Jmenuji se Tomáš a potřeboval jsem si dneska všechno zapsat, jinak by mi snad bylo ještě hůř.
Markéta přijela domů nečekaně brzo, tři dny předem, a ještě přivezla plno dobrot od svých rodičů z Hradce Králové. Těšila se, že mě překvapí. Místo toho jsem já, místo radostné náruče, poslal svou těhotnou ženu do obchodu. Kdo mohl čekat, jaké to bude mít následky
Markéta měla tašku nacpanou domácími marmeládami, uzeným, jablky, skoro jí urvala rameno a ani záda moc nevydržela v posledních dvou měsících ji bolí pořád. Na zastávce opatrně položila tašky na rozbitý asfalt a zhluboka si vydechla. Dítě v břiše se hned začalo neklidně vrtět. Šestý měsíc, to už je znát úplně ve všem. Ona se těšila na mě, počítala poslední kilometry v autobuse a představovala si, jak mě obejme.
Co asi teď Tomáš dělá? říkala si, když došla až ke svému domu. Byla už jen deset minut pěšky od bytu, ale cesta a těžký náklad všechna ta domácí výslužka se zdály nekonečné. Po padesáti metrech zjistila, že to takhle domů nedonese. Mobil vytočila automaticky.
Ahoj, Tome, zašeptala do sluchátka, když jsem konečně zvedl telefon.
Markéto? Co se děje? Jsi v pořádku? ptal jsem se, protože mě zaskočilo, že volá.
Nic se neděje, jen jsem doma. Stojím na zastávce před naším domem, mohla bys přijít naproti? Tašky jsou šíleně těžké, mamka toho zase napakovala
Jenže já se v tu chvíli zachoval jako úplný hlupák.
Teď? Teď jsi na zastávce? vyletělo ze mě. Proč jsi nezavolala dřív? Přijedes až ve čtvrtek, ne dneska!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračila se Markéta. Netěšíš se? Jsem unavená, prosím, pojď už dolů
Ale já měl právě v hlavě jedinou věc chtěl jsem, ať je doma, když se vrátí, všechno perfektní. Celý náš byt nebyl pořádně uklizený, jídlo dojedeno… Tak jsem ji poslal do nonstopu na rohu koupit maso a brambory, jako bych sám nemohl.
Markéto, já všechno snědl, doma nic není. Když půjdeš pro maso, udělám ti pořádný oběd. Prosím, pro mě.
Jaké maso? Vždyť nedonesu ani ty tašky! protestovala Markéta. Já jsem těhotná a bolí mě záda, co po mně chceš? Máme doma aspoň brambory a vejce, pojď mi raději naproti.
Ale já trval na svém. Maso, brambory, prý ať někdo pomůže donést, že je to přece pro nás. Zavěsil jsem.
Markéta vše odporovala, ale poslechla pomalu šla do obchodu, a přitom se na ni dívala unavená pokladní s lítostí v očích. Když vyšla, už prsty skoro necítila, v ruce stále nová taška brambor. V mobilu už na ni čekal další hovor. Máš všechno? ptal jsem se vesele.
Ano, už stojím u vchodu. Pojď otevřít, odpověděla velmi úsečně.
Počkej, hlavně nechoď nahoru! Opravdu, sedni si na lavičku venku, dej mi ještě deset minut, prosil jsem ji. Připravuju překvapení!
Markéta se složila na starou lavičku před vchodem. Tašky sestřelila hlučně na zem, měla chuť celou tu uštvanou síťku s masem rozbít o okno našeho třetího patra. Jak jsem jí mohl tohle udělat?
Uplynulo deset minut. Pak dvacet. Markéta seděla a uvnitř to vřelo. Představovala si, co za překvapení bude čekat nahoře. Květiny, svíčky, hudba? Nebo snad bohatá snídaně? Ale nic z toho nestojí za to, aby ji v jejím stavu nechal mrznout na lavičce.
Až po pětatřiceti minutách jsem se objevil. Tričko naruby, celý zpocený, vlasy rozcuchané.
Jsi tu! Proč jsi tak naštvaná, venku je hezky, zasmál jsem se křečovitě, házel si sám na záda Markétiny tašky.
Proč jsi celý mokrý a proč smrdíš prostředkem na čištění? užasnula Markéta.
Však uvidíš! povzbuzoval jsem ji a už jsem pospíchal nahoru.
Otevřel jsem slavnostně dveře, čekal potlesk. Markéta vlezla dovnitř v chodbě to bylo cítit chlórem, umělou mořskou vůní osvěžovače vzduchu. Byli jsme sice doma, ale všechno bylo jiné. Poházené věci zmizely, koberec čerstvě vyluxovaný, prach utřený, všude extra pořádek, až smutno.
Tak co? usmíval jsem se. Líbí se ti překvapení?
Markéta na mě pohlédla tiše: To je všechno?
Jak jako to je všechno? Tři hodiny jsem tu uklízel! Všechno jsem umyl, i pod sedačkou, podlaha jako nová, záchod se leskne. Přál jsem si, abys přišla do čistého domova a nic nemusela dělat. Musel jsem tě na chvíli zdržet, pokazila bys všechno!
Markétě se do očí nahrnuly slzy.
Takže jsi mě nechal s bolavými zády vláčet tašky z autobusu jen proto, abys ještě mohl umývat podlahu? sípal její hlas. Nepřijels pro mě, protože jsi vytíral?
Jasně! Chtěl jsem ti ukázat, že zvládnu udělat doma pořádek! Jinak bys zas říkala, že všechno musíme dělat spolu. Musel jsem to dokázat, hájil jsem se uraženě.
Markéta už nevydržela rozplakala se.
To myslíš vážně? Mně je jedno, jestli máme vytřenou podlahu! Bolí mě záda, dítě mě kope, táhnu tašky a ty mi místo pomoci akorát přidáváš další práci!
Zrudl jsem. Hodil jsem hadr do dřezu, až to mlasklo.
To abys byla spokojená! Jiná by byla ráda, že ji čeká vygruntovaný byt a oběd. Ty myslíš jen na sebe na to, jak je ti zle! Já jsem kvůli tobě nespal, dřel celý den!
Markéta zavřela oči.
Vůbec nic nechápeš vzlykla. Vyměnil jsi moje zdraví za naleštěnou podlahu.
Byl jsem zlostný a nechápavý stejně jako ona. Měla jsi přijet, kdy jsi slíbila! To tys mi překazila překvapení! Jsi nevděčná, Markéto! zařval jsem a odešel do ložnice.
Dítě v jejím břiše zase koplo. Markéta zůstala sedět v kuchyni, dívala se na tašku s masem, kterou jsem nechal venku z lednice. Bylo jí špatně, žaludek na vodě.
Za chvíli jsem koukl zpět: Tak co, mám to maso připravit? Nebo už nechceš ani jíst, abys mi ukázala, jak moc jsi uražená?
Nechci nic, Tomáši, špitla Markéta. Nech mě být, jdu si lehnout.
Odešla do koupelny, napila se vody a zahlédla se v zrcadle s kruhy pod očima a rozcuchanými vlasy. Vzpomněla, jak se v autobuse těšila, že jí řeknu Jsem rád, že jsi doma. Místo toho obětí, místo klidu uklízení a hádka.
Ještě v ten den odešla. Po hádce další ráno sbalila věci a v čem byla, jela zpět k rodičům.
Moji rodiče, její švagrová, dokonce i teta, všichni mě uháněli, ať ji přemluvím zpět. Volal jsem jí, vypravoval, že jsem to pochopil a polepším se. Ale Markéta už byla rozhodnutá: takového muže nechce, rozvod prostě bude. Proč by potřebovala někoho, pro koho je lesklá podlaha důležitější než zdraví svého dítěte a dobro své ženy?
Teď večer sedím u stolu v opuštěném bytě, nemůžu ani usnout. Pořád dokola si to přehrávám a dochází mi, že vztahy nejsou soutěž o dokonalost domácnosti, ale o blízkost a podporu v těžkých chvílích, zvlášť, když žena čeká dítě. Teprve dnes vím, že nejdůležitější bylo jediné: podat Markétě ruku, obejmout ji a být jí oporou, místo abych ji nechal venku, sám v tichu a zimě. Už nezbývá než si zapamatovat svou chybu.
