Milý deníčku,
Když se vracející jezdci přiblížili, pes zvedl hlavu a podíval se na ně očima tak plnýma bolesti, že mi srdce přeskočilo a do očí se nahrnuly slzy.
Tenkrát, ještě v červnu, jsem nasadila ohlávku na hlavu své nové kobyle a vyvedla ji z boxu. Zavázala jsem uzdu na kravatu v chodbě stáje a chvíli se kochala pohledem na ni. Vlaška, vraník s pravidelnými bílými punčoškami na všech čtyřech štíhlých nohách, byla snem nejednoho jezdce. Vzala jsem kartáč a začala ji čistit, přičemž jsem ji nešetřila chválou. Vlaška nervózně přešlapovala, zvedala hlavu a naslouchala. Hladila jsem ji po krku a nechápala, co se děje: „Copak je, Vlaško? Co tě trápí?”
„Mluvíš s koněm?” ozval se přicházející ošetřovatel. „Strýčku Václave, dneska je s ní něco divného,” pokračovala jsem v hlazení její lesklé šíje. „Přivezli ji před měsícem a celou tu dobu se nikdy nechovala takhle…” „Něco ji znepokojuje,” poznamenal starší muž zkušeným pohledem. „Podivuhodně krásná!” „A povaha je skvělá,” přitakala jsem. „Je výborně jezdecky připravená, pořád nechápu, jak se jí bývalá majitelka mohla vzdát.” „Nejspíš má skrytý kaz,” řekl zamyšleně. „Ona žádný kaz nemá!” vrhla jsem se na obranu své milé. Vlaška zatřepala hlavou, jako by má slova potvrzovala. „I hleď, urazila se,” usmál se Václav a odešel.
Osedlala jsem Vlašku a vyvedla ji ze stáje. Kobyla pozorně naslouchala okolním zvukům, ostražitě hleděla k silnici, za níž se rýsoval les. „Právě tam dnes zamíříme,” řekla jsem, když jsem si všimla, kam se dívá. „Na kolbišti se chováš skvěle, je čas seznámit se s naší přírodou.” Lehce jsem vyskočila do sedla, zkrátila otěže a zamířila k lesu.
Toho červnového rána ještě nebylo vedro a příjemné se jelo v chládku. Vlaška poslušně kráčela tam, kam jsem ji vedla. Občas se zastavila a pozorně naslouchala lesním zvukům. Pustila jsem ji do klusu a namířila po stezce, kudy jsem dříve jezdívala na Hromosvodu. Vzpomněla jsem si, jak před dvěma měsíci mému hřebci diagnostikovali těžkou chorobu dýchacích cest a musela jsem se s ním rozloučit. Poslali jsme ho na statek na venkov, kde byl vzduch čistší a záchvaty kašle se výrazně zmírnily. Na závody jsem potřebovala koně, a tak jsme s trenérkou začali hledat vhodného. Naše hledání skončilo ve chvíli, kdy jsem v jednom z pražských jezdeckých klubů uviděla Vlašku, a po prvním sedle jsem věděla, že je to ta pravá.
Byla skvěle vyježděná a měla dobrou povahu. Klub uvolnil prostředky a Vlaška změnila domov. Teď, když jsem si vybavovala okamžik koupě, připomněla jsem si, jak zvláštně se chovala její bývalá majitelka. Spěchala s uzavřením obchodu, jako by se chtěla Vlašky co nejdřív zbavit. Co se tehdy stalo? Proč se rozhodla prodat tak úžasného koně?
Vlaška náhle zastavila. Jen taktak jsem se udržela v sedle, tak jsem byla zabraná do myšlenek. Kobyla ztuhla a bez ohledu na to, jak moc jsem ji pobízela, se nehnula. „Proč nechceš jet dál?” Vlaška tiše odfrkla, pootočila hlavu a podívala se doprava. Podívala jsem se také, ale neviděla jsem nic než trávu a stromy. „Chceš jít tam?” povolila jsem otěže, dala jí svobodu volby. „Ať je po tvém…” Vlaška odbočila ze stezky a krokem zamířila tam, odkud se ozývalo slabé pištění, které jsem záhy uslyšela i já.
Zastavila u břízy. Na trávě stála krabice přitlačená silnými větvemi. Z krabice se ozývalo pištění. Rychle jsem seskočila, odhodila větve a otevřela ji. Uvnitř byla tři koťata, sotva otevřela oči. Žalostně plakala a volala matku, od které je někdo tak krutě oddělil. Vlna rozhořčení se ve mně zvedla: „Jak může být někdo tak krutý?” zvedla jsem krabici a přistoupila ke koni. „Vlaško, rychle domů!”
***
„Neuvěřitelné!” zvolala Irena Dvořáková, má trenérka. „Vlaška mě dovedla přímo ke krabici,” shrnula jsem své vyprávění. Koťata jsem rychle dopravila do stájového veterináře. Byla zdravá, na dvě se už našli budoucí majitelé. Třetího jsem si vzala sama. Černý kocourek s bílými tlapkami mě okouzlil svou podobností s Vlaškou. „Vlaška je ušlechtilý kůň!” řekla s obdivem Irena. „Lidé projdou kolem, ale kůň ne.”
Mezitím jsme se s Vlaškou naplno pustily do přípravy na nadcházející závody. Klub od nás čekal vysoké výsledky. Příprava zabírala hodně času, trénovaly jsme na kolbišti. V červenci jsme na místních závodech obsadily druhé místo ve střední ceně. V srpnu jsme vyjely na krajské závody do sousedního okresu a vrátily se s vítězstvím. Před námi byl start v krajském městě, na který jsme se důkladně připravovaly.
„Míšo, čekám tě na kolbišti za čtyřicet minut,” řekla Irena, když nakoukla do stáje. Vlaška stála v chodbě a nervózně přešlapovala. Třásla se po celém těle a hlasité řehtání se neslo okolím. „Tiše, tiše!” snažila jsem se kobylu uklidnit. „Co se s ní děje?” zeptala se starostlivě trenérka, která Vlašku nikdy v takovém stavu neviděla. „Stejně se chovala ten den, kdy jsme v lese našly koťata,” odpověděla jsem. „Vyjedi s ní za areál, možná se něco stalo,” rozhlédla se Irena. „Vezmi s sebou Václava.”
Za dvacet minut vyjeli dva jezdci z areálu. Nechala jsem Vlašku, ať je naší navigací. Projeli jsme řadou domů na okraji města, dostali se na silnici a zamířili k lesu. Najednou se Vlaška prudce otočila a vyrazila podél silnice. Po silnici svištěla auta, někdo troubil ve strachu, že vyjedeme na vozovku. „Co to má být, jít za rozmarem kobyly!” brblal Václav, který nechápal, co nebo koho hledáme. „Radši zjistit, co Vlašku tak trápí, než potom litovat…” nedokončila jsem.
Na kraji silnice ležel sražený ovčák. Když se jezdci přiblížili, pes zvedl hlavu a podíval se na nás očima tak plnýma bolesti, že mi srdce přeskočilo a do očí se nahrnuly slzy. Našly jsme příčinu Vlaščina neklidu.
Skočila jsem z Vlašky, chválila ji dál. Právě jsme se vrátily z krajských závodů v drezurní střední ceně a já byla s výsledkem spokojená. „Skvělé vystoupení!” přiběhla Irena. „Vlaška cítí hudbu úžasně!” s nadšením jsem odpověděla a upravila třmeny. „Je to ten nejkrásnější kůň ve vesmíru!” „Je to kůň s velkým kazem!” ozval se za mnou ostrý ženský hlas.
Otočila jsem se. Na ryzákovi seděla žena ve fraku, připravená k vystoupení. Její tvář mi byla matně povědomá… „Proč to říkáte?” odpověděla jsem nepřátelsky. „Vlašku vůbec neznáte! Je to ušlechtilý kůň…” „S kazem!” přerušila mě žena. „Znám tuto kobylu velmi dobře!” „Bývalá majitelka…” řekla Irena, když ji poznala. „Jak o ní můžete takhle mluvit?” nesouhlasila jsem. „Za rok, co jsem ji měla, mi přivedla několik toulavých psů a koček,” téměř vyplivla slova. „Předchozí dva majitelé se jí kvůli tomu zbavili…” „Vy všichni jste prostě nepochopili, jak ušlechtilá tahle kobyla je!” oponovala Irena. „To není kaz, to je ušlechtilost!”
Ke mně přiběhl ovčák, vrtěl ocasem a díval se na mě oddanýma očima. Oskar byl právě ten pes, ke kterému Vlaška před rokem přivedla pomoc. Pátrání po majiteli ovčáka nevyšlo, a tak jsem si ho nechala. Doma na nás čekal odrostlý černý kocourek s bílými tlapkami, kterého jsem pojmenovala Vesmír. Václav se stal hrdým pánem štěněte, které jsme s Vlaškou sebraly loni na podzim. Irena si odnesla tříbarevnou kočku z předchozích závodů. A ještě tři psi a čtyři kočky, které Vlaška zachránila, našly úspěšně nové domovy. A tomu se říká „kaz”?
„Možná ten kaz jste vy…” hodila jsem po ženě chladný pohled a odvedla Vlašku pryč.
Ten den jsme s Vlaškou obsadily první místo. Když jsme se večer vracely domů, slyšely jsme, jak kůň v přepravníku tluče kopytem o podlahu – očividně se snažila upoutat pozornost. Zastavily jsme, spěšně otevřely dveře. Vlaška na nás hlasitě zaržala. Někomu zase nutně potřebovala pomoct…
