„Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou, a teď, ve třiašedesáti, se chystáš změnit celý život?“ Marie seděla ve svém oblíbeném křesle, dívala se z okna a snažila se zapomenout na události uplynulého dne. Ještě před pár hodinami připravovala večeři a čekala na Václava, až se vrátí z rybaření. Vrátil se, ne s úlovkem, ale s novinkami, které chtěl už dávno říct, ale stále nenašel odvahu. „Chci se rozvést a prosím tě o pochopení,“ řekl nečekaně Václav, sklopil pohled. „Děti už jsou dospělé, jistě to pochopí, vnoučata se tím trápit nemusí, a my si můžeme v klidu dát tečku bez hádek.“ „Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou, a teď, ve třiašedesáti, se chystáš změnit celý život?“ nechápala Marie. „Mám právo vědět, co bude dál.“ „Ty zůstaneš v našem městském bytě, já se přestěhuji na chatu,“ měl Václav zjevně vše promyšlené. „Nemáme si co rozdělovat, stejně majetek jednou připadne dcerám.“ „Jak se jmenuje?“ zeptala se Marie odevzdaně. Václav zrudl, začal se sbírat a dělal, že otázku neslyšel. Marie už nepochybovala, že má soupeřku. Za mlada si takové věci nepřipouštěla a nemyslela si, že na stáří zůstane sama a manžel odejde za jinou ženou. „Třeba se to ještě spraví a bude dobře,“ utěšovaly ji dcery Věra a Ivana. „Nemá smysl řešit chování táty.“ „Už nebude nic jako dřív,“ povzdychla si Marie. „Ale nic nedám najevo, budu žít po svém a držet palce vašemu štěstí.“ Věra s Ivanou se vydaly za otcem na chatu k vážnému rozhovoru. Vrátily se domů velmi rozrušené, ale pravdu matce hned neřekly. Jen změnily tón a začaly ji přesvědčovat, že klidný život o samotě má také své výhody – nebude se muset o nikoho starat. Marie vše pochopila, ale nereptala se a snažila se prostě žít dál. Bylo to těžké, protože příbuzní i známí se neustále vyptávali a chtěli znát podrobnosti. „To je věc – tolik let spolu, a na stará kolena muž utekl k jiné,“ komentovaly neomaleně sousedky. „Je mladší nebo bohatší?“ Marie nevěděla, co odpovědět, ale v myšlenkách se k soupeřce pořád vracela. Chtěla ji alespoň jednou spatřit, a tak se vypravila na chatu za Václavem pod záminkou, že si jede pro zavařeniny ze sezóny. Neohlásila se, aby určitě potkala rozvracečku a opravdu na ni narazila. „Václave, neříkal jsi, že tvoje bývalá k nám bude jezdit,“ nevrle si postěžovala extravagantní žena s výrazným make-upem. „Myslela jsem, že jste si vše vyřešili a že sem nemá co chodit.“ „Opravdu sis mě vyměnil za tohle?“ zeptala se Marie a zkoumavě si ženu prohlížela. „Tak tady budeš stát a nechat tuhle, ať mě uráží?“ ječela žena. „Mimochodem, jsem jen o pár let mladší, ale vypadám daleko lépe.“ „Jestli si v tomhle věku vážně myslí, že vzhled je největší hodnota,“ hlesla Marie a snažila se zachytit neklidný pohled svého bývalého. Cestu na autobusovou zastávku jí doprovázely výkřiky rozmalované stárnoucí Barbie, snažila se nebrečet. Až doma si umožnila propuknout v pláč a zavolala sestře, ať přijde na návštěvu. „No tak, nech toho,“ vařila mátový čaj Nina. „Vždyť říkáš sama, že nová přítelkyně Václava není hezká a zřejmě moc rozumná taky ne.“ „Možná má pravdu, možná vypadám na svůj věk jako stařenka,“ pochybovala Marie. „Vypadáš na svůj věk skvěle,“ řekla Nina upřímně. „Ale přijde mi hrozná chyba, když si žena v sedmdesáti obléká leopardí legíny nebo nosí mini. Krása žen je v každém věku, když se umí nosit a oblékat podle svého věku.“ Marie se zadívala do zrcadla a došla k závěru, že sestra má pravdu. Je v dobré formě a zdraví ji tolik netrápí. Obléká se hezky, kosmetiku jí dcery často dávají. Nikdy nebyla křiklounka, nechtěla vypadat jako papoušek a nechápala, jak se může chovat někdo jako její nedávno poznaná soupeřka. „Teď jsi svobodná žena a můžeš si naplno užívat života,“ povzbuzovala ji Nina. „Dcery jsou samostatné, možností pro sebevzdělání i kulturní vyžití máme v našem věku spoustu, nedovolím ti to zabalit.“ Nina své slovo dodržela, začala vodit Marii do divadla, na vycházky i na koncerty. Brzy měly společnost vrstevníků, mezi nimiž byl i jeden pán, který Marii věnoval pozornost; ona to rázně ukončila a zvláštní schůzky odmítla. „Slyšel jsem, že chodíš do divadla, našla si nové přátele, ještě se nakonec znovu vdáš?“ neodpustil si jedovatou poznámku Václav při náhodném setkání v obchodě. „A co tys tady, nejezdil jsi nakupovat blíž chatě, nebo tvoje nová žena nevaří?“ zeptala se Marie. „Jsem tu zvyklý nakupovat, v našem věku je těžké měnit staré zvyklosti,“ brblal Václav. Marie se dál k tématu nepouštěla, vymluvila se na práci a odešla domů. Václav měl v tu chvíli chuť ji dohnat a popovídat si, jak moc svého rozhodnutí lituje. Celý život byl doma u ženy a dětí, pak ho zaujala energická Taťána a rozvířila jeho život do víru vášní. Ze začátku bylo všechno s ní nové a zajímavé, ale brzy zjistil, že Taťána nestojí o starost o domácnost ani zdravé vztahy; spíš drbe, motá se kolem chlapů, zbožňuje hlučné bujaré večírky. Poslední dobou Václav stále víc toužil se vrátit domů, po posledním setkání s Marií ještě víc. Marie nikdy nedělala scény, hádky, ani vyčítání, prostě jen hrdě a statečně zvládala situaci. A Václav si nemohl představit, že mu bude chybět právě klid a pohoda, které byly jen s Marií. „Zase jsi koupil sušené meruňky, chtěla jsem švestky,“ rozčilovala se Taťána nad nákupem. „A sýr není ta správná tučnost – a majonézu jsi úplně zapomněl.“ „Předtím nakupovala Marie, nebo jsme chodili společně, a ty vše necháváš jen na mně,“ neudržel se Václav. „Nebaví mě, když mě pořád srovnáváš s bývalou,“ ječela Taťána. „Ještě že jsi mně neřekl, že toho lituješ.“ A Václav skutečně litoval, ale věděl, že nemá smysl to říkat. Marie nic neudělala, nebyla zákeřná, prostě zůstala sama sebou – a on zoufale toužil po odpuštění. Ale byl si jistý, že už nikdy nezíská její důvěru ani ji zpátky. Několikrát měl chuť jí zavolat, po další hádce poprvé dokonce přišel ke dveřím kdysi svého bytu. „Přišel jsi si pro něco?“ zeptala se Marie a dál jej nepustila. „Chtěl bych si popovídat, máš chvilku?“ koktal Václav, ucítil vůni svého oblíbeného švestkového koláče. „Nemám čas, ani chuť,“ odpověděla klidně. „Vezmi si, co potřebuješ, já čekám hosty.“ Václav vlastně nic nepotřeboval, chtěl říct mnohé, ale nenašel slova. Vrátil se na chatu a šel si uvařit večeři, protože Taťána zase lítala po vesnici. Vrátila se pěkně rozverná a Václav definitivně utvrdil ve svém rozhodnutí, dal jí čas na sbalení. Po dalším Taťánině dramatu měl chuť Marii zavolat a všechno povyprávět, nakonec rezignoval a uklidnil se. Bývalou ženu znal dobře, věděl, že nemá cenu doufat v odpuštění. Možná, někdy časem, by mohl přijít s upřímnou omluvou a popovídat si. Musí to jednou udělat, jinak nenajde klid. Na odpuštění doufal – ne ze snahy obnovit rodinu: Marie by mu už nikdy nevěřila, a Václav to věděl, když začínal s Taťánou. Teď měl svůj život na chatě – a Marie žila v městském bytě, s dcerami, vnoučaty a kulturním programem. Pro bývalého muže už v téhle nové etapě nebylo místo.