Cizí návštěvnice
Na začátku éry mobilů jsme byli s manželkou čerstvě svoji. Přestěhovali jsme se do nového domu v Praze. Byty tam byly vážně parádní, nádherně řešené, prostorné, prostě radost bydlet. Všechno nám vyhovovalo, až na sousedy na patře ti nám nějak nesedli. I když jsem byl mladý, pracoval jsem na zodpovědné pozici a byl jsem zvyklý na respekt. Pro legraci mi žena říkávala celým jménem.
Jednou jdu z domu a potkám novou sousedku. Ani dobrý den, ani na shledanou! Tak jsem si řekl, že taky nebudu zdravit. Tvrdohlavě jsem se urazil!
Přišel čas kolaudace. Pozvali jsme všechny blízké a kamarády, abychom náš nový domov řádně oslavili. Večer se protáhl trochu víc, než by měl. Najednou uprostřed zábavy zvoní soused. Otevřu a on povídá: Je už pozdě! A to říká mně! Sobota, tak půl dvanácté večer no dovolte! Ještě se vymlouval na ženu: Hrozně ji bolí hlava a chce jít spát. Od té doby jsem už na ně ani pohledem nezavadil, i když jsme vycházeli najednou z bytu nebo vcházeli do společné chodby. Manželka s nimi stále zdvořile zdravila, ale já zásadově ne. Musí přece vědět, jak se chovat k slušným lidem! Hrdý a neústupný!
Dlouho jsme se jim vyhýbali a vůbec jsme se nepotkávali. Jednoho mrazivého večera se vracíme domů a hned u dveří do chodby stojí mladá žena. Když nás spatřila, ulevilo se jí: Jsem sestra vaší sousedky. Přijela jsem až z Brna a už tři hodiny čekám, než se vrátí. Je prosím možné chvíli postát v chodbě? Venku je strašná vánice a v domě je zima jako v lednici. Skoro lámala stromy, jaká byla fujavice. Pustili jsme ji dovnitř. Mentoroval jsem: Nejste tady odtud? Kde ale máte zavazadla? Vyprávěla, že kufr nechala v úschovně na nádraží, protože muž její sestry slíbil, že jí ho zítra pomůže donést. V tomhle počasí bych to sama neutáhla.
Doma povídám ženě: Hele, když si vlastní švagrovou v takovém počasí ani nevyzvednou, co když to vůbec není příbuzná? Možná nějaká podvodnice a my ji pustili dovnitř. Všemi smysly podezřívavý!
Chystáme se večeřet, ale stále mi hlavou vrtá, že za dveřmi čeká cizí žena. Pořád chodím ke kukátku a sleduji ji. Stojí, tiskne záda ke studené zdi. Manželka mě volá ke stolu, sedím a nemůžu pozřít ani sousto pořád myslím na tu cizí návštěvnici. Manželka navrhla, ať ji pozveme. Namítl jsem: Takovou cizí ženskou domů volat? No to asi ne! Ale aspoň jsem jí vynesl židli do chodby. Naštvaně jsem se ptal: Proč vás sestra nevyzvedla? A ona pokorně odpověděla: Chtěla jsem jí udělat překvapení. Čeká miminko a těžce snáší těhotenství, proto jsem dorazila pomoct, aspoň ze začátku pohlídat maličkého. Naslouchal jsem jí skepticky. Přitom ani nevím, že by sousedka byla těhotná!
Každých pět minut jsem šel ke dveřím a díval se skrz kukátko. Seděla klidně na židli a trpělivě čekala. Manželka rychle usnula, ale já ne a ne zabrat. Sotva zavřu oči, vybaví se mi ta žena. Přijet až z Brna v takové zimě! Musela být úplně vyčerpaná.
Blížila se půlnoc. Vyskočil jsem z postele, přehodil přes sebe župan a rozčileně jsem vletěl do chodby: Dost, pojďte dál, dneska u nás přespíte! Byla překvapená a vděčná, snažila se omlouvat, že nechce obtěžovat, ale trval jsem na svém. Podal jsem jí ručník, župan, poslal do koupelny. Když se osprchovala, dovedl jsem ji ke stolu. Na večeři a pak jsem jí ustlal v pokoji pro hosty. Popřál jsem dobrou noc. Starostlivý a vřelý.
Sousedům jsem napsal vzkaz: Máte u nás sestru. Do šesti ráno nerušit.
Osm ráno cinkne zvonek. Otevřu a tam zářící soused! Jeho žena v noci porodila chlapečka. Máme kluka! Chápete to? Já mám syna! Cítil jsem, jak na mě šplíchlo to cizí štěstí. A najednou byla ta radost částečně i moje. Něco velkého a světlého se stalo.
Maminka s miminkem už brzy dorazily domů a sousedka svítila vděčností, že jsem s její mladší sestrou v noci nenechal na pospas osudu.
Člověk někdy žije v domnění, že sám sebe dobře zná a druhým ihned rozumí. Odsuzujeme, hádáme se, vzdorujeme, válčíme. Jenže přijde chvíle, kdy všechen vztek odpluje. A v tu chvíli zjistíme, že žít opravdu jde jen s otevřeným srdcem. Mně k tomu pomohla právě ta cizí návštěvnice.
