Cože? Už jsme spolu deset let! Kde je tahle milenka? Stačí mi i ty!
Libuše Novotná nemohla nic s tím udělat. Už od první chvíle cítila, že jí manžel Jaromír něco tají. Nebyla si jistá, co si má myslet, a tak jednou se odvážila s ním otevřeně promluvit.
Zeptala se, jestli se něco děje, ale on jen odpověděl:
Cože? Už jsme spolu deset let! Kde je tahle milenka? Stačí mi i ty!
Myslela si, že mluví upřímně, že není žádná lež v jeho úsměvu, slovech ani pohledu, přesto jí něco nedávalo klid.
Libuše nebyla z těch, co se spolehají na osud, chtěla pravdu odhalit. Jak ale?
Po přečtení rad na internetu se rozhodla nejprve prohledat Jaromírovo mobil. Nic zvláštního nenašla, jen prázdné chaty s bývalými spolužačkami to ji nijak neprobudilo. Jaromír nikdy nenastavil žádný kód, nic neschovával. Vypadalo to, jako by byl anděl v těle.
Čas od času měla pocit, že si jen vše vymýšlí, ale vždy, když se manžel zdržel v práci, ucítila, že něco není v pořádku.
Kamarádka mu často napomínala:
To jsou jen tvoje podezření! Jaromír tě miluje a nikdy by se neodklonil!
Libuše však neposlouchala. Srdce jí říkalo jinak a myšlenka na sdílení manžela s jinou ženou byla nepřijatelná.
Jednou dokonce vběhla do jeho kanceláře, aby zjistila, zda se při práci neztrácí u žen. Jakmile ji uviděl, rozzuřil se, že ji tím ostudu před kolegy přibližuje. Omlouvat se musel dlouho, ale Jaromír rychle odpustil.
Zdálo se, že jejich život plyne v pohodě: dům byl plný, dva děti rostly, zdálo se, že vše je v pořádku. Přesto Libuše neustále hledala nové vzrušení, jak říkají staré české přísloví: Kdo hledá, ten vždy najde. Zatím se jí to jen nedařilo.
Byla to typická třicetiletá žena, která se bála zůstat sama s dvěma dětmi. Vzhledem vypadala klidně, ale uvnitř se houpalo bouřlivé moře. Jaromír si nevšiml žádné změny žádné stopy po jiném parfému, žádný nový styl, nic. Přesto Libuše cítila, že něco není v pořádku.
Kdyby ne náhoda, pravdu by možná nikdy nepoznala. Byla to pravda nebo pouhá fantazie? To se později ukázalo.
Když mladší syn nastoupil do první třídy, Libuše si řekla, že se naučí řídit. Ve večerních hodinách po práci začala docházet do autoškoly. Po třech měsících složila zkoušky a získala řidičský průkaz.
Jaromír byl na ni tak pyšný, že jí koupil malé auto malý, ale spolehlivý. Libuše byla drobná a nízká, takže se v něm cítila pohodlně a parkující bylo hračkou. Jaromír to nechtěl přiznat, ale auto koupil hlavně proto, aby jeho manželka nechtěla žádné jízdy v jeho Audi. Myslel, že je ještě příliš mladá na to, aby za volant usedla.
Jednoho zimního víkendu se Libuše probudila dříve než obvykle a rozhodla se připravit rodině koláč s lilky a kuřecím masem všichni ho milovali. Zjistila však, že doma není mouky. Venku byl mráz a sníh, ale už se uměla zimně řídit, a tak zamířila do obchodu. Auto však nechtělo nastartovat. Vrátila se domů, kde děti ještě spaly, a tiše se plížila, aby nikoho neprobudila.
Protože chůze po sněhu byla nepříjemná, rozhodla se riskovat a využít Jaromírovo auto bez povolení. Vzala klíče, nastartovala motor, zaměřila se na okna a v kufru, kde věděla, že jsou papírové utěrky, něco nechtěně popadla. Na podlaze spadla mobil.
Není to byl Jaromírovo telefony, který dobře znala. Ten byl jiný. Špatné myšlenky jí vletěly do hlavy možná ho Jaromír náhodou přebral, jak často říkával všechno je omyl. Přesto však stiskla tlačítko a telefon se rozsvítil.
Na obrazovce první zpráva od Oksany:
Miláčku, tolik jsem tě postrádala! Přijď co nejdřív! Čekám na tebe!
Libuše se zarazila. Žádný heslo neměl, tak se pustila do čtení konverzace, zatímco auto pomalu zahřívalo. Dialog byl dlouhý, téměř jako celý život.
Zjistila, že Jaromír pracuje až do páté odpoledne a domů přichází kolem sedmé. Nikdy by nepomyslela, že před tím, než se vrátí, stráví hodinu u Oksany. Na fotkách byla starší žena, zhruba čtyřicetiletá, a Libuše si nedokázala představit, proč mu byla tak důležitá.
Rozzlobila se jako čert. V ten moment ji překvapilo, že Jaromír vyšel z podchodu a míří k jejímu autu. Libuše mu zanechala vzkaz, že jde do obchodu, a myslela, že využije chvíli a pošle Oksaně další zprávu.
Uvědomila si, že manžel často večer míří k autu zapomněl peněženku, něco dalšího. Skoro každý večer odjel na noc, ale vždy se brzo vrátil, takže nic nepodezírala.
Když Jaromír uviděl svou manželku za volantem, zakřičel:
Kdo ti to dovolil? To jsme si nepřipouštěli!
Libuše se rozčílila ještě víc, zařadila rychlost a najela s hlasitým svištěním do zadní zdi. Trochu se ulevila. Vystoupila z auta, podívala se na otřeseného muže a zakřičela:
Jdi ke své Oksaně! Uvidíme, jak dál přežiješ bez domu a auta! Nebudu tě už dál zadržovat!
Odložila klíče do obrovské hromady a odešla dovnitř. Chlapci už se probudili, ale nepochopili, co se stalo. Když se Jaromír pokusil vstoupit, Libuše mu zamkla dveře a nepustila ho.
Jdi ke své! Zapomeň na tuto ulici! křičela po celém domě.
Z roztrhaného stavu se vydal v papučích, županu a bundě k Oksaně. Když zaklepal, uslyšel mužský hlas:
Zlato, jsi tam? Už tě čekám!
Ukázalo se, že Oksana také měla dva milence. Vypadalo to, že se víkendy stily na její úlevu. Oksana jen nevinně pohlédla a zavřela před ním dveře.
Rozčúlený Jaromír musel utéct k domu své matky, která bydlela dva bloky dál. Jeho matka, Maruška Pavlová, ho okamžitě poznala, objala, zahřála a nasytila. Poslechla si jeho výplod o zlomné manželce a řekla mu povzbuzivně:
Neboj se, synku! Kdo by řekl, že tvá Libuše bude taková? Na tvé ulici ještě přijde svátek! Je ti jen třicet pět, ještě potkáš pravou lásku, věř mi!
Jaromír tak zůstal u matky, rozhodl se začít nový život. Dokonce se radoval, že je nyní volný, dokud Libuše nezačala žádat výživné. Tehdy pochopil, že nový začátek nebude tak jednoduchý. Naštěstí ho matka neopustila, protože by jinak úplně zmizel.
Taková byla naše stará vzpomínka na dobu, kdy se Libuše a Jaromír potýkali s láskou, zradou a nečekanými zvraty.
