Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou a ve třiašedesáti se rozhodneš změnit celý svůj život?
Anna seděla v oblíbeném křesle a zírala z okna, snažila se zapomenout na události dne. Ještě před pár hodinami ve spěchu chystala večeři a čekala, až se Karel vrátí z rybaření. Vrátil se, jenže bez úlovku přinesl zprávy, které chtěl už dlouho říct, ale nikdy nenašel odvahu.
Chci se rozvést. Prosím, aby ses k tomu postavila s pochopením, řekl Karel nečekaně a odvrátil pohled. Děti jsou dospělé a pochopí to, vnoučata to nezajímá. Můžeme to udělat klidně a bez hádek.
Čtyřicet let jsme spolu a ve třiašedesáti chceš všechno změnit? nechápala Anna. Mám právo vědět, co bude dál.
Ty zůstaneš v našem bytě v Brně, já se odstěhuji na chalupu u Tišnova, rozhodl Karel, očividně vše už promyslel. Nemáme co dělit, majetek stejně nakonec zůstane dcerám.
Jak se jmenuje? zeptala se Anna rezignovaně.
Karel zčervenal, začal sbírat věci a dělal, že neslyšel otázku. Anna pochopila, že za odchodem je jiná žena. Když byla mladší, podobné problémy neřešila a nikdy nemyslela, že na stáří zůstane sama a její muž odejde k jiné.
Možná se to ještě spraví, utěšovaly později Annu dcery Veronika a Jiřina. Nemusíš si dělat hlavu z otcova chování.
Už se nic nespraví, povzdychla si Anna. Nic nemá cenu měnit, jen si dožiju, a budu se těšit vašemu štěstí.
Veronika a Jiřina jely na chalupu, aby si promluvily s otcem. Vrátily se domů zklamané, ale pravdu matce neřekly. Změnily rétoriku a přesvědčovaly ji, že život o samotě může být lepší, člověk nemusí pečovat o nikoho navíc. Anna vše pochopila, neměla chuť v dcerách vyptávat dál snažila se prostě žít. Nebylo to jednoduché, protože rodina i známí se stále ptali a projevovali zvědavost.
To je ale věc, tolik let spolu a pak muž uteče ke jiné na důchod! komentovaly sousedky bez taktu. Je mladší nebo bohatší?
Anna nevěděla, co odpovědět, ale sama čím dál častěji přemýšlela, jaká vlastně je ta soupeřka. Chtěla ji vidět, a tak se vydala na Karlovu chalupu s výmluvou, že si jde pro letní domácí zavařeniny. Neupozornila Karla, aby překvapila právě tu ženu a doopravdy ji potkala.
Karle, neříkal jsi, že tvoje bývalá bude jezdit sem, rozčilovala se extravagantní dáma s příliš výrazným líčením. Myslela jsem, že už máte vše vyřešené a že tu nemá co dělat.
Skutečně mě kvůli tomuhle vyměnil? zeptala se Anna, prohlížela si drzou ženu.
Ty tak prostě budeš stát a necháš mě urážet? křičela dáma. Mimochodem, jsem jen o pár let mladší, ale vypadám mnohem lépe.
Pokud si v jejím věku myslí, že hlavní je jen vzhled, řekla Anna a snažila se zachytit Karlův rozpačitý pohled.
Cestou na autobus slyšela ještě výčitky od té blonďaté Barbie a snažila se neplakat. Doma už dala volnost pocitům a zavolala sestře, poprosila ji, aby přišla na návštěvu.
Tak už toho nech, vařila Nina mátový čaj. Říkáš přece sama, že Karlova nová žena moc hezká není a asi ani příliš chytrá.
Možná má pravdu a já už vypadám jako stará, pochybovala Anna.
Na svůj věk vypadáš dobře, mluvila Nina upřímně. Myslím, že je velkou chybou v sedmdesáti nosit leopardí legíny nebo minisukni. Žena je krásná v každém věku, pokud ví, jak se prezentovat a vypadat důstojně.
Anna se prohlížela v zrcadle a uznala, že má sestra pravdu. Byla ve slušné kondici, zdraví jí sloužilo, šaty měla hezké a kosmetiku jí dcery často dávaly. Nikdy nebyla výstřední a nechtěla připomínat papouška, proto si nedokázala představit, že by se chovala jako ona viděná soupeřka.
Tak dobře, pokračovala Nina. Teď jsi žena volná, můžeš žít naplno. Dcery jsou samostatné, možností pro kulturu a zábavu je spousta, nedovolím ti propadnout smutku.
Nina skutečně rozproudila Annin život začaly chodit do divadla, na procházky a koncerty. Brzy si našly partu stejně starých přátel dokonce se jeden muž pokoušel Annu okouzlit, ale ona to hned zarazila a některým schůzkám se vyhnula.
Slyšel jsem, že teď běháš do divadla, máš nové známé možná se zase vdáš? poznamenal Karel při náhodné návštěvě obchodu.
Jak to, že si přijel nakupovat sem do centra? Nemáš nic bližšího k chalupě, nebo nová žena nevaří? ptala se Anna.
Prostě jsem vždy nakupoval tady, zvykl jsem si, změnit zvyk je těžké, bručel Karel.
Anna z té debaty nechtěla dělat drama a pod záminkou spěchu odešla. Karla v té chvíli napadlo, že ji chce zastavit a říct, jak toho lituje. Po celý život žil po jejím boku a dětech, pak se dal strhnout temperamentní Lucii, která ho vtáhla do víru vášně.
Nejprve byl život s ní barvitý, ale brzy zjistil, že Lucie nemá ráda domácí práce, nejraději poslouchá drby a obklopuje se muži, nebo tráví čas v hlučné společnosti.
Karel stále častěji toužil vrátit se domů a po setkání s Annou to chtění zesílilo. Nevyvolávala scény ani hádky, jen se snažila žít důstojně a svobodně. Karel si nikdy nemyslel, že mu bude chybět právě ten klid a pohoda, které měl jen vedle ní.
Ty jsi zase koupil meruňky, chtěla jsem švestky, rozčilovala se Lucie, když prohlížela nákup. A sýr není správné tučnosti, majonézu jsi úplně zapomněl.
Dřív jsme nakupovali s Annou, nebo sama, ale ty se teď snažíš všechno hodit na mě, neudržel se Karel.
Mám dost, že mě pořád srovnáváš s bývalou! zlobila se Lucie. Ještě řekni, že lituješ, že jsi ji kvůli mně opustil.
Karel opravdu litoval, věděl však, že nemá cenu se o tom bavit. Anna nic neprovedla, nikomu neubližovala, jen byla sama sebou. On teď zoufale chtěl její odpuštění.
Dobře ale chápal, že stará žena mu už nikdy neuvěří a nepřijme ho zpět. Několikrát se rozhodl jí zavolat, po poslední hádce s Lucií dokonce stál u dveří kdysi svého bytu.
Chceš si vzít nějaké věci? zeptala se Anna, pustila ho jen do předsíně.
Můžeme si popovídat? Máš čas? mluvil Karel rozpačitě a cítil vůni svého oblíbeného švestkového koláče, co Anna pekla.
Nemám čas ani chuť, řekla klidně. Vezmi si, co chceš, čekám hosty.
Karel neměl co vzít, chtěl toho říct spoustu, ale ta správná slova neexistovala. Vrátil se na chalupu a šel si připravit večeři, protože Lucie zase řádila ve vesnici. Přišla domů vesele, a Karel nakonec definitivně rozhodl, a dal jí čas, aby si sbalila věci.
Po Luciiných scénách měl několikrát chuť zavolat Anně a vše jí povědět, ale nakonec se vždy uklidnil. Anně však nikdy nezapomněl, že zrada neodpouští a on si vybral.
Možná jednou, časem, bude schopen přijít a omluvit se. Potřeboval to udělat, jen tak najde pokoj. Tušil, že odpuštění je možné, ale návrat do rodiny nikdy, to věděl dávno, když začal románek s Lucií.
Teď žil na chalupě, Anna v brněnském bytě, obklopená dcerami, vnučkami a přáteli z divadla. Pro něj už v jejím životě místo nebylo.
Dnes večer sedím v kuchyni, koukám na hrnek kávy a uvědomuju si, že klid a spokojenost člověk pozná až ve chvíli, kdy o něj přijde. A tak je moje ponaučení: nikdy neobětujte domov a rodinu pro krátkodobý rozmar skutečné štěstí je v obyčejných chvílích a těch, kteří jsou vedle vás celý život.
