ale já vy

Přišel jste bránit moji čest. Navíc už jsem oblečená. Ty šaty podruhé neobleču. Tak co vy na to?

Rozesmál se od srdce.

Moje žena vždycky říkala, že jednou udělám něco naprosto bláznivého. Myslím, že ten den právě přišel. Tak jdeme na to.

A opravdu se vzali.

Přímo tam.

Farář si musel chvíli sednout, jedna teta usedavě plakala, až jí stékal make-up, maminka nevěděla, zda má brečet, nebo se smát.

Ale vzali se.

Při hostině jsme krájeli dort jméno původního ženicha jsme přelepili lepící páskou a domalovali nové fixou a já se babičky ptala:

Babi, ty ses opravdu vdala za chlapa, kterého znáš dvě hodiny?

Jen se smála.

V devětaosmdesáti už není čas na dlouhé dvoření. Má dobré způsoby, slušný důchod, ještě má žlučník, a podle mě jsem mohla dopadnout hůř. Mám snad čekat dalšího nápadníka?

Ale je o dvaadvacet let mladší!

No právě! Přežije mě. Někdo musí krmit moje kočky.

Uběhly tři týdny. Ten, který ji nechal stát samotnou, jednou volal, prý se chce omluvit. Nový strejda mu to zvedl a zavěsil.

Aby toho nebylo málo, vaří líp než babička (na což ona nikdy nepřizná), tančí krásně a vozí ji ke všem doktorům ve staré, ale vyleštěné škodovce.

Včera jsem je potkala v parku. Tlačil její vozík a ona štěbetala:

Pomaleji! Není to rallye!

Ano, Vaše Výsosti, smál se.

Bývalý snoubenec poslal svatební dárek mixér. Babička ho raději věnovala do tomboly na bingo a smála se s celým sálem.

Zkuste si představit: Která babička se vdá za šestašedesátiletého syna muže, který ji kdysi nechal stát u oltáře… a který syn přijme za ženu ženu, která měla být před pár minutami jeho macecha?

Život zkrátka nejde vždycky podle plánu ale odvaha dát druhou šanci štěstí se někdy vyplatí. Nikdy není pozdě na novou kapitolu Dokud vám hraje dechovka a dort je dost velký pro všechny, stačí mít otevřené srdce a nebát se trochu riskovat.