Dcera uvadala, matka vzkvétala
Podzim toho roku v Nové Louce byl sychravý a zlomyslný. Déšť bušil od rána do oken zdravotního střediska, jako by si chtěl chvíli odpočinout v teple. Sedím, probírám kartotéky, a v duši mám svíravý pocit. Všechno je sice v klidu, nikdo vážně nestoná, ale v hlavě mi to neustále šrotuje, jako mouchy před bouřkou stále dokola.
Právě zavrzaly dveře. Těžkým, namáhavým způsobem. Na prahu stojí Věra Koukalová.
Ach, Věruška… Je jí něco přes padesát, ale vypadá jako právě položená v rakvi. Šedý šátek sklouzl, kabát na hubených ramenou visí jako na ramínku, pod očima má černé kruhy, jako by si je natírala sazí. A ruce. Ty ruce! Rudé, opuchlé od ledové vody, třesou se a nervózně mnou knoflík.
Barborko, šeptá sotva slyšitelně, jen chrapot. Dej mi nějaké kapky. Srdce mi tluče, jakoby až v hrdle. A pro mamku pro mamku bych potřebovala Corvalol, zase měla záchvat, celou noc jsme nespaly.
Podívala jsem se na ni přes brýle a uvnitř mě zamrazilo. Nemá už moc času, myslím si v duchu. Stojí přede mnou, ale života v ní po málu, jako voda na dně vyschlého studny.
Posaď se, povídám jí, vytahuju tonometr. Proč se tak ničíš, srdíčko? Ve tváři nemáš vůbec život.
Nemám čas, Barborko, ani si nesedla, jen se opřela o futro. Mamku tam nechávám samotnou. Co když bude chtít vodu? Nebo jí zase stoupne tlak? Musím běžet. Ty jen dej lék.
Vrazila jsem jí lahvičky do ruky, ona je chytla prsty jakoby stydly a hned zmizela za dveřmi. Chladný vítr mi foukl kolem nohou. Dívám se z okna, jak se sklánějíc plahočí v blátě ke svému domu, a v hlavě mi jde: Pane Bože, proč se jí dostalo takové údělu? Vždyť tam nemá mámu, má tam mlýnský kámen na krku.
Zinaida Koukalová byla statná ženská a hlasitá. Celý život dělala ve městském úřadě, velice ráda komandovala. Ale jak šla do důchodu, hned ulehla.
Nohy, říká, mě nedrží. Srdce, vykřikuje, zastavuje se.
Deset let leží. Deset let kolem ní Věra tančí jako břečťan.
Další den jsem to nevydržela, oblékla se a šla k nim, že jako kontrola. Vcházím do chalupy čistota jako v nemocnici, koberečky křupou a vůně Nepáchne po nemoci, ne. Voní po koláčích a pečeném zelí.
Zinaida sedí na posteli jak královna na trůně. Polštáře pod zády tvoří horu, tvář růžová a hladká, bez jediné vrásky, oči jasné, ostré.
Barbora, zaburácí. Tak ses dostavila? Od té neschopné, kývne směrem ke kuchyni, pomoc nečekej. Říkám jí: Věrko, v prsou mě pálí, a ona: Mamko, ještě dojím krávu. Krávy jí je líto víc než vlastní mámy!
Vera mezitím táhne kyblík s vodou, těžký, smaltovaný. Nohy se jí podlamují, záda prohnutá. Postaví kyblík, klekne a začne drhnout podlahu. Mlčky. Jen je slyšet její lapavý dech.
Zinaido, řeknu přísně. Měla bys dceru trochu šetřit. Je průsvitná jako papír.
Šetřit? Zinaida se zvedla na polštářích. A kdo mě šetří? Vychovala jsem ji, nespala kvůli ní, a teď si nemůžu ani o sklenici vody požádat? To je můj kříž, Barborko, ta proklatá nemoc. A ona ona je dcera, její povinnost.
Dívám se na Zinaidu a vidím: zdraví by měla na tři chlapy. Její nemoc se jmenuje sebeláska. Vysává Věru jako pavouk mouchu. A přitom sama věří, že je nemocná tak moc, že přesvědčila i ostatní.
A Věra nepozvedne hlavu, jen šůruje trhem po podlaze. Šuch-šuch, šuch-šuch. Ten zvuk mi dodnes zní v uších. Zvuk beznaděje.
Uběhl měsíc. Zima klepe na okno, prvý sníh padá, ostrý a chladný.
Večer piju čaj se sušenkami, a najednou rána do okna, až sklo zachrčí.
Otevírám stojí sousedovic kluk, Péťa. Oči vykulené.
Barbora! Rychle! Teta Věra upadla! Přímo u studny! Nevstává!
Jak jsem běžela, nevím. Staré nohy mě nesly samy. Přiběhnu. Věra leží na zmrzlé zemi, kýble opodál, voda se rozlila, začíná mrznout. Tvář bílá jako sníh, rty modré.
S chlapama jsme ji nějak dostali do domu.
Zinaida volá ze svého pokoje:
Co je to za rámus?! Věrko! Kde se touláš? Mám studenou ohřívací láhev!
Nakloním se k Věře, pulsovy nitce, sotva se hýbe. Zavolali jsme sanitku, odvezli ji na okresní nemocnici. Infarkt, masivní.
Zinaida zůstala sama.
Vcházím k ní do pokoje. Sedí a tře oči.
Kde je Věrka? Kdo mi vynese nočník? Kdo uvaří kaši?
Věra je v nemocnici, řeknu tvrdě, neskrývám zlobu. Dovedla jsi ji až sem, Zinaido. Umírá.
Lžeš! vyjekla. Schválně to dělá! Chce mi utéct! Opuští bezbrannou matku! Sobec!
A tak mě to zabolelo, milé moje. Měla bych jí říct ještě víc, ale Hippokratova přísaha mi zavazuje jazyk. Dala jsem jí vodu, podala prášek a odešla. Myslím: jak bude žít dál…?
Osud má zvláštní fantazii. Další den přijel do vesnice autobus. Z něj vystoupila Natálie. Zinaidina vnučka, Věřina dcera.
Natálii v Nové Louce neměli rádi. Odešla do města před deseti lety, hned po střední. Nikdy nepřijela zpět. Říkalo se o ní, že je pyšná, že se pohoršuje nad venkovany. Věra po ní tiše plakala do polštáře, psala dopisy, odpovědi žádné.
Teď je tady. Kožená bunda, krátký moderní střih, pohled úderný, tvrdý. Nejvíc připomíná babičku a mamku vůbec ne.
Nejprve přišla ke mně.
Jak je mámě? zeptala se stroze, bez citu.
Špatně, řeknu. Je na JIP. Lékaři říkají úplné vyčerpání. Organismus bez rezerv.
Natálie stiskla rty, zaťaté čelisti.
Rozumím. Jdu za babičkou.
Co tam probíhalo, celý Nová Louka spekulovala. Až za den jsem šla kolem jejich domu, slyším řev. Myslím si, že babička dost ostré mínění. Vběhnu dovnitř.
Scéna jak z filmu. Zinaida sedí na posteli, celá červená, mává rukama. Před ní Natálie. Chladná, klidná. V ruce talíř s polévkou.
To jíst nebudu! huláká stařenka. Neslané! Studené! Věra mi vždy přinesla horké! Kde je má dcera?!
Dcera je v nemocnici, protože jsi jí to způsobila, říká Natálie klidným hlasem. Já nejsem Věra. Nesolit nebudu. Pokud nechceš jíst, nejíš. Až budeš hladová, najíš se sama.
Talíř položí na stolek a odchází.
Vodu! křičí Zinaida za ní. Podej mi vodu, holka proklatá! Umírám!
Natálie se zastaví ve dveřích, otočí se:
Tam je karafa. Tam je sklenička. Ruce máš? Tak do toho.
Myslím si, že Zinaidu snad trefí šlak. Deset let sama sklenici neuchopila!
Barbora! zmerčila mě. Buď svědkem! Ona mě hladoví! Utrpení!
Natálie se na mě podívala svýma šedýma očima a v nich jsem viděla takovou bolest, že jsem chtěla plakat. Nebyla to krutost, milé moje. Byl to chirurgický zákrok. Řezala přímo, aby hnis odtekl.
Dva týdny Natálie babičku drezírovala. Tvrdě.
Nočník? Křeslo-toaleta je tam. Sedíš, můžeš si přesednout.
Postel? Sama. Ruce máš.
Budeš řvát? Zavřu dveře a jdu na zahradu.
Vesnice šuměla. Uštve babku, šeptaly ženy u studny. Já mlčela. Viděla jsem, že Zinaida ožila!
Zpočátku byla vzteklá. Pak z hladu začala sama jíst lžičkou. Když jí Natálie zásadně nepodala vodu, viděly moje oči: babka vstala! Vstala, naříkajíc, držíc se postele, a došla si pro vodu.
Za měsíc, možná trochu víc, se Věra vrátila.
Přivezla ji Natálie taxíkem. Věra ještě slabá, bledá, ale už ne průsvitná. Jde, drží se dcery, bojí se vstoupit do domu. Myslí si, znovu začne: Kde jsi byla, lenochu, pata mě svědí.
Vstoupí. Ticho.
Pokoj matky je prázdný. Postel ustlaná.
Věra chytí za srdce:
Zemřela?
Ne, pousměje se Natálie. Je v kuchyni.
Přechází do kuchyně. Tam sedí Zinaida Koukalová. U stolu, v brýlích, loupe brambory. Sama!
Uviděla Věru, odložila nůž.
Vznikla pauza, že slyšíte hodiny na zdi. Tik-tak. Tik-tak.
Věra se opřela o futro, slzy jí tekly po tvářích.
Mamko ty vstala…
Zinaida se na ni podívala, pak na vnučku. Pohled měla podivný. Ne zlý, spíš zmatený, jako by se po letech probudila.
Vstaneš tu, zamručela, ale bez dřívějšího jedu. S touhle policajtka v sukni.
Chvíli mlčela a dodala tiše:
Posaď se, Věrko. Brambory chladnou.
Dívám se na ně, mladé i staré, a myslím si: kolik síly lidé utratí na manipulaci a hraní si na nemocné a nešťastné. Život je jen jeden, není to koncept, co přepíšeš. Někdy, abys někoho zachránila, musíš mu podušku vytrhnout spod hlavy.
Zima přešla. Sníh odtál, odnesl starý, zatuchlý život.
Přišel květen. Znáte u nás v Nové Louce květen? To vzduch voní černým bezem, až ho chceš lžící nabírat. Večery jsou modře temné, slavíci v údolí zpívají tak, že až srdce bolí.
Jdu večer kolem Koukalových domu.
Nová branka, natřená. Na zahrádce hoří rudé tulipány Věřina pýcha.
Ve dvoře stůl prostřený. Samovar blýská bokem v zapadajícím slunci.
Sedí tři.
Zinaida v invalidním křesle (chodit daleko jí stále nejde), ale drží si šálek, máčí perník. Šátek má slavnostní, s leskem.
Natálie sedí vedle, směje se, notebook na klíně pracuje už na dálku z domova.
A Věra Věra chodí po zahradě. Nehrbí se, neběhá, chodí klidně. Pohladí větvičku jabloně, přivoní ke květům. Tvář má klidnou, světlou. Vrásky zůstaly, samozřejmě, ale oči má živé.
Uvidí mě Věra, mává:
Barbora! Pojď na čaj! Otevřeli jsme angreštové povidlo, tvoje oblíbené!
Vcházím, branka zavrzá povědomě, domácky. Sedím s nimi. Čaj horký, silný, voňavý.
Víš, Barbora, říká najednou Zinaida, dívá se někam do dálky, do západu slunce.
Myslela jsem, že láska je, když se o mě starají a všechno podávají. Ale ona je Láska je, když tě nenechají odevzdat. Nutí žít, i když už nemáš sílu.
Věra ji beze slova objala kolem ramen. Natálie položila babiččinu ruku pod svou.
Sedíme tak, báječný klid, jen cvrček ladí strunu za kamny a někde v dáli bučí kráva stádo se vrací. Jak je dobře, Bože. Klidně. A věřím, že teď už bude všechno v pořádku.
Dívám se dnes na svůj zdravotní středisko, na zaprášené cesty, na chaloupky s řezanými rámy, a myslím si: není krásnější místo než rodná vesnice, když je doma klid a mír. Tady uzdravuje i vzduch, i země dodá sílu, stačí jenom vytrhat zlo z duše, jako plevel.
