Děkuji za tátu

Děkuji za tátu

– Co říkali na policii? zašeptala Lucie, když maminka položila telefon zpátky na stůl.

– Nic dobrého, – Alena Vítová se napila vody, dvěma doušky zvlhčila suché rty. – Říkali, že je ještě brzy na paniku. Musí uplynout aspoň dvacet čtyři hodin Jenže já to cítím Cítím, že se stalo něco zlého!

*****

– Mami, čau! Táta už je pryč? zvolala Lucie, když s dortem v ruce vrazila do bytu.

– Ahoj, zlato. Už je. Vždyť jsem ti říkala, že má dnes poslední den v práci oslavují s kolegy jeho jubileum a rozlučku s důchodem zároveň. Chápěš, nemohl tam nepřijít.

Škoda, zatvářila se Lucie zklamaně.

– Ale slíbil, že dorazí k obědu.

– Dobře. Na oběd by měl přijít i můj Petr. Sejdeme se celá rodina. Zatím ti pomůžu prostřít stůl, jo?

– Jasně. Ve dvou to půjde líp, sama bych to sotva zvládla. Ale napřed si dáme čaj. Voda už vře. A mám tvé oblíbené větrníky. Dáš si?

– S velikou chutí!

Matka s dcerou seděly u stolu, popíjely čaj, ujídaly větrníky a povídaly si: o počasí, o přírodě, o otci, který měl dnes padesáté narozeniny.

Bylo dobře, jenže

Alena si všimla, že Lucii něco tíží. Jako by něco chtěla říct, ale nedokáže najít odvahu.

Úzkost se jí děsivě sevřela v hrudi.

– Holčičko, děje se něco?

– Je to tak znát? pousmála se Lucie.

– Je, jsi průhledná Nechceš mi něco oznámit?

– Chci. Ale neboj, jsou to dobré zprávy.

– Tak povídej, děvče.

– S Petrem jsme se rozhodli věnovat vám naši chatu, kterou jsme loni koupili.

– Cože, věnovat?

– Z celého srdce. Petr ji teď opravil, je v ní všechno pro pohodlné bydlení přes celou sezónu.

– A co vy dva?

– My přijedeme na návštěvu za vámi, odpočívat. Ale starat se o ni, jak jsme původně plánovali, teď stejně nemůžeme – Lucie se najednou záhadně usmívala.

– Proč ne?

– Protože s tátou za osm měsíců povýšíte budete babička a děda!

– Opravdu?!

– Opravdu!

– Páni! To mám radost, Lucinko! A táta bude nadšený, až mu to řekneš.

Matka vyskočila, objala dceru a opakovaně ji políbila na obě tváře.

– Chtěla jsem, abyste se to dozvěděli spolu, ale nečekala jsem, že táta odjede tak brzo.

– Nevadí, za chvíli je zpět a řekneš mu to. A teď – Alena Vítová pohlédla na hodiny pojďme vařit.

– Hurá, jdu na to!

Kuchyní zaduněly hrnce a pánve, nože zaklepaly o prkénka. Říká se, že dvě hospodyňky v jedné kuchyni je peklo, ale Alena s Lucií si navzájem pomáhaly tak, jako by byly jedna duše.

Připravily všechno od pečeného kuřete, přes kapří karbanátky a bramborovou kaši, až po tři druhy salátů. Prostřený stůl byl slavnostní a bohatý.

Alena usedla, mrkla na hodiny:

– Skočily jsme to rychleji, než jsem myslela.

– Čtyři ruce jsou čtyři ruce, – zachechtala se Lucie. Zavoláš tátovi, kdy dorazí?

– Hned – přikývla matka.

– Já zatím zkusím volat Petrovi.

Lucie odběhla do předsíně pro kabelku.

Alena sáhla po mobilu, vyťukala manželovo číslo.

Dlouho poslouchala jen vyzvánění, zavěsila a hned volala znovu. Opět nic Zdeněk nebral. S mobilem v ruce znovu zírala na hodiny, ale v hlavě jí hučelo jen jedno:

Proč neodpovídá?

Došlo jí, že Zdeněk měl dnes už dávno volat, jak dorazí do práce, ale vůbec se neozval. Záda jí projel mrazivý pocit.

– Máma, Petr dorazí do hodiny! volala Lucie, když se vrátila. Co táta?

– Neodpovídá

– Fakt? To je divné.

– Divné, Lucko Už jsem ho zkoušela několikrát, vyzvání to, ale on se nehlásí.

– Dnes má významný den, třeba slaví s kolegy. Nemá čas.

– Ne, Lucko. Slíbil, že tu bude k obědu a vždycky své sliby držel. Ani mi nezavolal, že dorazil do práce. To mu není podobné. Co se děje?

– Zkus zavolat jeho vedoucímu. Třeba o něm ví.

– Dobře, hned to udělám.

Alenu přepadl černý stín. Zdeněk jí vždycky odpovídal, i když byl zaneprázdněný. Přísahal jí, že pro něj není nikdo důležitější. Dnes zvlášť by přece věděl, že se bude bát.

Na druhou stranu pomyslela si Alena, loučení se starou partou, to je jednou za život. Strávil tam čtvrt století

– Haló! vyrušil ji mužský hlas.

– Dobrý den, pane Šimku, tady Alena Vítová, Zdeňkova žena. Nevíte, kdy ho pustíte domů? Čekáme na něj s dcerou a zeť už je na cestě.

– Dobrý den, paní Vítová! Nerad to říkám, ale ani já to nevím.

– Nerozumím

– Totiž my ho také pořád čekáme. Volali jsme mu už asi třikrát, ale nebere telefon.

– Jak to myslíte? Chcete říct, že vůbec nedorazil do práce? vyhrkla vytřeštěná Alena.

– Přesně tak. Ale stále doufáme, že přijde. Pokud se ozve vám, prosím dejte mu vědět, že má dorazit. Bez rozloučení ho přece nemůžeme pustit, taková je tradice.

– Samozřejmě pane Šimku, kdyby něco věděl vy, prosím, zavolejte mi hned.

Roztřeseně položila telefon a zadívala se na dceru.

– Lucie, táta vůbec nebyl v práci. Nikde neodpovídá. Kolik času už uběhlo Kde jen může být?

– Klid, mami. Nechci tě strašit. Zkusme mu volat spolu, třeba to někdo z nás zvedne.

*****

Zdeněk vyšel z domu, usmál se na ranní slunce, pozdravil stařenky sedící na lavičce a zamířil k tramvajové zastávce.

Chodil tudy pětadvacet let. Dnešek se od ostatních lišil jen tím, že šel do práce ne pracovat, ale rozloučit se s kolegy a vyzvednout si papíry.

Také on jednou mával odvalujícím se kamarádům do důchodu dnes přišla řada na něj.

Byl nervózní, spal málo, celou noc se převaloval, několikrát se budil, pil na uklidnění kapky. Nic nepomáhalo.

Před maminkou si nenechal nic znát. Úsměv od ucha k uchu, když mu ráno přála k narozeninám.

To trápení už znal obvykle to samo přejde. Vyrazil z domu dřív, aby ho nikdo neviděl unaveného. Nechtěl rušit oslavu. Věděl, že by Alena všechno odvolala. A přitom kolegové čekali.

Snad to za chvíli přejde, povzbuzoval se a stále si mnul hrudník.

Na zastávce tramvaje vnímal, že je mu ouzko. Z tramvaje, plné lidí, jej přepadla úzkost bál se, že omdlí v dusnu.

Rozhodl se proto jít pěšky. Bylo krásné počasí, času dost, kráčel tedy parkem.

Manželce nevolal. Chtěl jí volat, až dorazí do práce, jak slíbili.

Jenže do práce už nedošel.

V parku, kde ráno bývá málo lidí, ho náhle zradilo srdce.

Sedl si na lavičku, rozepnul knoflíky u košile, povolil kravatu, zhluboka lapal podzimní vzduch. Netušil, jak dlouho tak sedí, pociťoval jen, že je mu čím dál hůř.

Nechtěl Aleně volat, ale když už to bylo kritické, vytáhl mobil z kapsy rozhodl se, že nejdřív zavolá jí, pak záchranku.

Nedovolal se roztřásly se mu ruce a telefon vypadl na asfalt, odkud se skutálel pod lavičku.

Snažil se vstát, sebrat mobil, ale srdce ho stisklo jak kleště a dech mu bolestně selhával. Pak mu zčernalo před očima.

Poslední, co zvládl, bylo lehnout si na lavičku.

Tak tady to máš jubilea, důchod, blesklo mu hlavou. Nejvíc ho ale trápilo, že už nikdy neuvidí svou ženu a dceru.

Nemohl se rozloučit.

*****

Alena si nakapala Valocardin do vody, napila se a znovu vzala mobil opět jen vyzvánění, žádná odpověď. Totéž Lucie volala otcovi snad desetkrát bez výsledku.

Pak přišel Petr. Seděli už ve třech u svátečně prostřeného stolu, mlčky na sebe hleděli a čekali.

– Proč čekáme? trhla sebou Alena. Musíme volat policii. Třeba nám pomůžou ho hledat!

Lucie s Petrem přikývli. Všichni věděli, že Zdeňkovo zmizení není jen tak.

Pracoval v Hasičském záchranném sboru, sám zažil při povolání ledacos. Kdyby mohl, dal by o sobě jistě vědět. Proto je důvod se bát.

– Co řekli na policii? zašeptala Lucie, když máma zavěsila.

– Nic moc, – Alena se napila vody. Je prý brzy na poplach, musejí uplynout nejméně dvacet čtyři hodin. Ale já to cítím Něco se stalo!

– Teď už musíme hledat sami! řekla Lucie rozhodně nahlas.

– Ano, dítě. Jdeme! Tramvají měl jet odsud, zastávka je nedaleko. Dojdu tam, poptám se lidí. A musíme vyzpovídat i řidiče jestli někdo neví

– Mami, my s Petrem to vezmeme na sebe. Ty zůstaň doma, kdyby se táta objevil. Zavolej zatím do nemocnic, pro jistotu.

– Dobře

Lucie s Petrem se rychle oblékli a vyrazili pátrat po Zdeňkovi.

Alena, co zavřela dveře, opět zvedla mobil a obvolávala nemocnice.

Ať se mu, proboha, nic nestalo, šeptala a nervózně se křižovala.

*****

Zdeněk žil, ale každou minutou bylo hůř. Ani rukou sotva pohnul. Slova už vyslovoval těžko, jazyk se mu pletl.

– Pomocte – zamumlal nesrozumitelně, vztáhl ruku k dvěma kolemjdoucím ženám.

Pohlédly na něj s odporem a otočily se.

– Další opilec! znechuceně sykla jedna.

– No jo! Od rána, sotva došel, válet se na lavičce Fuj!

Zdeněk to slyšel. Po tváři mu stékaly slzy. Bylo hrozné, že nemůže vůbec nic sobě ani nikomu dalšímu. Tolik lidí už přece v životě zachránil a teď už ani sám sebe neochrání.

Proč zrovna dneska?

Když pak dotichlo klapání podpatků, zavřel oči. Smířil se, že mu nikdo nepomůže. A vtom

uslyšel těsně u ucha hlasité štěkání.

Pak pocítil, jak mu někdo opřel packy o prsa a olizuje bradu.

Pes! Pes tu je! Znamená to, že poblíž jsou i lidé! v duchu jásal Zdeněk.

S námahou otevřel oči skutečně, vedle něj stál menší starší pes. Najednou si vzpomněl, odkud ho zná.

Ve vzpomínkách mu vytanul dům, zachvácený plameny, parta hasičů vynáší zoufalého muže a ženu a pak v rozbitém okně šílené štěkání.

– Zůstal tam pes?! ptal se Zdeněk muže, kterého ošetřovala sanitka.

– Jo, je tam! Nestihli jsme ho vzít, chápejte, šlo nám o život

– Proč jste to neřekli hned?! křikl Zdeněk, vrhl se zpět do hořícího domu.

Křičeli na něj, že je to nebezpečné, že se každou chvíli může propadnout strop. Nenechal si to vymluvit ani velitel ho nepřesvědčil.

O deset minut později vyběhl ven, kašlal a lapat vzduch v náručí držel psa.

Věnoval ho majiteli, ale dlouho pak hleděl tomu zvířeti do očí.

A v nich vděk. To pohled člověka by nebyl tak silný jako ten psí pohled plný Děkuji ti, že jsi mě zachránil.

Vzpomínky vyšuměly, svět se propadl do tmy a zimy.

– Haf-haf! pes zaštěkal do ucha a olizoval Zdeňka dál.

Poznal svého zachránce. A teď

Teď mu chtěl zachránit život.

– Jestli můžeš… – zašeptal Zdeněk sotva slyšitelně. Přiveď někoho, kohokoliv.

Potom ztratil vědomí.

Pes pes slyšel. Každému slovu rozuměl. Rozběhl se skvostem směrem k východu z parku, aby našel pomoc.

Nejdřív se přiblížil ke studentovi čekajícímu před stánkem s párky v rohlíku, pak ke starší paní s dítětem na přechodu, pak k pánu na rohu, který kupoval noviny.

Nikdo

nikdo nechápal, že prosí o pomoc. Naopak, všichni ho odehnali měli strach, že toulavý pes může být nebezpečný. On ale jen volal o záchranu.

*****

Na tramvajové zastávce se Lucie s Petrem nedozvěděli nic nikdo nepoznal muže ze staré fotografie, kterou Lucie vzala z rodinného alba pro případ nouze.

Bylo jasné, že čas utíká, každá minuta je drahá.

Spolu oběhli všechny obchody i okolní dvorky.

Tátu nikde nenašli. Mobil pořád vyzváněl do prázdna. Kde jsi, tatínku, kde?

Když míjeli park, Lucii do uší udeřil silný štěkot. Otočila se a spatřila malého staršího psa, který agresivně obíhal lidi a vždy rychle uskočil, když někdo mávl holí.

– Táhni! vykřikl důchodce a rozháněl se vycházkovou holí. Ti psi už jsou úplně rozjetí!

– Lucie, co je? volal Petr, když žena strnula.

– Nevím… ten pes. Něco není v pořádku. On na nás neštěká ze strachu, chce nám něco sdělit Prostě to cítím

Pes pohlédl Lucii do očí. Jeho oči nebyly o pomoc, byly doslova prosebné.

– Lucie, kam jdeš? podivil se Petr.

Ale už ji nevnímal.

Šla směrem ke psovi a ten, radostně štěkajíc, ji vedl do parku.

Zatočila za ním, následoval je Petr.

Za pět minut už byli u lavičky, kde ležel bezvládný Zdeněk. Dýchal, byl ještě mezi námi!

– Táto! vykřikla zoufale Lucie, přizvedla otce a pokusila se jej vzbudit. Petře, volej rychle záchranku!

*****

Sanitka přijela bleskově. Zdeňka převezli do blízké nemocnice s kardiologickým oddělením.

Lucie vzala psa s sebou, přisedla k Petrovi u auta cestou do nemocnice. Volala mezitím mámě, oznámila jí stručně, co se stalo, a slíbila, že zavolá, jak se dozví víc.

– Má váš táta veliké štěstí ozval se doktor po skončení zákroku. Měli jste ho na poslední chvíli. Ještě půl hodiny a už bychom nic nepomohli.

– Bude žít?! Lucie, v slzách.

– Bude.

Lucie vyšla z nemocnice, přisedla si k Petrovi a psovi, pevně objala zvíře.

– Děkuji ti Děkuji za tátu.

– Co táta? zeptal se Petr.

– Bude žít, – odpověděla Lucie unaveně. Díky němu, kývla na psa.

– Má obojek. Asi je to domácí.

– To jo Ale musíme ho vzít domů, dokud nenajdeme majitele. Záchránil život mému tátovi, nenechám ho přece na ulici.

– Jistě, zlato.

*****

Alena Vítová, Petr a Barry (jméno psa bylo vyryté na kovovém známce u obojku) čekali u vchodu do nemocnice.

Stáli tam už víc než deset minut, když se dveře konečně otevřely a z nich vyšla Lucie s otcem. Barry nadšeně zavrtěl ocasem, běžel ke Zdeňkovi, radostně skákal a v očích mu zářilo štěstí.

– Tati, to je on, kdo ti zachránil život. Největší dar k narozeninám, jaký jsi mohl dostat.

– Díky, kamaráde, usmál se Zdeněk, sklonil se a pohladil psa po hlavě. Ale Lucko, kde má pána? Musí mít domov.

– Zkoušeli jsme ho najít, dali jsme inzeráty na internet i do obchodů, ale za ta léta, co jsi byl v nemocnici, se nikdo neozval.

Pak se k němu přiblížila Alena, na tvářích slzy, ruce se jí klepaly, ale v očích jí zářil úsměv:

– Děkuji, že žiješ, Zdeňku.

– Promiň, že jsem nemluvil o svém zdraví Nechtěl jsem tě trápit, myslel jsem, že to přejde.

– Odpouštím ti. Pojedeme domů, slavit tvoje druhé narozeniny? stírala si slzy Alena.

– Jedem.

*****

A Barry? Zdeněk se pokusil najít jeho páníčky, dokonce jel k domu, který před rokem shořel.

Ale dávno tam nikdo nebydlel. Sousedi tvrdili, že lidé odjeli do jiného města, psa nechali osudu. Že se s ním nechtěli, nebo nemohli zabývat

Barry tedy zůstal se Zdeňkem. Oba z toho měli radost.

Brával ho s sebou na chatu i na poslední návštěvu práce pro pracovní knížku. S Barrym a Petrem pak chodil vyzvedávat Lucii i z porodnice.

– Gratuluji, táto! smála se Lucie, – Už jsi děda a máš dvě vnučky!

– To mám radost, holčičko!

– Haf-haf! ozval se Barry, naplněný šťastím nad rodinou, které tolik dlužil.

A tak se život Zdeňka postupně vrátil do kolejí. Byl šťastnější a naplněnější než dřív. Do konce života bude Barrymu vděčný, že mu daroval novou šanci žít.