Děkuji za tátu
– Co říkali na policii? zeptala se šeptem Lenka, když maminka položila telefon na stůl.
– Nic dobrého, odpověděla Antonie Stehlíková, vzala si sklenici vody a párkrát upila. Říkali, že je ještě brzy na poplach. Musí uplynout aspoň den. Ale já to cítím… Cítím, že se něco stalo!
*****
– Ahoj mami! Ještě táta neodjel? volala Lenka, když vcházela do bytu s dortem v ruce.
– Ahoj, holčičko. Odjel. Vždyť jsem ti říkala, že má dnes poslední den v práci: slaví kulatiny i se loučí s kolegy u příležitosti odchodu do důchodu. Chápeš, nemohl prostě nejít.
“Škoda…” povzdechla si Lenka.
– Ale obědovat bude doma, slíbil.
– Tak dobře. K obědu by měl dorazit i můj Petr. Rodina bude pohromadě. Zatím trochu připravíme stůl, jo?
– Samozřejmě. Pomůžeš mi, sama bych to všecko nezvládla. Ale nejdřív si dejme čaj. Zrovna dovařila konvice. A mám tvoje oblíbené věnečky. Dáš si?
– Moc ráda.
Matka s dcerou seděly u jídelního stolu nad čajem a věnečky a povídaly o počasí, o přírodě, i o tatínkovi, kterému dnes bylo 50 let.
Vše bylo báječné, jen…
…Antonie si všimla, že Lenku něco trápí. Jako by měla něco na srdci, ale váhala.
Rázem ji sevřela úzkost.
– Leni, je všechno v pořádku?
– Je to na mě tolik vidět? usmála se nuceně Lenka.
– Je… Nechceš mi něco říct?
– Chci. Ale nepřekvapuj se, mám dobré zprávy.
– No tak povídej.
– No, s Petrem jsme se rozhodli, že vám darujeme tu zahradu u chaty, co jsme koupili loni.
– Darujete?
– Od srdce. Petr tam teď opravil domek, dá se tam už pohodlně bydlet po celou sezónu.
– A co vy dva?
– Ale mami… Budeme za vámi jezdit na návštěvy. Ve dvou to už stejně nestíháme tak jako jsme plánovali… Lenka se odmlčela a záhadně usmívala.
– Pročpak?
– Protože za pár měsíců z vás s tátou budou babička a děda. Už za osm měsíců.
– To myslíš vážně?
– Ano!
– Bože můj, to mám radost, Leničko! A táta až se to dozví!
Máma vyskočila, objala Lenku a políbila ji na obě tváře.
– Chtěla jsem, abyste to slyšeli najednou. Ale netušila jsem, že táta dnes odejde tak brzy.
– On se brzo vrátí, řekneš mu to sama. A my zatím nachystáme jídlo.
– To je dobrý nápad.
A kuchyní znělo cinkání hrnců, sekání nožů a veselé povídání. Dvě hospodyňky v kuchyni prý nemůžou být, ale Antonie s Lenkou se skvěle doplňovaly. Všechno zvládly, stůl prostřely a vše vypadalo úžasně: pečené kuře, rybí karbanátky, bramborová kaše, tři druhy salátů.
Antonie usedla ke stolu a podívala se na hodinky.
– Dokonce jsme hotové dřív než jsme myslely.
– Ve dvou se to táhne lépe zasmála se Lenka. Nechceš zavolat tátovi, kdy přijde?
– Dobře… přikývla máma.
– Já zatím zkusím zavolat Petrovi.
Lenka odešla do chodby pro kabelku.
Antonie vzala telefon a vytočila mužovo číslo.
Dlouho to zvonilo, pak hovor zrušila a zkusila znovu. Nic, Michal nebral. S telefonem v ruce znovu pohlédla na hodinky. Hlavou jí běžela stále stejná otázka:
“Proč nezvedá?”
Vzpomněla si, že Michal slíbil zavolat, až dorazí do práce. Jenže nezavolal. Po zádech jí přeběhl mráz.
– Mami, Petr dorazí za hodinu! hlásila Lenka, když se vrátila. Volala jsi tátovi?
– Nepřijímá to…
– Fakt? Je to divné.
– Moc, Leni… Volala jsem už několikrát, pořád jen tón, ale nezvedá.
– Ale mami, vždyť dnes slaví, určitě ho kolegové zdrželi a nemá čas.
– Ne, Leni. Slíbil, že bude doma k obědu. A táta když něco slíbí, vždy to dodrží. Ani nezavolal, že dojel do práce. To není jeho styl. Proč neodpovídá?
– Tak co kdybychom zkusily zavolat jeho šéfovi? Třeba mu něco pověděl.
– To zkusím.
Antonie nebyla žádná hysterka, ale tentokrát cítila špatné tušení. Michal jí vždycky volal zpátky. Vždycky.
Protože jí říkával, že nad manželku není nic dražšího. A zvlášť dnes se musel ozvat. Měl vědět, že je nervózní.
“Na druhou stranu,” přemítala Antonie, “loučení s prací je přece něco výjimečného. Michal tam dal čtvrt století. Možná má těžké srdce, těžko se mu loučí…”
– Haló! vyrušil ji rázný mužský hlas.
– Dobrý den, pane Novotný, tady Antonie, manželka Michala. Volám kvůli manželovi, čekáme na něj doma, dcera přijela, za chvíli i zeť, a on pořád nic.
– Dobrý den, Antonie. Popravdě, nevím, co říct…
– Jak to myslíte?
– My taky na Michala čekáme. Volali jsme mu už několikrát, nezvedá.
– Vy chcete říct, že ani nebyl v práci? vyjekla překvapeně Antonie.
– Ještě ne. Ale stále čekáme. Jakmile přijde, dáme vám vědět. Musíme se rozloučit, je to tradice.
– Jasné… Ale kdyby se tam objevil, tak mi prosím zavolejte.
Antonie položila mobil, ruce se jí třásly, zvedla oči k dceři:
– Leni, nebyl v práci… A nezvedá mobil. Kde může být?
– Tak, mami, klid. Nekresli si hned čerty na zeď. Zkusíme mu volat spolu.
*****
Michal vyšel z domu, usmál se rannímu sluníčku, pozdravil sousedky a zamířil na tramvaj.
Cestu měl stejnou už pětadvacet let, a ani dnešek se příliš nelišil.
Jen dnes nešel do práce pracovat, ale odevzdat dokumenty a rozloučit se s kolegy. Za ta léta také vyprovázel kolegy do penze, dnes je řada na něm.
V noci však skoro nespal. Byl zvláštně nervózní. Párkrát vstal, vzal si kapičky na srdce, ale neulevilo se mu.
Ráno, když mu jeho milovaná Tonka přála k narozeninám, se usmíval.
Ale o svém divném pocitu jí neřekl, nechtěl, aby měla starosti.
Nebylo to poprvé, co se mu něco takového dělo, obvykle to přešlo. Proto odešel do práce dřív, nechtěl, aby Tonka cokoliv poznala nebo rušila oslavu.
“Bude to dobrý, přejde to,” uklidňoval se Michal, čím dál častěji si mnul hrudník.
Stál na zastávce, cudně přemítal, co řekne kolegům, a znovu se chytl za srdce. Když uviděl narvanou tramvaj, rozhodl se raději jít pěšky. Bylo hezky, a tak měl ještě čas i na procházku.
Manželce nevolal slíbil jí zavolat až z práce.
Do práce však nedošel.
Kousek cesty vedl přes malý městský park, kde v dopoledne téměř nikdo nebyl zde ho najednou přemohla slabost. Posadil se na lavičku, rozepnul si límec a rozvázal kravatu, lapal po chladném podzimním vzduchu. Jak dlouho tam seděl, nevěděl.
Bylo to dlouhé a bylo mu stále hůř.
Až když pocítil, že už je zle, sáhl do kapsy pro telefon, že zavolá Tonce, a pak záchranku.
Ale ruce se mu roztřásly, telefon spadl na zem, sklouzl pod lavičku.
Chtěl vstát, sebrat ho, ale nemohl. Hrudník mu sevřelo, udělalo se mu mdlo a začalo se mu zatmívat před očima.
Všechno, co ještě dokázal, bylo natáhnout se na lavičce. “No to je oslava, to je důchod,” pomyslel si smutně Michal.
Ale nejvíc ho mrzelo, že už nespatří Tonku, Lenku… Nedokáže se ani rozloučit.
*****
Antonie si dala pár kapek na srdce, ale stejně znovu zkoušela volat manželovi. Zvonilo pořád stejně… I Lenka už volala nejmíň desetkrát, ale bez reakce.
Pak dorazil Petr. Seděli všichni tři u slavnostního stolu a mlčky čekali.
– Na co čekáme? vyhrkla najednou Antonie. Voláme policii! Třeba nám ho pomůžou najít!
Lenka s Petrem souhlasili. Věděli, že Michal by bezdůvodně nezmizel.
Navíc dělal u hasičů, byl zvyklý na krizové situace; pokud neodpovídal tak dlouho, musel být závažný důvod.
– Co říkali na policii? šeptla Lenka, když maminka odložila telefon.
– Nic dobrého, Antonie upila vodu. Prý je brzy na poplach. Ale já… já prostě vím, že je zle!
– Musíme ho jít hledat sami! rozhodla Lenka už pevným hlasem.
– Ano, máš pravdu. Půjdeme k zastávce, kam měl jet tramvají. Někoho se zeptáme, třeba si někdo vzpomene. Řidiči tramvají taky, možná ho někdo ráno viděl.
– Mami, my s Petrem tam vyrazíme, ty zatím zůstaň doma kdyby přišel táta. A pro jistotu zkus obvolat nemocnice.
– Dobře…
Rychle se oblékli a vyběhli z bytu hledat Michala.
Antonie, když za nimi zavřela dveře, znova popadla telefon a začala obvolávat špitály.
“Ať se mu nic nestalo,” šeptala a křižovala se.
*****
Michal byl ještě v bezvědomí, ale jeho stav se zhoršoval. Rukama už téměř nehýbal. A mluvit? Zmohl se sotva na nesouvislé šepoty.
– Pomóc… zachroptěl a vztáhl ruku k dvěma ženám, které procházely kolem.
Ale ty se na něj podívaly s opovržením a otočily se.
– Zase nějaký opilec! odfrkla jedna.
– Jojo, už z rána nalitej a teď tu zaclání na lavičce… To jsou lidi!
Michal slyšel jejich slova a po tváři mu tekly slzy. Mrzelo ho, že je tak bezmocný. Zachránil tolik životů i zvířat a teď sám nemůže nic.
“Proč právě dnes?”
Když dozněl klapot podpatků, Michal zavřel oči a smířil se, že mu nikdo nepomůže. Ale najednou…
Uslyšel u ucha hlasité štěkání. Velmi blízko.
Potom ucítil, jak na něj někdo položil tlapky a olizuje mu bradu.
“Pes! Pes! rozjasnila se Michalovi mysl. Když je tu pes, někde budou i jeho lidé.” Pomalu oči otevřel u lavičky stál starší psík. A pak ho napadlo: vždyť já ho znám! Ale odkud?
Najednou mu hlavou bleskla vzpomínka.
Viděl dům, jak hořel, viděl chlapa a ženu, jak jeho kolegové vyváděli ven, když tu v okně zahlédl psa.
– Je tam pes?! vykřikl Michal na muže v sanitce.
– Jo, ano! Nechali jsme ho tam, nestihli vzít…
– Proč jste to neřekli hned? zakřičel Michal a bez váhání vletěl do hořícího domku.
Zastavovali ho, volali, že je to nebezpečné, ale moc je neposlouchal.
Za deset minut lapal venku po dechu a v náručí držel psa.
Předal ho majitelům a zadíval se do psích očí.
Viděl v nich obrovský vděk. Pes ho díváním jako by děkoval, že pro něj riskoval život.
Záblesky vzpomínek pominuly. Byla tma a zima.
– Haf-haf! štěkal dál pes a olizoval Michala, ležícího na lavičce.
Poznal svého zachránce. A chtěl mu to splatit.
– Jestli můžeš… zachroptěl Michal. Přivolej někoho. Kohokoliv.
Pak ztratil vědomí.
Pes… Pes člověka slyšel. Nabral směr k východu z parku a začal hledat lidi. Oslovil nejdřív studenta u stánku s pizzou, pak maminku s dítětem, nakonec pána u stánku s novinami.
Ale nikdo…
…Nikdo si nevšiml, co pes chce. Odehnali ho. Ale on jenom prosil o pomoc.
*****
Na zastávce tramvaje Lenka s Petrem žádné stopy nenašli. Měli s sebou fotku Michala z rodinného alba, ale nikomu z lidí na nic nevzpomněli.
Čas běžel, bylo jasné, že musí hledat jinde.
Obběhli pár obchodů, všechny blízké dvory… Ale táta nikde. Ani na mobil nereagoval. “Kde jen můžeš být, tatínku?!”
Jak běželi kolem parku, Lenka zaslechla hlasité štěkání. Otočila se a zahlédla staršího psa, jak štěká na lidi a každý, kdo máchl rukou, ho odehnal.
– Táhni pryč! hulákal nějaký pán s holí.
– Lenko, co je? zeptal se Petr, když Lenka zpomalila.
– Nevím… Prostě ten pes štěká zvláštně. Jako kdyby potřeboval něco říct… Já to prostě cítím.
Pes se zadíval na Lenku a jejich oči se setkaly. V těch psích byla místo žádosti doslova prosba o pomoc.
– Leni, kam jdeš? nechápal Petr.
Lenka ho už neslyšela.
Šla za psem, pes švihl ocasem a rozběhl se zpět do parku kde na lavičce ležel člověk, kterému vděčil za život. Lenka mu věřila. Vydala se za psem. Za ní Petr.
Za pět minut byli u lavičky, kde Michal v bezvědomí ležel. Ale dýchal.
Ještě žil!
– Táto! vykřikla Lenka hrůzou, hned mu zvedla hlavu a snažila se křísit. Petře, volej záchranku!
*****
Záchranka přijela rychle, Michala odvezli do nejbližší nemocnice na kardiologii.
Lenka vzala psa s sebou, Petr řídil, a cestou Lenka zavolala mámě rychlý popis situace a slíbila, že dá vědět.
– Víte, měl váš tatínek štěstí… řekl lékař, když vyšel z chirurgie. Kdybyste přišli o půl hodiny později, nedalo by se nic dělat.
– Bude žít? zašeptala Lenka, utíraje si slzy.
– Ano, bude.
Lenka vyšla z nemocnice, padla u auta ke psu a pevně ho objala.
– Děkuji ti… Děkuji za tátu.
– Co s tátou? zeptal se Petr.
– Dobře to dopadlo, bude žít, oddechla si Lenka. Díky němu, ukázala na psa.
– Má obojek. Je domácí.
– Ano, ale víš… Měli bychom si ho nechat, než najdeme jeho pány. Zachránil tátovi život. Nemůžeme ho teď poslat zpátky na ulici.
– Jasně, miláčku.
*****
Antonie, Petr a Barry (jméno vyryté na štítku přívěsku u obojku) čekali u nemocnice a hleděli směrem k hlavnímu vchodu.
Po chvíli se dveře otevřely a vyšli Lenka s tátou.
Barry vesele vrtěl ocasem, skákal a šťastně štěkal.
– Tati, tohle je ten, kdo tě zachránil. Dal ti dnes ten nejcennější dárek život.
– Děkuji, kamaráde, usmál se Michal, sehnul se a pohladil psa po hlavě. A kde má páníčky? Vím jistě, že je měl.
– Hledali jsme je, dávali inzeráty, ale za celý čas se nikdo neozval.
Antonie přišla k Michalovi, slzy jí kanuly po tvářích, ale smála se:
– Děkuji, že žiješ.
– Promiň, Tonko, že jsem ti neřekl, jak mi bylo. Doufal jsem, že to přejde…
– Odpouštím ti. Pojď domů. Oslavíme tvé druhé narození? škytnutím se smíchem.
– Jede se.
*****
A Barry? Michal pátral, dojel i k tomu domu, co shořel před rokem. Ale dávno už tam nikdo nebydlel. Sousedé pověděli, že majitelé odjeli do jiného města a psa nechali být.
Barry tedy zůstal s Michalem. A byl tam šťastný.
Spolu si Michal jel konečně vyzvednout papíry z práce, spolu s Barrym trávil čas na chatě, spolu s Barrym a Petrem přivezli Lenku s dcerou z porodnice.
– Gratuluju, tati! smála se Lenka. Jsi děda a budeš mít dvě vnučky!
– To mám radost, holčičko!
– Haf-haf! štěkl Barry, i on veselý, že je jim všem dobře.
Michalův život se pomalu vrátil do normálu. Stal se jasnější a smysluplnější. A do konce svých dnů bude Michal vděčný Barrymu za nový život.
Z toho všeho jsem si odnesl jedno život je dar a nikdy nevíme, kdo se nám stane andělem strážným. Děkuji, Barry.
