Ve svých dvaapadesáti letech jsem potkal opravdovou lásku a vzali jsme se, i když to pro oba bylo už dost pozdě v životě. Můj manžel má dospělou dceru, která se jmenuje Drahomíra, je jí pětadvacet let a sama je maminkou. Nedávno se rozvedla a protože se potýkala s různými těžkostmi, rozhodla se přestěhovat blíž ke svému otci, aby měla jeho podporu.
Nejprve jsme se s Drahomírou vídali jen přes videohovory, vyměňovali si zdravení a pár slov. Teď, když bydlí kousek od nás, je jasné, že mě moc nepřijala. Snažil jsem se ji oslovit, povídat si, ale ona mě vnímá jako hrozbu, jako někoho, kdo soupeří o pozornost jejího otce. Myslí si, že kdybych nepřišel já, žila by dál s tátou v jejich starém bytě.
Abychom situaci nějak zlepšili, navrhl jsem, ať se k nám nastěhuje, vždyť máme dost místa. Kupodivu mi odpověděla, že její otec je proti, protože jsme se s ním teprve nedávno vzali. Šel jsem tedy za manželem, abych se na to zeptal, a ten mi to potvrdil. Nechce, aby jeho dcera musela sledovat případné spory nebo problémy, které by mohly v naší nové rodině vyplavat na povrch.
Nemám vůbec nic proti tomu, že můj muž chce své dceři pomáhat, považuji to za přirozené co jiného by měl táta dělat? Překvapuje mě však, že mi vyčítá, že jsem údajně příčinou všech jejich problémů. Přál bych si, aby pochopila, že svého muže miluji kvůli tomu, jaký je, ne kvůli penězům. Má představu, že bez mé přítomnosti by tatínkovy peníze šly jen jí a její holčičce, ale ve skutečnosti jim manžel pomáhá, jak jen může, a přesto mají co dělat, aby vyšli žádné velké finance u nás v rodině nejsou, všechno platíme v korunách a žádný luxus to není.
Chtěl bych mít s nevlastní dcerou pěkný vztah, ale její negativní postoj nám to všechno ztěžuje. Doufám, že časem a s trochou vzájemného pochopení se nám podaří najít společnou řeč a vybudujeme rodinu, která si bude navzájem oporou.
