Déjà vu Čekala na dopisy. Vždycky. Od dětství. Celý život. Adresa se měnila. Stromy byly nižší, lidé dál, čekání tišší. On nikomu nevěřil a nic neočekával. Navenek obyčejný – silný chlap. Práce. Doma pes. Cestování sám nebo se čtyřnohým kámošem. Ona – okouzlující dívka s velkýma smutnýma očima. Jednou se jí někdo zeptal: – Bez čeho nikdy nevyjdeš z domu? – Bez úsměvu! – odpověděla a roztomilé dolíčky na tvářích to jen potvrdily. Vždycky kamarádila spíš s kluky. Na dvorku jí podle toho přezdívali Pirátka v sukni. Ale když byla sama, hrála jednu zvláštní hru: byla mámou s kupou dětí, hodným mužem a žila s nimi ve velkém, útulném domě se zahradou. On si život bez sportu neuměl představit. V garáži mu v krabici tiše spaly poháry, medaile, diplomy. Nevěděl proč je schovává. Snad z úcty k rodičům, kteří na něj byli tak pyšní… Vždycky jim je chtěl odvézt. První místa nebyla kvůli vítězství, miloval ten proces. Do vyčerpání, do poslední kapky potu, aby hned po únavě přišla nová vlna sil – nový dech. Její rodiče zemřeli, když jí bylo asi sedm let. Bratra a ji dali do různých dětských domovů. Tak vyrostli. Se svými boji, smutky, ale i radostí. Těžká minulost už byla pryč. Teď žili naproti sobě v klidné pražské čtvrti s nízkými domy, teplými uličkami, barevnými dvorky, farmářskými trhy. Nejlepší a jediní přátelé – rodina bratra. Byl neklidný den… Její směna končila. Procházela dvorem autodopravy, když ji dostihl stařičký kolega Vašík, objal ji jako táta a poděkoval za koláče. – Běž domů spát, slyšíš?! – Ještě mám čas. – mávla, políbila ho na tvář a pospíchala k autu. – Ach jo… – povzdechl za ní sanitář. O svátcích často sloužili spolu – málokdo totiž chtěl být v práci i mezi doktory. V týmu měla ještě dva muže. Ostatní ženy-kolegyně ji rády neměly. Ráda byla upravená, působila mile – a spousta věcí se mění, když je doktor v dobré náladě a vypadá k světu. On spěchal, jak mohl. Poháry v krabici nadskočily, pes v kufru nervózně kňučel. Táta ho pozval na silvestrovský večer. Hned ten den přeložil poháry do auta – těšilo ho, že tentokrát nebude o svátcích pracovat. Přesto mu vzácná setkání s rodiči vždy zanechávala v srdci trochu smutku… Pár dní před svátky ho ráno vzbudil telefon. – Mamince je špatně. – Táta měl roztřesený hlas. Bývalý podplukovník teď nedokázal skrýt rozrušení. Rodiče byli spolu od školy. I v pokročilém věku se na sebe dívali s tím mladistvým zábleskem v očích. Jako by znali nějaké tajemství!… Ona se unaveně usmívala. Jako každý Nový rok napekla hromadu koláčů a po službě je rozvážela po městě. Dnes dokonce chvíli pospala na pohotovosti. Jinak by ji Vašík za volant nepustil, radši by ji odvezl sám a radoval se jako kluk z její stydlivé grimasy. Deset kilometrů do rodičovského domu. A najednou se spustila vánice. Vzpomněl si, jak se před pár hodinami pes zarputile odmítal naložit – to bouchání pohárů vzadu, nekonečné cesty, cesta za cestou… – Mámo, táto, vydržte… Nemám nikoho než vás… Pes ho ihned olízl, jakoby četl myšlenky. – Promiň, kámo… A jasně že i tebe… Ona ztlumila motor. Sněhová vánice v ten nejnevhodnější čas. Zbýval poslední koláč. Dva, tři kilometry, za zatáčkou už byla venkovská cesta a tam chalupářská osada, kde bydlela její milovaná pacientka, statečná babička… Ne, „babička“ se říct nedalo té energické ženě s jiskrou v oku. Její muž měl stejný světlo v očích. Milý pár, rádi cestují, nikdy si nestěžují. Takoví byli nejspíš i její rodiče… Náhlý tmavý stín. Přímo pod kola. Na pozadí nekonečné sněhové vánice. – Odkud ses sem vzala, psisko, z lesa? Nebo někomu utekla? Krásné oči! Proč máš mokrý svetr, ulepený krk?… Taková únava… Jacku, kamaráde… Proč to všechno tak bolí? Mámo, tati, jedu, už jsem blízko… Tma… Vašíkovi se nedalo dovolat – jel pro vnoučata. Ne, sanitka sem neprojede, sníh zasypal všechno. – Vydrž, kluku… Pomůžu ti… Bože! A ještě i pes… Ona už vyjížděla, když kolem ní prosvištělo šedé auto. – Někdo spěchá domů, pomyslela si. Za pár minut se šedivý vůz válel převrácený v příkopu. Černý pes ležel nedaleko – snad živý. – Kolik je vůbec hodin? – Neměla ráda horkou vodu, ale teď ji zachraňovala horká sprcha. Třes ustupoval. Posadila se na podlahu v koupelně. Zavřela oči. Vydechla. Chvilku by pospala… – Jak jsi ho vůbec vytáhla, byl to pořádný chlap! – Vmísil se hlas bratra do její hlavy a celé tělo se napjalo. Svaly si pamatovaly všechnu tu bolest. Muž, dva psi – všechny odvezli jejím autem do nemocnice. Bratr pomohl na půli cesty. Ten den se ještě vrátila do osady, chtěla přece odevzdat koláč. Pro jistotu naložila i krabici, která vypadla ze šedého auta. – Třeba je důležitá pro toho muže. Hlavně že žijí. Až se uzdraví, vrátím mu ji. Muž seniorky otevřel dveře s roztěkaným pohledem. – Stalo se vám něco? – vyhrklo z ní. – Žena je v nemocnici. Chystám se za ní, syna jsem se nedočkal… Nedovolám se mu… Mlčela. Sklopila oči. – A vy jste v pořádku? – vzal ji za ruku. – Můžu vás odvézt? – nabídla dívka. Jeli mlčky. Vánice zeslábla. – Máte v autě nějakou krabici, odkud je? – nevydržel podplukovník. – Byla nehoda. Muž se snažil vyhnout psovi, který vyběhl z lesa, auto se převrátilo, krabice vypadla z kufru… – Šedé auto, uvnitř bílý pes, z lesa vyběl černý? – zeptal se tiše. Zastavila vůz, otočila se k němu. Podplukovník zaťal pěsti, hleděl na cestu. – On žije! A vaše žena se uzdraví. – Objala ho. – Víš co, holčičko… Můžu ti tak říkat? – Jasně! – v očích se jí zaleskly slzy. – Žena poslední dny pořád ve snu viděla nějakého černého psa. Syn má ale bílého. Kde se ten černý vzal? – Krásné oči. Neuvěřitelné, smutné… – byla jeho první myšlenka, když procitl. Vedle postele dřímal táta. – Máma. Nehoda. – Vzpomněl si na všechno. I na ty oči té dívky… Nový rok slavili až koncem ledna. Máma se zotavovala, táta byl šťastný. Jack ještě trochu kulhal, ale i to přejde. Jeho čekala práce. Kluky bylo třeba vracet po svátcích do formy, chystat na závody. Zdržel se u rodičů déle, ale v hlavě mu pořád vrtala ta dívka… Už stál u branky, když ho z půdy zavolal otec. – Tati, s čím mám pomoct? Otec šibalsky mrkl. Muž zahlédl na polici své poháry. – Tááák… Odkud jste je vzal, pane podplukovníku?! – usmál se. – Zamysli se!… Jdu vyvenčit Jacka, než odjedeš. Ona spěchala domů dřív než obvykle. Čekala ji Dina. Neodolala a vzala ji od známého veterináře – když se ta černá fena zotavila. Jinak by šla do útulku. Dina nebyla úplně černá – na hrudi měla bílé srdce. Otevřela vstupní dveře a skoro bezmyšlenkovitě sáhla do poštovní schránky. Už ji chtěla zavřít, když koutkem oka zahlédla bílou obálku. V dopise stálo: Přijdu dnes večer. Děkuji ti, milá! Láska jako kompas ukazuje cestu