Den, kdy se moje babička provdala za syna muže, který ji kdysi nechal stát před oltářem Moje babička, devětaosmdesátiletá dáma, se právě stala hlavní postavou největšího skandálu, který tahle vesnice zažila od dob, kdy tu místní starosta zpronevěřil peníze z obecní pouti. A to už jsme tu viděli leccos – zrušené svatby, rvačky na maturitních plesech, nebo třeba když se jednou zřítila střecha kostela… ale tohle, TOHLE, předčilo všechno. Začalo to, když se babička seznámila v místním klubu důchodců s jedním starším pánem. „To je opravdový džentlmen, zlatíčko,“ říkávala a pečlivě si nanášela světle růžovou rtěnku. „Ještě pořád řídí auto.“ „Babi, je mu jednadevadesát. Jsi si jistá, že by měl ještě sedět za volantem?“ „No tak, přestaň. Hlavně, že má auto.“ Románek rychle rozkvetl. Už za tři týdny přišel s nabídkou k sňatku i s prstýnkem – byl sice falešný, ale gesto se počítá. „V sobotu se vdávám,“ oznámila babička u rodinného oběda. Maminka se málem udusila soustem. „V sobotu?! To je za pět dní!“ „Přesně tak. V mém věku není na co čekat. Co kdybych do pátku umřela?“ Koupili jsme šaty – perlově bílé, elegantní, ale nenápadné. Objednali jsme vesnický sál, kostel, dort. Jedna teta vyrobila květiny z krepového papíru. Přišel velký den. Babička byla nádherná – v šatech, s perlovým náhrdelníkem, pravými perlami po mamince, a s úsměvem, jaký jsem u ní neviděla roky. Sál byl plný. Hrála jemná hudba, farář si nalistoval stránku v modlitební knize. Všechno se zdálo dokonalé. Jenže ženich nepřicházel. Čekali jsme dvacet minut… Potom čtyřicet. Po hodině jeden z bratranců zašel k němu domů. Vrátil se s výrazem, jako by šel na pohřeb. „Říká, že prostě nemůže.“ Všichni začali šumět. Babička zbledla. „Jak to myslí, že nemůže?“ „Říká, že má strach. Cítí se už starý, bojí se, že onemocní, že ti bude na obtíž. Prý je to tak lepší.“ Babička zůstala sedět s kyticí bílých růží. V tu chvíli se otevřely dveře. Vešel muž, zhruba šedesátník, dobře oblečený, s bílou, hustou kšticí a výrazem vzteku ve tváři. „Kde je nevěsta?“ „A vy jste kdo?“ postavil se mu do cesty jeden z příbuzných. „Jsem syn muže, který právě zbaběle zklamal tuto dámu.“ Všichni ztichli. Muž došel k babičce a smekl klobouk. „Přicházím se rodinně omluvit. To je neomluvitelné.“ Babička mu pohlédla do očí. „Kolik je vám let, mladíku?“ „Šedesát sedm.“ „Jste ženatý?“ „Vdovec. Čtyři roky.“ „Děti?“ „Tři. Dospělé a samostatné.“ „Pracujete?“ „Jsem v důchodu. Mám svoji chalupu.“ Babička chvilku přemýšlela, pak vstala a opřela se o hůl. „Bojíte se svazku, jako váš otec?“ „Ne. Byl jsem ženatý 35 let. Nejhezčí roky mého života.“ „A co si myslíte o manželství?“ „Že je to to nejmilejší, co člověka může potkat. Otec udělal chybu, že tu možnost zahodil.“ Babička si ho prohlédla, pak prohlásila nahlas: „Sál je zaplacený. Jídlo hotové. Farář tu je. Dort mě stál majlant…“ „Babi, ty přece…“ začala jsem. „Udělal byste mi tu čest?“ Sál explodoval – smích, křik, někdo rozlil pití, jiný začal natáčet na mobil a vůbec nechápal, co se právě děje. „Ale já… vy…“ „Přišel jste chránit mou čest. Navíc už jsem v šatech. Znovu je na sebe nevemu. Tak co – ano, nebo ne?“ On se upřímně rozesmál. „Žena mi vždycky říkala, že jednou udělám něco naprosto bláznivého. Myslím, že právě nastal ten den. Jdeme do toho.“ A vzali se. Přímo tam. Farář chvilku lapal po dechu, tetička se rozbrečela tak, že si rozmazala řasenku, maminka nevěděla, jestli plakat, smát se, nebo jen zůstat v šoku. Ale oženili se. Na hostině, když jsme jedli svatební dort, na kterém původně bylo jméno předchozího ženicha, ale přelepili jsme ho páskou a novým jménem fixou, jsem se babičky zeptala: „Babi, ty si vážně vzala chlapa, co jsi znala dvě hodiny?“ Zářila. „V devětaosmdesáti už není čas na dlouhé chození. Má dobré způsoby, solidní důchod a ještě má žlučník. Myslíš, že bych to nechala jen tak?“ „Ale je o dvaadvacet let mladší!“ „No právě. Aspoň mě přežije. Někdo přece musí hlídat moje kočky.“ Už to jsou tři týdny. Bývalý ženich se pokoušel dovolat a omluvit. Nový manžel to zvedl a zavěsil. Ukázalo se, že vaří líp než babička (což nepřizná), krásně tančí a vozí ji na všechny kontroly starým, ale skvěle udržovaným autem. Včera jsem je viděla v parku. On tlačil její vozík a ona na něj hubovala: „Pomaleji! Není to závod!“ „Jak si poroučíš, má královno.“ Bývalý nápadník poslal svatební dar – mixér. Babička rozhodla, že bude užitečnější jako hlavní výhra na bingo. Tak mi řekněte: jaká babička si vezme šestašedesátiletého syna muže, který ji kdysi nechal stát před oltářem… a jaký syn si vezme ženu, která mu téměř byla macechou?

Den, kdy se babička provdala za syna muže, který ji nechal stát samotnou před oltářem.

Moje babička má devětaosmdesát a právě se stává hlavní postavou největšího skandálu, jaký tu v naší vesnici od doby, co Franta z obecního úřadu ukradl tržbu z pouti, nikdo nezažil. A že jsme tu už viděli ledacos zrušené svatby, rvačky na maturitním plese, dokonce i jednou, kdy se při bouřce propadla střecha kostela ale TOMUHLE se prostě nic nevyrovná.

Všechno začalo v době, kdy se babička seznámila s jedním pánem v Klubu důchodců.

Je to pravý gentleman, miláčku vysvětlovala mi, když si rtěnkou v jemně růžovém tónu upravovala pusu. A pořád ještě řídí.

Babi, tomu pánovi je devadesát jedna. Jsi si jistá, že by měl sedat za volant?

Ale no tak, aspoň má auto.

Láska mezi nimi přišla rychle. Po třech týdnech už měl pro ni v kolenou nabídku k sňatku a prstýnek. No dobře, byl to bižuterní kousek, ale gesto se počítá.

Beru se v sobotu oznámila nám při nedělním obědě.

Máma málem vdechla knedlík.

Už tuhle sobotu? To je za pět dnů!

Přesně tak. V mém věku není čas ztrácet čas. Co kdybych v pátek umřela?

Koupily jsme šaty perleťové, elegantní, ale ne přehnané. Zamluvily jsme sál u kostela, objednaly dort. Sestřenice Lenka dokonce připravila květiny z krepového papíru.

A najednou byl velký den tady. Babička zářila v těch šatech, v perlovém náhrdelníku, opravdové perly po své mamince, a s úsměvem, jaký jsem u ní neviděla roky.

Sál plný, hrála decentní hudba. Farář si projížděl poznámky v modlitební knížce. Všechno vypadalo dokonale.

Jen ženich nikde.

Čekali jsme dvacet minut.

Pak čtyřicet.

Po hodině poslala máma bratrance zavolat k němu domů.

Vrátil se s tváří, co by se hodila spíš na pohřeb.

Prý nedorazí.

Sál zabzučel. Babička byla jako omráčená.

A proč tedy?

Prý má strach. Říká, že je příliš starý a kdyby onemocněl, nechce být nikomu na obtíž. Prý je to takhle lepší.

Babička tam zůstala s bílou kyticí v ruce.

A v tu chvíli se otevřely dveře. Dovnitř vchází pán, mohl mu být tak šedesát sedm let, šedivé, husté vlasy, upravený, s očima plnými vzteku.

Kde je nevěsta?

A kdo jste vůbec vy? ptá se teta.

Syn toho, kdo právě utekl této dámě od oltáře.

Ztichli jsme.

Muž zamířil k babičce, sundal klobouk.

Přišel jsem se omluvit jménem celé naší rodiny. Je to neomluvitelné.

Babička se mu zadívala přímo do tváře.

Kolik vám je, mladý muži?

Šedesát sedm.

Ženatý?

Vdovec. Už čtyři roky.

Děti?

Tři, všichni už mají své.

Pracujete ještě?

Jsem v důchodu, pobírám důchod a mám malý domek.

Na chvíli přemýšlí, pak vstane s holí a dojde k němu.

Tak mi řekněte bojíte se závazků jako váš otec?

Ne. Byl jsem ženatý třicet pět let. Nejhezčí část mého života.

A co si myslíte o manželství?

Že je to to nejlepší, co člověka může potkat. Táta dělal obrovskou chybu, že vám utekl.

Babi si ho prohlédla od hlavy k patě a obrátila se k nám.

Sál je zaplacený, jídlo také, farář tu je, dort stál celé dva tisíce korun

Babi, snad nechceš začnu.

Učinil byste mi tu poctu?

Sál vybuchl v smích a v křik, někdo polil slivovicí ubrus, další vytáhl mobil a natáčel, aniž by chápal, co se děje.

Ale já vy

Vy jste přišel bránit mou čest. Navíc už jsem oblečená. Tyhle šaty už podruhé nenatáhnu. Tak co říkáte?

Zasmál se, upřímně, od srdce.

Moje Helča vždycky říkala, že jednou udělám úplně šílenou věc. Asi je to právě teď. Jdeme do toho.

A tak se vzali.

Přímo tam.

Farář si musel na chvíli sednout, aby popadl dech. Sestřenice řvala dojetím tak, že měla šmouhy pod očima. Mamka nevěděla, jestli brečet, smát se, nebo prostě mlčet v úžasu.

Ale opravdu se vzali.

Na oslavě jsme krájeli dort, na kterém bylo ještě původní ženichovo jméno, přelepili jsme ho páskou a novým dopsali lihovkou. Zeptala jsem se babičky:

Babi, vážně jsi si vzala člověka, kterého znáš dvě hodiny?

Jen zářila.

V devětaosmdesáti nemám čas na dlouhé chození. Má dobré chování, slušný důchod a ještě má všechny orgány. Myslíš, že bych nechala takovou šanci utéct?

Ale on je o dvaadvacet let mladší!

Právě proto. Nadžije mě. Někdo se musí postarat o moje kočky.

Už jsou tři týdny svoji. Ten původní ženich ještě volal, že se omlouvá. Nový manžel mu to zvedl a zavěsil.

Ukázalo se, že vaří lépe než babička (to nikdy nepřizná), krásně tancuje a vozí ji na kontroly svým starým, ale špičkově udržovaným Favoritem.

Včera jsem je potkala v parku. On tlačil její invalidní vozík a ona ho napomínala:

Pomaleji! Tohle není závod!

Podle rozkazu, má královno.

Od bývalého ženicha dorazil jako svatební dar mixér. Babička ho rovnou věnovala do tomboly na klubové Bingo.

A teď mi řekněte: jaká babička se vdává za sedmašedesátiletého syna muže, co ji nechal u oltáře a jaký syn si vezme za ženu paní, která mu mohla být pět minut předtím macechou?