Můj muž měl babičku. Každé prázdniny u ní trávil celé léto. Ona byla vždycky ráda, že je u ní. V těch časech vedla vlastní malou živnost sama si vše zařizovala a prodávala léčivé byliny do lékáren. Můj muž nikdy do detailu nepochopil, jak všechno dokázala obstarat, ale pamatuje si, že podle tehdejších měřítek vydělávala opravdu hodně korun. Byla to žena se svéráznou povahou. Mého muže milovala, nikdy nešetřila na jídle, ale za zábavu, ani jen tak drobné, nikdy peníze nedala. Všichni si mysleli, že na něco tajně spoří. Babička měla po domě rozestavěné veliké skříně plné různých přihrádek, vše pečlivě zamčené na klíč.
Můj muž byl jako kluk často zvědavý, co tak důležitého tam schovává, ale babička jen mávla rukou, že všechno je to potřebné k práci. Čas ale běžel dál a přišla jiná doba. Podnikání se stalo běžným, začaly růst nové firmy a babiččina živnost už neobstála v konkurenci. Posléze začala pomáhat lidem jako léčitelka. Peníze za svoji práci nikdy nepřijímala, přitom za ní chodili velmi zámožní lidé. Navštěvovali jsme ji, dokud ještě žila. Žila však velice skromně, v domácnosti měla staré věci, nosila ošumělý kabát a jedla, co našla, někdy až příliš prostě. Přiváželi jsme jí z Prahy zásoby jídla, ale pokaždé odmítla. Prý že ji nemáme rozmazlovat, že je na takový život moc zvyklá.
Když pak zemřela, zůstal mému muži její dům. Když jsme přijeli vyřídit dědictví, našli jsme ve špajzu hromady jídla, všechno už dávno prošlé. Brzy nám došlo, že vděční lidé jí nosili dárky, ale ona je nikdy nesnědla. Ovšem to největší překvapení čekalo, když jsme otevřeli její zamčené skříně. Bylo tam neuvěřitelné množství drahých věcí z devadesátých let celé muzeum pokladů své doby, často ve velkém množství. Dodnes mi vrtá hlavou, proč místo úspor schovávala peníze do věcí, které časem ztratí hodnotu. Dodnes babičce nerozumím…
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
