Vlasta vychovala své dvě dcery úplně sama. Jejich otec zemřel, když byly ještě malé, a Vlasta se už nikdy nevdala. Měla strach, že by nový manžel mohl ublížit jejím dětem. Pokud by se musela rozhodnout mezi svatbou a dětmi, vždycky by raději volila děti.
Nejstarší byla Hana, mladší Pavla. Hana se brzy vdala a narodila se jí dcera Magda. Po svatbě se nastěhovala do bytu svého manžela v Brně, ale manželství netrvalo dlouho. Po několika letech, s malou Magdou v náručí, se Hana vrátila zpět k Vlastě do bytu v Praze.
Pavla byla na Hanu rozzlobená. Myslela si, že se Hana vrátila záměrně, aby ji donutila odejít ze společného bytu. Mýlila se, Hana totiž trpěla vážnou nemocí byla jí diagnostikována rakovina. Magda zůstala u babičky, která se o ni starala.
Pavla byla v té době také vdaná a měla dvě děti. Stařičká teta Vlasty jí nabídla svůj byt. Pavla neváhala a byt nechala ihned přepsat na své jméno, přičemž slíbila, že pokud by se něco stalo, nebude si nárokovat byt své matky.
Hana zemřela, když Magda měla sedmnáct let. Poté vážně onemocněla i Vlasta. Jednoho dne přišla Pavla a zeptala se, kdo bude dědit byt po Vlastě.
-Jak to myslíš? Byt připadne Magdě. Je sama, její maminka tu už není a otec s ní nemá nic společného. Nemůže přece skončit na ulici.
-Ale prosím tě, Magda je jen tvoje vnučka, zatímco já jsem tvoje dcera. A mám dvě děti. Magda vyroste, koupí si vlastní byt. Dej mi zpátky můj byt! Pavla křičí naplno.
-Ne, původně jsme se domluvily jinak.
-Tak už nikdy sem nepřijdu!
Pavlu vůbec nezajímalo, jestli má Magda čas na úkoly nebo jestli se může starat o nemocnou babičku. Od chvíle, kdy nedostala byt, přestala s Vlastou úplně komunikovat.
