Obaly od bonbónů
Ty jsi ale pěkný obal, Egore! Zasloužil bys výprask, jenže už není kdo by tě vyprášil, a možná už to ani není za co! Takhle se dožít tolika let a rozum z toho stejně nemít!
Babička Simona plivla pod nohy svému sousedovi a se ztíženým krokem, kvůli bolavé noze, se vydala domů. Svého řekla, dál ať si jeho svědomí poradí, co je správné. Lidé mu rozum do hlavy nedali, třeba zkusí zasáhnout osud?
Jen se na něj podívej! Vlastní matku dát do domova důchodců! To svět neviděl! Ano, paní Květa už je upoutaná na lůžko, ale je snad Egor její syn, nebo úplně cizí člověk? To je k vzteku! Kdyby měla Simona ještě sílu, ani na vteřinu by se nerozmýšlela. Vzala by si svou kamarádku Květu k sobě. Jenže už nemůže.
Lidušku je jí líto. Hodné děvče, ale taky není stroj, aby vše zvládla sama. Zůstala na vesnici, neodjela studovat, když matka onemocněla. Nebo spíš, původně odjela, ale pak se vrátila. Nemohla nechat nemocnou maminku a babičku samotné. Pomáhala a věděla, že na Simonu je toho už příliš. Po zlomenině nohy před dvěma lety je na tom ještě hůř. Předtím aspoň trochu chodila, teď už nic moc.
Mladší dcera chtěla Simonu vzít do bytu v Praze, ale ona odmítla. Kam by se vešli? Byt malý, sotva mají místo všichni. Zeť je dobrý člověk, ale moc toho nezmůže. Makají sice oba, ale těžko se starají o dvě děti. A ona? Dřív pomáhala, měla hospodářství, děti u ní jedly jako doma, ale teď? Rozpadává se Liduška se zlobí, když Simona takhle mluví, ale proč se zlobit, když je to pravda? Zdraví už není, síly mizí. Ráno vstát z postele je práce sama o sobě. Otevře oči, lehne si, třídí v hlavě, sbírá sílu, jako uhlíky na lopatku. V hromádku, v hromádku! Zvedne se! Jde!
Ještě že Liduška, vnučka, je čiperná jak laňka. Než Simona vstane, zvládne vše doma, postará se o mámu a ještě stihne vyrazit do práce. Vždycky byla rychlá, už od mala.
Simona měla svou nejstarší dceru, matku Lidušky, až pozdě. Už si ani nemyslela, že bude mít děti.
První manžel jí neodpustil, že děti neměli. Odejít dokázal snadno. Simona truchlila, ale ne tak moc věděla, že ji vlastně ani nemiloval. Ona ho, ale on ji
Za mlada byla Simona krásná jako ranní rosa. Po celé vesnici nebyla hezčí dívka. Kluci za ní chodili už na škole. Ale držela se zpátky, chtěla čekat na pravou lásku. Jenže ta se nějak neobjevovala. Čas utíkal a už i přestala čekat.
Koho si tak vybíráš? Zůstaneš sama!
A když řekla, že na nemilovaného se ani podívat nechce
Pak se z vojny vrátil kluk z vedlejší vesnice. S ním nikdy nic neměla, ani ho moc neznala. Když se však vrátil, nebyl doma, ale u prarodičů. Proč to tak bylo, nikdo dlouho nevěděl.
A pak to přišlo. Uviděla jednou svého Aleše a nemohla myslet na nic jiného. Zamilovala se Ani on nelenil jak ji zahlédl, tak poslal námluvčí. Simona byla šťastná, oči nevěděla kam schovat. Teprve když budoucí tchyně přišla za ní a jemně ji vedla ke kočárku vedle ženy v tmavém šátku, pochopila, že něco není v pořádku.
Žena v šátku byla matka dítěte, které měl Aleš s jinou dívkou před Simonou. Když Simonu přivedli ke kočárku, nemohla popadnout dech.
Aleš ji sice později vše vysvětlil: z vojny odešel od snoubenky, ale nevěřil, že chlapeček je jeho, protože se to časově neshodovalo. Rodina všichni tvrdili, že je to podivné. Až pak Alešova matka pod nátlakem šla k bývalé snoubence a tam v postýlce spal malý Alešíček. Vyšší moc ale byla rychlejší zasnoubili ho s jinou.
Ta dívka Alešovi neodpustila, odmítla s ním být a odjela. Matka dítě vzala na svatbu bývalého snoubence, prý ukázat vnuka sestře, což tehdy Simona nevěděla. Žena v šátku Simoně řekla:
Aby sis uvědomila, koho sis vzala.
Proč měla toto vědět? Milovala svého muže, a co bylo před tím, neměla řešit. Kdo je tu dokonalý? On taky nebyl svatý, ale byl přece jen člověk.
Nikdy mu Simona nezakazovala stýkat se se synem. Ale ani on nevykazoval snahu. Rychle Simona pochopila, že její Aleš miluje hlavně sám sebe. Ostatní byli jen rám pro jeho obraz.
Neměla mu co vyčítat. Dobrý hospodář, doma bylo vše. Ale štěstí se nějak nedostavilo.
Patnáct roků Simona s Alešem žila v domě, který byl naplněn tichem. Pořád doufala, že s dětmi se to změní. Ale když jí jednou s ledovým klidem řekl, že není pořádná žena, pokud nemůže mít děti, Simona pochopila, že chodí po prázdné cestě. Jestli chce může po ní jít dál, nebo stát; nic se nezmění.
Rozvedli se rychle, v klidu většina ve vesnici ani nevěděla, že už rodina Koubových není. Zůstal jen barák a Simona.
Aleš hned odjel, když vyřešili papírování. Dům nechal Simoně a na rozloučenou ještě řekl:
Nezlob se. Vina je na obou. Ale já byl ten, kdo měl rozhodnout.
Simona mu úplně neodpustila, ale ulevilo se jí. Co může dělat, když je to její osud? Krásy jí Bůh dal dost, štěstí tolik ne.
Dva roky žila sama. Chodila po vesnici se vztyčenou hlavou a nestarala se o pomluvy. Už byla jiná doba. No a co: manžel odešel! Kdo o koho ještě stojí?
Ale srdce bolelo. Přála si přijít domů, kde je živý hlas, ne prázdné ticho.
S Karlem se dali dohromady pomalu. Přeci jen nebyli mladí. A byl to přistěhovalec, žil sám v opravené chalupě, pomáhal sousedům, ale nikoho k sobě nepouštěl. Jinak klidný a slušný. Začal ji navštěvovat.
Simona už ani nevěděla, jaké to je, když se k ženě někdo chová hezky. Aleš jí kdysi přinesl jednou kopretiny, jinak nic. Zamilovaná slepě si ničeho nevšimla, později už na to nebyl čas.
Karel byl pozorný. Nepřinesl nikdy nic zvláštního, ale nikdy nepřišel s prázdnou. Hned něco opravil, pomohl. Simona si řekla, že horší už být nemůže. Ať si sousedi povídají co chtějí, ona má dost samoty. A tak spolu začali žít.
Od nového manželství nic nečekala. Ale osud si zamotal a nabídl jí překvapení.
První těhotenství jí došlo až po pěti měsících. Cyklus nikdy neměla pravidelný, navíc procházela tím snadno žádné nevolnosti. Všimla si toho sousedka Květa:
Ty jsi snad těhotná, Simonko! vykřikla jednou Květa, když Simona zavrávorala.
Prosím tě! Odkud by? Já jsem přece prázdná
Moje bába říkala, že to není vždycky vina ženy. Možná je v tom i něco od muže. Zkus to zjistit v Praze u doktora, třeba se štěstí usměje!
Simona se vrátila z města a svítila jako slunce. Všichni ji potom zdravili s úsměvem bylo vidět, že je šťastná. Jedna dcera, pak druhá, a Simona se už nestyděla. Stala se matkou.
Své dcery milovala, všechno je učila. Byly vždy čisté, v šatečkách s mašlemi a Simona nikdy nekřičela, neseřezala. Když něco roztrhly, dala jehlu a naučila, jak spravit ponožku. Co neumíte, to vás naučím, říkala.
Karla zabila autonehoda po svatbě mladší dcery. Jel za ní do Plzně, domů už se nevrátil.
Simona se ponořila do smutku. Kdyby neměla děti, možná by odešla za ním. Ale musela žít. A brzo jí život přinesl vnučku Lidušku od starší dcery. Život v chalupě znovu rozkvetl.
Žila hlavně pro vnoučata. Mladší dcera bydlela v Praze, jezdili jen o prázdninách. Ale Liduška byla tady, po ruce. Vyrostla jak by z oka vypadla babičce. Stejná krása, stejná povaha. Zato charakter měla tvrdší. Když si něco vzala do hlavy, nepřesvědčilo ji nic.
Dokud šlo o studium, byla Simona šťastná. Ale když dospívala přibylo starostí.
A to proto, že se Liduška bezhlavě zamilovala. Bohužel do souseda Egora. Byl o pět let starší, už dospělý mladík, zatímco Lidušce bylo sotva šestnáct. Nic moc ještě nechápala. Ale ne tvrdila, že miluje a hotovo, ať klidně její lásku zkouší někdo rozmluvit.
Egor si jí nevšímal. Pro něj byla jen sousedka, ještě dítě. On měl oči pro Janu, holku z vesnice, kterou rozmazloval tatínek, protože byla jedináček. Jana byla sebevědomá, pěkně se oblékala, tam bylo znát městské peníze.
Egor dlouho Janě nadbíhal, ona ho zpočátku jen trpěla. Ale jednoho večera se něco stalo. Jana už měla nápadníka z vedlejší vesnice, také rozmazleného. Odjeli spolu na motorce, a po cestě se ztratili. Co se stalo, věděla jen Simona: nemohla spát, šla na zahrádku a zahlédla, jak se Jana vrací domů s roztrhanými šaty. Neohlížela se, prošla kolem Simony jak duch, napříč záhonem.
Za týden se celá vesnice divila: rodiče chystají urychleně Janu na svatbu. Egor byl v sedmém nebi. Ale Květě, jeho matce, se to nelíbilo.
Simonko, to nebude jen tak. Co mám Egorovi říct? Stejně neposlechne. Já? Je to jeho věc. Pokud si Jana našla jiného, bylo to z nouze. Ale je mi líto Egora, trápí se. Nemůžu mu pomoct.
Simona mlčela. Neřekla nikomu, co viděla. Doma měli svůj boj.
Liduška byla nešťastná, celé dny jen koukala do okna na dvůr sousedů, kde chystali svatbu. Někdy celý den marně plakala do zdi.
Simona ji přesvědčovala, ať jede k tetě do Prahy. Aspoň vystuduje a nebude muset vidět Egora a jeho novou ženu. Simona věděla, že jestli by teď Lidušce vše řekla stejně by nepomohla, protože Egor Janu miloval.
Ale Liduška nechtěla poslouchat babičku ani matku. Otce už neměla a jinou autoritu neznala.
Čekala. Doufala, že se něco změní. Každý si mohl domyslet, že ne.
Až do svatebního dne vydržela. Přišla s matkou a babičkou, poprvé bez slz. Stála stranou, neodpovídala kamarádkám, a pak odešla domů.
Matka si všimla, že zmizela, hned běžela za ní co kdyby si něco udělala?
Ale Liduška překvapila. Sbalila si kufr, objala mámu a Simonu a odjela do Prahy. Ony si poplakaly, pak ji s křížkem na čele vyprovodily. Čas léčí vše.
Čas by možná zahojil, jenže nebyl milostiv. Liduška se sotva zabydlela, když máma onemocněla a už z nemocnice nevyšla.
Liduška se sbalila zpět. Nebylo zbytí. Simona sama, nemocná jak by zvládla péči o ležící matku?
Jediné, čeho se bála, že Egor s Janou zůstali vedle. Ale měla štěstí: odjeli po svatbě pryč.
Liduška se pustila do práce na statku. Co dělat? Neměla žádné řemeslo, diplom. Práce bylo málo, na statku ji vzali. Zvířata měla ráda, práce se nebála. Pořídila si menší hospodářství. Na jednu výplatu to stejně nešlo.
Tak žily Liduška pečovala o Simonu i Květu, matku Egora. Květa byla po smrti manžela zlomená, syn daleko, jednou za čas poslal pohled nebo peníze, o rodině toho moc nenapsal. O Egorovi vůbec nemluvila, jen věděla, že mají s Janou dvě děti, nikdy je neviděla. Jana se domů nevracela, snad z hrdosti? Egor jako řidič kamionu pořád někde na cestě. Jen z dopisů matka poznala, že mu je těžko, ale nikdy si nestěžoval, na to matka nepotřebovala slova.
Jestli Květu složila starost o syna, těžko říct, ale onemocněla těžce. Liduška ji zařídila na kliniku v Plzni. Často ji navštěvovala a potom potají plakala. Lékaři nedávali moc naděje.
Simoně napsala Egorovi hned, jak Květu odvezli. Ale buď se dopis ztratil, nebo co nepřijel. Ani se neozval. Simona poslala druhý dopis, pak řekla Lidušce:
Asi se matky zřekl. Noční kukačka vždycky křičí hlasitěji Eh, obale! A já ho považovala za slušného člověka!
Babi, počkej! Sama jsi mě učila, že nesmíš nikoho odsoudit, dokud to sám nepotvrdíš. A i pak dusit v sobě zášť jen škodí. Každý nechť se rozhodne sám. A teď?
Nevím, dítě moje. Už vážně nevím. Nikdy bych nevěřila, že něco takového vlastní syn matce udělá. Vždyť jí miloval
A proč mu říkáš obal?
To je starý příběh. Proto jsem si nemyslela, že by Egor byl taková nula!
Vyprávěj!
Co ti budu povídat? Byl tehdy malý kluk, šest nebo sedm mu bylo. Tenkrát sbíraly děti obaly od bonbónů. Všichni měli své kolekce. Ale bonbóny byly vzácné žili jsme od výplaty k výplatě, a kdo ví, kdy ta byla Děti je dostaly jen o svátcích, a i tak většinou obyčejné, čokoládové málokdy. Ve vesnici měly vysokou cenu. Kdo měl, hýčkal je. Za obal ses mohl směnit jen za něco pořádného. No… Květa tehdy měla slepice. Ne ledasjaké, ale pravé lašky. Dvě, krásné, bílé. Květa je milovala. Kde je manžel získal, nevím, ale opatrovala je jak poklad. Sníla o tom, že je rozmnoží. Jednoho dne přišel Egorův kamarád s psem takovým raubířem, co nikdy neměl být puštěný na vesnici. A jak to bylo… Obě slepice jsou fuč, zůstaly jen bílé peříčka.
Babi, snad ne
Ano, drobečku. Obě zakousnul. Květa byla na dně, syna nehubovala, ale týden s nikým nepromluvila. A Egor? Víš, co udělal?
Co?
Věnoval všechny své obaly kamarádovi, jehož otec často jezdil do Prahy. Vyndal z pokladničky každou korunu, co šetřil na nové kolo, a přivezl matce novou slepici.
To je krásné!
Pro Květu bylo štěstí, že syn dal dobrý příklad! Ale kde je to teď? Kam se ztrácí v lidech dobro, Liduško? Simona si povzdychla, ale na vnuččina slova nereagovala.
Jaký je to syn, když je matka nemocná a on nevleze ani do dveří? Je to správné?
Týden po návratu Květy z nemocnice Simona oněměla překvapením neboť Egor najednou přijel.
Liduška si právě utírala podlahu v Květině domě, když v síni bouchly dveře a do místnosti vtrhl malý kluk, udělal špinavé stopy, postavil se před Lidušku a zeptal se:
Ty jsi moje máma?
Otázka byla tak dětsky upřímná, že Liduška zůstala stát s hadrem v ruce.
Jsem sousedka Egor položil ruku na rameno dcery a pozdravil Lidušku. Promiň, že jsem dorazil pozdě. Jsem vinen. Maxim byl v nemocnici, nemohl jsem odjet a Milču taky neměl kdo hlídat.
A co Jana? vyklouzlo Lidušce a hned si vynadala. Co je jí po jeho životě?
Jana už tu není. Opustila mě. Odjela s novým mužem. Zůstal jsem sám.
To není pravda. Děti jsou přece s tebou, odpověděla Liduška už klidně. Najednou se Egora přestala bát byl pořádný, vysoký, teď ale něžně držel svou malou dcerku jak poklad.
To je fakt. Co to povídám. Jsem celý zmatený, Liduško. Spí? kývl na Květu a sundal dcerce boty.
Spí. Potřebuje klid. Doktor říkal, že jí to svědčí víc než pohyb. Ale já mám pocit, že kdyby povstala, bylo by jí líp. Tvoje máma byla vždycky čilá, v jednom kuse na nohou. A teď pořád jen leží.
Bolí mě už záda! zavolala Květa, a Liduška se spěšně balila. Egor dorazil a ona musí domů.
Doklidila podlahu, dala na stůl kastrůlek s domácí polévkou a mléko pro děti, a rychle odešla. Ani se nerozloučila, neměla už sílu.
Myslela, že jí srdce už nebije, když viděla Egora, ale nebyla to pravda. Najednou se jí zmocnil strach. Už to nebyl ten kluk, co jí tahal za copánky přes plot, už nebyla ta plachá holka. Oba zestárli. Jestli i zmoudřeli, těžko říct. Ale určitě jsou jinde než dřív.
Za pár dní Květa řekla Simoně, která ji přišla navštívit, že by chtěla, aby ji syn odvezl do domova pro seniory.
Simona byla tak v šoku, že nemohla dál poslouchat. Najednou měla sílu jak za mlada. Vyšla na zápraží, zavolala Egora, plivla mu pod nohy a odešla domů. Ani Lidušce nenechala prostor se zeptat proč.
Není co ho bránit! Už dávno není dítě! Jaký je to člověk, když chce matku jen tak odvézt Simona to už nevydržela a usedavě plakala.
Liduška, ve starém županu, letěla k sousedům.
Egore! Kde jsi? otevřela dveře a stála na prahu, rozčepýřená, krásná, vzteklá jako jaro. Tos snad nemyslel vážně? Nenechám tě dát tetu Květu do domova! Ani na to nemysli! Je mi jedno, jestli pečuju o jednu nebo dvě stejně to zvládnu! Ještě postavím jednu postel ke své mámě a hotovo! Ach jo, a já tě přitom
Liduška náhle zmlkla, protože viděla smích i slzy u Květy, a úsměv u Egora.
Uklidni se, Liduško! smála se Květa, on mě nikam dávat nechce! To já chtěla, abych nebyla synovi na obtíž. Jenže Simona se nedozvěděla celou pravdu a vybuchla!
Zůstanu tady, Liduško. Přece nenechám mámu!
Vážně? Liduška se najednou zarazila a rozhlédla se kolem. Když zahlédla sbalenou tašku, zamračila se A co tohle? Kam jsi se tedy chystal?
Musím domů, vyřídím práci, všechno ukončím, vezmu věci. Nevím, jak dlouho to potrvá a beru děti s sebou. Domluvil jsem se už s místním doktorem, zatím na mámu dohlédne.
Tehdy se Liduška předvedla v celé své kráse. Přišla k Egorovi, postavila se před něj a rázně řekla:
Děti tu nech. Já je ohlídám. A počkám na tebe. Rozumíš mi?
Rozumím, Egor ji pozoroval, jako by ji poprvé v životě doopravdy viděl. Jak jsem tě mohl přehlédnout? Jak jsem to nepoznal?
V Praze si nech změřit oči! Ještě ti uteče i další věc, Liduška si vzala do náruče malou dcerku, která ji objala za nohy. Pojď za babičkou Simonou, ta právě zadělala těsto na koláče. Máte rádi koláče? No tak bude veselo!
O několik let později Egor vyjede na zápraží s Květu i Simonu v nových křeslech, co přivezl z Prahy.
Tak, maminky! Pomalu, pojďte ke mně. Podívejte, jaká křesla jsem vám pořídil!
Chceš si sednout? Chceš ležet? Všechno jde a ještě na čerstvém vzduchu. To je pohoda!
Egor jemně usadí Květu, pak poslouchá. Už se probudili mladší! Ale Liduška tu ještě není. Půjdu se podívat, proč volají.
Přijede dnes Liduška?
Dnes má poslední zkoušku. Říkala, že skončí v první pětce, aby byla dřív doma.
Auto zabrzdí u branky. Děti, sedící na staré třešni, už dávno sypají do košíků třešně pro babiččinu marmeládu, teď seskočí, řvouce:
Máma! Máma je tady!
A Liduška, kdysi plaché stvoření, teď objímá své štěstí a mrkne na Egora:
Pět!
Kdo by pochyboval? Egor se usměje a jde domů.
Dvojčata, pořádní kluci, po mamince, ale netrpělivost mají po taťkovi. Jsou to prostě praví obaly!
Dnes už Liduška ví Teprve skutky, ne slova, ukážou, kdo je v životě opravdový člověk. A obaly? Obaly od bonbónů jsou krásné jen na povrchu, skutečná hodnota je uvnitř.
