Čistý sporák

Čistý sporák

Ivana. Pojď sem.

Žádné prosím. Žádné až doděláš. Prostě pojď sem, jako kdyby volal psa.

Opřela mop o zeď a vešla do kuchyně. Pavel seděl u stolu a koukal do telefonu. Vedle, na své obvyklé židli u okna, seděla paní Milena a upíjela čaj. V bytě to vonělo vařeným zelím a nějakými tabletkami, které tchyně sypala do sebe hrstmi od rána do večera.

Mamka říká, že jsi zase ten sporák pořádně neumyla, pronesl Pavel, aniž by zvedl oči od displeje.

Myla jsem ho včera, odpověděla Ivana tiše.

Špatně jsi ho umyla.

Milena položila šálek na podšálek s jemným cinknutím.

Já nikdy nebyla zvyklá, aby se mi v bytě vál nepořádek, řekla tím hlasem, kterým se sděluje, že slunce vychází na východě. Dvacet let jsem ten byt vedla sama a nikdy nebyl takový binec.

Ivaně bylo třiapadesát. Stála tam v kuchyni, s gumovými rukavicemi na rukou, mokrýma prsty, a poslouchala to. Zase znovu.

Ukaž, kde je špína, řekla. Umyju to.

Právě, ukaž, ozval se Pavel. Sama to nevidíš? Nebo ti to mám ukázat poklekem?

Řekl to tiše. Klidně. Jako vždy bez zvýšení hlasu, lehce, ale slova mířila přesně tam, kam měla.

Ivana se zadívala na sporák. Leskl se. Myla ho včera večer, půl hodiny drhla mastnotu z hořáků. Sporák byl čistý.

A v tu chvíli něco v ní prasklo.

Žádný výbuch. Žádné slzy. Jen se podívala na ten čistý sporák, pak na Pavla s jeho mobilem, potom na Milenu se šálkem čaje. A uvnitř ní se rozhostilo ticho. Takové, jaké bývá před tím, než se definitivně něco zhroutí.

Sundala rukavice. Položila je na stůl.

To už slyším osmadvacet let, řekla klidně. Stačilo.

Pavel konečně zvedl oči od telefonu. Milena zůstala s napůl zvednutým šálkem.

Co jsi to řekla? zeptal se Pavel.

Řekla jsem: stačilo.

Vyšla z kuchyně. Vešla do ložnice, vytáhla z šatníku velkou tašku z BILLY a začala do ní skládat věci. Ne mnoho. Doklady, dva svetry, spodní prádlo, nabíječku. Ruce se jí neklepaly, což ji samotnou překvapilo. Byla úplně klidná, jako člověk, který konečně udělal rozhodnutí, na které se chystal mnoho let.

Z kuchyně doléhaly hlasy. Nejdřív tiché, pak hlasitější.

Pavle, neslyšíš? Jdi ji zastavit!

Jdi si sama, jestli chceš.

Ivana zapnula bundu, vzala tašku a šla do předsíně. Obula se. Otevřela dveře.

Ivano! zaječela Milena z kuchyně. Uvědomuješ si, co děláš? Kam půjdeš? Bez něj jsi nikdo! Jsi nikdo!

Ivana potichu zavřela za sebou dveře.

Na schodech to páchlo kočičím záchodem od sousedů z třetího patra a čerstvou barvou ze spodního. Sešla dolů a vyšla ven. Byl říjen, sychravo a chladno, listí leželo v mokré vrstvě na chodníku. Ivana se zastavila před vchodem a vytáhla telefon.

Světlana se ozvala na druhý zvonění.

Světo, řekla Ivana. Odejdu.

Pauza.

Odkud odejdeš?

Od Pavla. Nadobro. Nemám kam jít.

Místo odpovědi pár vteřin ticho. Pak Světlana řekla:

Pamatuješ si adresu? Za dvacet minut jsem doma. Počkej u vchodu, řeknu ti kód.

***

Světlana bydlela v garsonce na Sadové. Malý byt, ale její před sedmi lety si ho koupila z peněz, které si našetřila jako recepční v hotelu. Byt byl zaplněný policemi, všude kytky, na lednici visela sbírka magnetů z českých měst. Vonělo to po kávě a sladkém, asi skořici.

Ivana seděla na gauči a držela v rukou horký čaj, Světlana proti ní, zkřížila nohy a bez řečí čekala.

Povídej, pobídla Světlana.

Víc není o čem, pokrčila rameny Ivana. Pořád to samé. Sporák špinavý. Polévka málo slaná. Podlaha špatně vytřená. A dívají se na mě, jako bych byla nějaký nefunkční spotřebič.

Ivano, takhle to bylo vždycky. Proč dnes?

Ivana zaváhala.

Dneska jsem se na ten sporák podívala a došlo mi, že když teď neodejdu, neodejdu už nikdy. Umřu tam. Jen si jednoho dne lehnu a nevstanu, a oni řeknou, že jsem o sebe nedbala.

Světlana přikývla. Nic víc neřekla. Jen dolila další čaj.

Celu noc ležela Ivana na Světlanině gauči, zabalená v hřejivé dece, a poslouchala ticho. Opravdové ticho. Žádná televize ze sousedního pokoje. Žádný kašel Mileny za stěnou. Žádné nutkání, že musí něco udělat.

Nemohla dlouho spát. Ne kvůli úzkosti, spíš protože nevěděla, jaké to je ležet a za nic neodpovídat.

Nakonec ale usnula.

***

Telefon mlčel dva dny. Třetí den napsal Pavel: Kdy se vrátíš? Žádné promiň. Žádné potřebujeme si promluvit. Prostě kdy se vrátíš, jako by šla na služební cestu.

Ivana si zprávu přečetla a strčila telefon zpět do kapsy.

To je správně, řekla Světlana, která to viděla. Neodepisuj mu. Jen ať přemýšlí.

Ale on nemá o čem přemýšlet, povzdechla si Ivana. On myslí, že změním názor a vrátím se. Myslí tak vždycky. Že jinam prostě nemám kam jít.

A máš kam?

Ivana pohlédla z okna. Venku šedý říjnový dvůr, mokrá auta, holé stromy.

Mám, řekla. Ještě nevím kam, ale mám.

První týdny byly divné. Ivana nevěděla, co se sebou počít. Celý život vstávala v sedm, protože snídaně, úklid, prádlo, běžet pro léky pro Milenu, koupit něco, pak znovu vařit, znovu uklízet. Od rána do noci. A stejně bylo málo a špatně.

Teď se probouzela a den byl prázdný. Nemusela dělat nic. Bylo to až nesnesitelné.

Světlano, začala ráno, když se Světlana chystala do práce. Já musím něco dělat. Jinak se zblázním.

Hledej práci.

Jakou? Dvacet osm let jsem byla doma.

Ale jsi přece malířka.

Ivana se pousmála. Krátce, smutně.

Byla jsem. Po škole jsem dva roky pracovala v nakladatelství, pak jsem se vdala, Pavel řekl, že to nemá cenu, že vydělává on. A jeho maminka se svezla a prohlásila, že spořádané ženy se starají o domov, ne o “kariéru”.

A tys souhlasila.

Souhlasila. Bylo mi pětadvacet, myslela jsem, že to je láska. Péče.

Světlana při oblékání kabátu chvilku mlčela.

Ivano, mám v šuplíku akvarely. Nechala je tu neteř. I papír tam najdeš. Vezmi si to, zkus to.

Proč?

Protože tvoje ruce to nezapomněly. Stačí je rozcvičit.

***

Akvarely Ivana našla v dolním šuplíku, omotané novinami. Dětské, levné, v plastové krabičce s veverkou. Papír taky našla, silný akvarelový blok. Vzala všechno do kuchyně a dlouho zírala na prázdný list.

Pak vzala štětec.

Nejdřív to nešlo. Barva šla všude, ruka se chvěla, proporce neladily. Tři listy vyhodila. Pak se uklidnila a začala nanášet barvy jen tak, bez cíle, bez nápadu. Jenom barva. Jenom tvar.

Za hodinu před ní ležel malý akvarel podzimní dvorek, ten, co viděla z okna u Světlany. Mokrý strom, šedé nebe s růžovým flekem na obzoru.

Dívala se na něj a myslela: tohle. To jsem udělala já.

Ne polévku. Ne čistý sporák. Tohle.

Večer přišla Světlana z práce, uviděla obrázek na stole a zastavila se.

Ivano, to jsi malovala ty?

Já.

Je to krásné. Opravdu.

Není, je to křivé.

Ale je to živé, oponovala Světlana. Takových dvorů jsem viděla stovky, ale tenhle je jako opravdový. Cítíš ho.

Ivana nic neřekla. Ale obrázek nevyhodila.

***

V bytě Pavla Novotného se mezitím dělo něco, co vůbec nečekal.

První tři dny čekal, že se Ivana vrátí. Jasně, kam by šla? Nic neumí. Peníze nemá, práci nemá, byt nemá. Přijde, neuteče.

Nepřišla.

Čtvrtý den zjistil, že v lednici není vůbec nic. Otevřel ji ráno, podíval se na osamocený jogurt, a zavřel. Šel hladový do práce.

Večer Milena seděla v kuchyni a dívala se na něj pohledem člověka, který všechno dávno ví.

Najedl ses?

Ne.

Já taky ne. Přinesl jsi něco z obchodu?

Ne, nestihl jsem.

Takže jsi nejedl a nic jsi nepřinesl, konstatovala Milena. To jsem se v sedmdesáti osmi letech nedožila, aby v bytě nebyl ani chleba.

Mami, skoč si sama do obchodu.

Dlouhá pauza.

Já mám sedmdesát osm let. Bolí mě kolena. Mám vysoký tlak. Chodím o holi. A ty mi řekneš, abych šla sama?

Mami, nestíhal jsem, pracoval jsem.

A Ivana? Ta makala od rána do večera pro tebe, a ty ji vyštval.

Pavel zvedl hlavu.

Já ji vyštval? Ona odešla sama!

Protože jsi ji k tomu dohnal! zvýšila hlas matka. Říkala jsem ti to: opatrněji s lidmi. Ale ty všechno víš nejlíp.

Ty jsi jí taky každý den vyčítala! “Sporák špinavý, polévka špatná, podlaha blbě vytřená!”

Dovoluji si připomínky! Je to můj byt!

Je to můj byt, mami! Je napsaný na mě!

Dlouho na sebe civěli. Poprvé po letech. Už mezi nimi nestála Ivana ta, co tiše oddělila všechny rány, aby se nesetkali čelem.

Pavel vstal, hodil na sebe bundu a odešel. Bouchnul dveřmi.

Milena zůstala v kuchyni sama. Za oknem byla tma. Vstala, rozsvítila, otevřela ledničku. Podívala se na ten jogurt. Zavřela ji.

Sedla zpět.

Bylo tam ticho, jaké tam nikdy nebývalo, když tu Ivana ještě byla.

***

Listopad přišel se zimou a prvním sněhem. Ivana už žila tři týdny u Světlany a začala se pomalu cítit jako člověk, který byl dlouho zavřený v komoře a najednou může ven. Nejprve světlo píchalo do očí, potom si zvykla.

Každý den malovala. Koupila si lepší barvy. Světlana našla na internetu inzerát: malá dílna k pronájmu na Říční, kousek od parku. Dvacet metrů, severní okno, staré dřevěné podlahy. Levné, protože v dezolátním stavu, opadaná omítka.

Ivana tam přišla a hned věděla, že je to ono.

Vezmete to? ptala se postarší paní v ručně pletené čepici.

Vezmu.

Peníze skoro žádné neměla. Prodala zlaté náušnice, které dostala od rodičů ke svatbě. S tichým odporem je prodávala, byla to přece památka. Pak si ale řekla: jaká památka? Na co?

Ateliér se stal jejím místem. Chodila tam ráno, otevřela okno, dovnitř vtrhlo chladno, vůně sněhu a říční vlhkosti. Vonělo to barvami, lněným olejem a dřevem. Rozložila si zavařovačky, papíry, plátna a prostě pracovala. Hodiny. Často zapomněla na jídlo.

Malovala všechno možné: krajiny, dvorky, zátiší s hrnkem, jablkem, starou botou. Bylo to čím dál lepší. Ruce opravdu nezapomněly, jen potřebovaly rozcvičit po osmadvaceti letech ticha.

Jednou v prosinci zavolala Světlana rovnou do dílny.

Ivano, v hotelu u nás plánují malou výstavu místních umělců. Řekla jsem o tobě. Dáš nějaké obrázky?

Světo, já nejsem žádná umělkyně. Já jsem teprve začala.

Jsi. Já tvoje obrazy viděla.

To je jen amatérismus.

Třicet let si říkáš, že jsi “jen”. Stačí. Dáš nebo ne?

Chvíli mlčela.

Dám.

***

Právě tam potkala Karla Dvořáka.

Přišel na vernisáž proto, že si objednal pokoj a náhodou se ocitl v hale ve správnou chvíli. Vysoký, kostkovaná košile, šediny u spánků a klidné oči. Stál u jednoho Ivanina obrazu: zimní park, lavička, stopy ve sněhu k lavičce i zpět.

Ivana přišla, protože chtěla narovnat rám. Slyšela najednou, jak sám pro sebe polohlasem konstatuje:

Vidíš, jak to někdy je. Přijdou, posedí a odejdou.

To myslíte ty stopy? nadhodila.

Otočil se. Nebyl zaskočen, že ho přistihla při mluvení ke kresbě.

Ano. Dívám se a říkám si: přišli dva, poseděli, odešli každý jinam. Hádali se nebo si povídali, těžko říct.

Já myslela, že to je jeden člověk, podotkla Ivana. Přišel, poseděl, vrátil se domů.

Jediný by takhle necoural. Ten střed je klikatý, odpověděl vážně. To museli být dva.

Podívala se na obrázek jinýma očima.

Možná máte pravdu.

Potom si povídali ještě dvacet minut. Vyšlo najevo, že Karel přijel z vedlejšího města za bratrem, který potřeboval pomoct s opravou. Sám je řemeslník, umí truhlárnu, elektro, vodu. Vdovec, dvě dospělé děti. Mluví málo, ale pozorně naslouchá, toho si Ivana všimla. Nepřerušuje. Nekouká přitom do telefonu. Dívá se na ni, když mluví.

Bylo to tak nezvyklé, že ani nevěděla, jak se chovat.

Při odchodu se zeptal:

Máte vizitku?

Nemám, zarděla se Ivana. Nikdy jsem žádnou nedělala.

Tak aspoň číslo na mobil?

Dala mu. Pak dlouho přemýšlela proč. Možná bude chtít obraz koupit.

Za tři dny napsal: Dobrý večer. Tady Karel, mluvili jsme o stopách ve sněhu. Chtěl bych si ten obraz koupit, pokud je ještě volný.

Byl volný. Karel přijel, obraz si pečlivě zabalil do vlastního balicího papíru a zeptal se, zda se může podívat na další práce.

Jeli spolu do ateliéru. Dlouze a mlčky se rozhlížel. Koupil ještě dvě menší krajiny.

Malujete dobře, řekl.

Dlouho jsem nemalovala, šeptla ona.

Proč?

Pokčila rameny, nevysvětlovala. Ještě ne.

Život to tak chtěl.

Přikývl a už se dál neptal.

***

Pavel zavolal v lednu. Už několik měsíců bydlela Ivana střídavě u Světlany nebo v ateliéru. Oficiálně byli pořád manželé, rozvod zatím neřešila.

Volal večer, zrovna když dokončovala velké zimní zátiší: větvičky jehličí ve skleněné váze, šišky, svíčka.

Ivano, pronesl.

Ano?

No… jak se máš?

Dobře.

Ticho.

Mamka je nemocná, řekl smutně.

Mrzí mě to.

Nezastavila by ses aspoň jednou týdně? Pomohla tu s domácností?

Ivana položila štětec.

Pavle, já jsem odešla. Bydlím zvlášť. Vracet se a pomáhat nebudu.

Pořád jsi má žena.

Zatím ano. Ale to je jen otázka času.

Ivano, nebuď taková. Radši se vrať domů. Promluvíme si.

Nikdy jsme spolu nemluvili, Pavle. Osmadvacet let. Mluvil jsi ty a tvá matka. Já poslouchala a dělala.

Přeháníš.

Možná, řekla klidně. Ale už se nevrátím.

Položila mobil. Ruce se jí opět neklepaly. Byla sama překvapená.

Pak si v duchu uvědomila: zvenku to vypadá jako manželka odešla. Běžná věc. Ale uvnitř to běžné nebylo vůbec. Bylo to jako chodit se znovu učit chodit.

***

Vztah k penězům si Ivana budovala postupně. Obrazy kupovali zřídka a nijak draze. Někdo občas objednal pohlednici, občas menší krajinku k narozeninám. Se Světlanou si založily profil na internetu, přidávala práce a postupně získala pár sledujících, kteří též občas něco koupili.

Na živobytí to stačilo tak tak. Nájem dílny, jídlo, oblečení. Nic navíc, ale dost.

Nečekala, že se to bude zdát jako bohatství. Ale právě tak to cítila.

Karel přijížděl jednou za dva až tři týdny za bratrem a vždycky se zastavil i za ní. Dali si kávu v malé kavárně u parku, nebo se prošli zasněženými ulicemi. Vyprávěl o práci, o synech; jeden už čekal dítě. Ivana mluvila o obrazech, že chce zkusit olej, ne jen akvarel.

Nikdy na ni netlačil. Netlačil. Jednou si uvědomila, že se na jeho návštěvy těší. A když není, je v dílně zbytečně ticho.

Světlano, svěřila se jednou, Karel… já tomu nerozumím.

Čemu nerozumíš?

Je tak hodný. To člověka děsí.

Proč by mělo dobro děsit?

Protože mám pocit, že za dobrým se něco skrývá. Že pak přijde to špatné.

Světlana se na ni dlouho dívala.

Ivano, třeba ne všichni mají co skrývat?

Ivana o tom opravdu přemýšlela několik dní.

Pak napsala Karlovi první: Nezastavil byste se v sobotu? Maluji novou větší věc, chtěla bych ukázat.

Přijel v sobotu. Podíval se na plátno. Řekl, že je pěkné. Pak ji vzal zase do kavárny a tam navrhl:

Ivano, nechtěla byste jet někam na výlet? Je tu poblíž starý klášter, prý krásný v zimě. Máte chuť?

Souhlasila.

***

O tom, jak to vypadá v Pavlově bytě na Křižíkově, měla Ivana zprávy jen z doslechu. Občas volala sousedka paní Zelenková, s kterou se léta potkávala na chodbě.

Ivano, jak se máš? Hele, u nich je to teď hrůza. Přes zeď slyším, jak jsou na sebe protivní. Milena denně Pavlovi nadává, že tě neudržel. A on jí taky. Včera tak řvali, že jsem chtěla volat správce.

Ivana jen poslouchala, cítila spíš smutek. Ne zadostiučinění. Ani škodolibost. Jen tak to holt někdy je.

Bez ní jim bylo špatně ne z toho, že by se Ivy stýskalo. Bylo jim špatně, protože už neměli na koho házet vinu. Cílem byla vždycky jen ona, teď, když zmizela, si to musí vyslechnout navzájem.

V únoru jí Zelenková oznámila, že Milenu odvezla sanitka. Tlak, srdce. Pavel seděl v nemocnici sám, nasupený jako mrak.

Ivana zalila vodu na čaj a přemýšlela měla by mu zavolat? Přeci jen osmadvacet let života. Člověk, i když byl takový

Po chvíli ale rozhodla: ne. Dělat, co se má, už nemusí. Dělala to celý život. Teď ať se stará on.

***

Březen přinesl oblevu a vůni tajícího sněhu. Ivana šla v sobotu přes trh s plátěnou taškou, hledala něco na snídani. U stánku s ranými rajčaty vybírala zeleninu a říkala si, že by mohla namalovat jarní trh barvy, zvuky, lidi.

A vtom spatřila Pavla.

Šel s igelitkou, koukal do mobilu, nevšiml si jí. Zestárl, napadlo ji. Nebo to jen dřív neviděla zblízka? Sesutá ramena. Pokrčená bunda. Šedý obličej.

Čekala, co ucítí. Strach? Hněv? Chuť se rychle vytratit, aby ji nepoznal?

Nic z toho.

Pavel zvedl hlavu, uviděl ji. Zastavil se.

Dívali se na sebe přes tři stánky.

Ivano, řekl tiše.

Hlas měl jako vždy, klidný. Jen v něm cosi chybělo asi jistota.

Pavle, přikývla.

Přešel blíž. Prodavačka rajských dělala, že skládá jablka a neslyší.

Jak se máš?

Dobře.

Zhublas.

Možná.

Máma je v nemocnici. Srdce.

Vím. Je mi to líto.

Chvíli mlčel, přehraboval tašku.

Ty se opravdu nevrátíš?

Ivana se na něj zadívala. Klidně. Bez nenávisti, bez lítosti. Prostě jen tak.

Ne, Pavle. Nevrátím.

Musíme nějak žít dál

Ty musíš. Já už žiju.

Nic na to neřekl. Vzala si rajčata, zaplatila a šla dál.

Srdce jí bilo klidně. V tom byl její vítězství v tom klidném srdci. Ne že odešla. Ne že se nevrátila. Ale že před ním stála bez strachu. Bez stažení. Bez nutnosti být milá, neurazit, možná je pravda na jeho straně. Prostě dialog s cizím člověkem. Téměř cizím.

Koupila ještě trochu čerstvé zeleně, chléb, a šla domů. Domů znamenalo to už dílnu, ateliér. Opravdový domov.

***

V dubnu podala žádost o rozvod. Sama, bez právníka, vyplnila papíry, zašla, kam bylo potřeba. Pavel neodporoval. Sešli se jednou u notáře, podepsali, rozešli se.

Byt neměla. Pavel zůstal v jejich. O dělení majetku nechtěla slyšet, bylo by to těžké. Světlana říkala, že je to škoda, že by mohla dostat část. Ivana jen kroutila hlavou.

Ten byt už nechci, Světo. Chci jen žít.

Peníze by se hodily.

Peníze budou, usmívala se Ivana. Ale vlastní, jiné.

Na léto už s Karlem byli vídali každý týden. Někdy jezdila za ním do jeho města, jindy přijel on. Měl malý dům na klidném předměstí, zahradu se starou jabloní a rybízem. Poprvé tam Ivana stála v květnu a dlouho se dívala na jabloň v květu.

Je tu krásně, řekla.

Tu sázeníla žena, odpověděl prostě. Bez bolesti, beze smutku. Osm let je pryč. A jabloň pořád kvete.

Stáli vedle sebe a dívali se na strom.

Karle, nebojíte se? Zase?

Být s někým blízko?

Jo.

Chvíli mlčel.

Bojím, řekl upřímně, ale líbíte se mi. A strach není důvod nežít.

Ivaně vyklouzlo ze rtů smích. Překvapivý i pro ni.

To je moudré.

Prostě rána se nebojím, hřebíky zatloukám rovně.

***

Na podzim, kdy byl právě rok od onoho říjnového dne, kdy sbalila tašku a odešla z bytu na Křižíkově, seděli s Karlem večer u něj v kuchyni. On spravoval šuplík, co dřel, ona seděla s kávou u stolu a kreslila si do bloku.

Teplo, ticho, vůně dřeva a kávy.

Ivano, řekl Karel, aniž by se otočil od šuplíku nechceš se přestěhovat?

Zvedla oči.

Kam?

Sem. Ke mně.

Chvilku bylo ticho, on pořád šrouboval.

Mám dílnu tam, připomněla.

Vím. Tady je taky volný pokoj, velké okno na východ. Ráno slunce. Říkal jsem ti to?

Říkal.

Tak co?

Dívala se do bloku. Kreslila: kuchyně, opravující muž, žena s hrnkem, okno, za oknem sad.

Musím si to promyslet, řekla.

Tak promýšlej.

Nebudeš tlačit?

Ne.

Proč?

Odložil šroubovák, šuplík zavřel.

Protože mám času dost, konstatoval. A tlačit dospělého člověka je nesmysl.

Ivana znovu nahlédla do bloku.

Dobře, řekla.

Dobře, že to promyslíš, nebo že se stěhuješ?

Dobře, že se stěhuju.

Přikývl. Přisedl, upil čaje. Seděli tiše v tom tichu bylo dobře.

***

Uběhlo dalších půl roku.

Ivana žila u Karla, ale dílnu na Říční si nechala. Docházela tam třikrát týdně, malovala. Pokoj s východním oknem v Karlově domě byl jejím druhým koutem: dělala tu ranní skici, než odjel pracovat.

Její obrazy se začaly prodávat trochu častěji. Žádná sláva, ale už měla své zákazníky, kteří si objednávali právě od ní. Nebylo to veliké, ale bylo to opravdu její.

O Pavlovi slyšela občas přes paní Zelenkovou. Milena po nemocnici špatně chodila, skoro nevyšla z pokoje. Pavel si našel paní na výpomoc. Chodil do práce, večer domů. Život šel dál.

Ivana vždycky při poslechu těch vyprávění uvažovala, že kdysi ten člověk byl jejím celým nebem. Jeho nálada byla jejím počasím, jeho slova jejím zákonem. Osud, který zvenčí vypadal jako dobrá rodina, byl uvnitř malou klecí bez zámku protože nejhorší je ta klec, kterou zevnitř držíme sami.

Teď bylo to nebe jiné.

Jednou v prosinci přišla Ivana do dílny za rozbřesku. Zapnula světlo, postavila konvici. Venku padal sníh, velkými pomalými vločkami.

Zazvonil telefon. Světlana.

Ivano, ahoj, jak se máš?

Dobře. Maluju.

Mám novinku. Nejspíš tě překvapí. Ta moje známá ředitelka z centra mi říkala… hledají teď umělce na jarní výstavu v galerii v centru. Viděla tvoje obrázky na internetu, chce tě pozvat. Tady máš její číslo.

Ivana si číslo zapsala.

Světo, ale tam budou chtít něco vážného. Řádně školené výtvarníky. Já nemám žádné jméno, žádné ocenění.

Ale pět let jsi nemalovala, teď máš přes sto padesát prací. To nestačí?

No…

Zavolej. Jen zavolej a domluv se.

Dobře, zkusím.

Položila. Chvíli se dívala na to číslo, pak z okna na sníh čisté bílé plátno, nový list.

Nalila si čaj, vzala štětec a začala pracovat. Zavolá. Později. Teď musí stihnout zachytit ten sníh, dokud je čerstvý.

***

Večer pro ni přijel Karel do dílny. Zaklepal, vešel, viděl ji u plátna.

Jsi připravená?

Ještě pět minut.

Posadil se na stoličku ke zdi, nic neříkal, nepopoháněl. Díval se, jak maluje; měl ten soustředěný klidný pohled člověka, kterému záleží.

Za chvíli očistila štětce, zavřela barvy.

Hotovo.

Vypadá to krásně, kývl ke kresbě.

Já nevím. Sníh se špatně maluje. Vypadá bíle, ale je modrý, šedý, růžový všechno, jen ne bílý.

To je zajímavé, konstatoval vážně. Nikdy by mě to nenapadlo.

Přitom očima je prostě bílý. Jenže když ho chceš namalovat, musíš vidět víc.

Vyšli ven. Mrazivé ticho, sníh už nepadal, vzduch byl čistý, že se chtělo dýchat zhluboka.

Karle, ozvala se Ivana tiše, když šli po chodníku, volali mi z té galerie. Z centra.

A?

Přemýšlím, jestli jít.

Chceš?

Chvilku si dávala načas.

Chci, přiznala. Ale zároveň mám strach.

Čeho?

Že řeknou: nic moc, nehodíte se. Že nejsem opravdová malířka. Že je to celé zbytečné.

Karel šel pomalu vedle ní, ruce v kapsách, oči vpřed.

Ivano, víš, že už nic horšího tě nečeká?

Jak to myslíš?

To nejhorší máš za sebou. Žila jsi osmadvacet let tam, kde ti říkali, že jsi nic. Každý den. A ty jsi odešla s jednou taškou. To bylo opravdu těžké. Galerie když tě nevezmou, nic se neděje.

Zastavila se.

Ty to vždycky řekneš přímo.

Tak to umím.

Ivaně vyklouzl úsměv. On se taky jen lehce pousmál, pod světlem lampy bylo vidět koutky.

Pojď, je zima, vybídl ji.

Šli dál. Sníh křupal pod botami. Lampy se zrcadlily v zamrzlých loužích. Vepředu už svítila světla domu.

Karle…

Ano?

Děkuju.

Za co?

Že mi nikdy neříkáš musíš a měla bys.

Chvilku mlčel.

Dospělý člověk ví sám, co musí, odpověděl. Maximálně mu to připomeneš. Nic víc.

Vešli domů. Karel otevřel, pustil ji první. Předsíň voněla dřevem a lehce jablky: na podzim je skladuje ve sklepě.

Vstoupila dovnitř, sundala boty, prošla do kuchyně a rozsvítila.

Bylo to tam známé: dřevěný stůl, dvě židle, okno do sadů. Na parapetu její skicák, kde nechala včera rozdělaný obrázek.

Otevřela skicák, podívala se na kresbu: kuchyň, muž s šroubovákem, žena s hrnkem. Okno, za oknem zahrada.

Teď musela dokreslit sníh.

Vzala tužku.