Včera mi zase snacha přivedla na víkend vnučku, stěžovala si mi sousedka Ludmila, když jsme se potkali na chodbě v našem činžáku na Vinohradech. Nemohu tu holku normálně nakrmit! Maminka mi řekla, že princezny moc nejí! povídá, sní dvě lžíce a hotovo! A přitom je taková bledá, že skoro svítí hladem!
Ludmila si neoblíbila manželku svého syna Petra Ivetu od prvního pohledu. Jen proto, že byla o sedm let starší než její Petr. Ten byl ještě holobrádek právě dostal maturitu.
Vždyť ani ženskou před ní nepoznal! rozčilovala se Ludmila. Co se divit, že se do ní zakoukal! Svedla ho zkušeností a hotovo!
Iveta byla skutečně pohledná, měla šmrnc. Pečovala o sebe, oblékala se s vkusem, budovala si kariéru. Já na tom nikdy nic divného neviděl vždyť každý chlap kouká prvně na vzhled. A tady opravdu bylo na co koukat.
Držela diety, byla přes jídlo pořád opatrná. Vedla k tomu i dceru: nejíst zbytečně, nepřejídat se, starat se o zdraví i postavu.
Za pár měsíců jejich známosti Iveta otěhotněla. Jestli naschvál své budoucí tchyni, která se jim od začátku snažila stát v cestě, nebo prostě proto, že se chtěla vdávat, to nevím. Možná jen náhoda. Petr byl ale rozhodnutý si ji vzít teprve mu bylo osmnáct. Ivetě pětadvacet.
Petra po maturitě přijali na stavební průmyslovku, školu kombinoval s prací. S Ivetou se odstěhovali od rodičů, bydleli nejdřív v garsonce, později si koupili malý pokoj na koleji.
Byli spolu šťastní, ale Ludmila pořád hledala záminky, jak za Ivetou zaostřit: prý vaří mizerně, nežehlí košile, dceru obléká nevhodně Podle ní samé chyby, jedině chyby. Petrovi o tom nikdy nezapomněla povídat.
Nakonec Iveta všechny styky s tchyní omezila na minimum. Sama vodila dcerku nejen do školky, ale i na gymnastiku, na šachy. Večer sotva stíhala skočit si ještě do posilovny, ke kadeřnici, na nehty. Doma byla čím dál vzácněji.
Petr přišel domů doma prázdno: dcera v kroužku, Iveta buď jde s ní, nebo má vlastní povinnosti.
Jednoho večera přišla sousedka Marcela třicetiosmiletá vdova se dvěma puberťáky. Na společné chodbě koleje jim začala téct baterie, poprosila Petra, ať to spraví, dokud by nezatopili sousedy pod nimi.
Petr byl šikovný, hned to spravil. Mezitím Marcela vařila večeři kolínka s karbanátky. Jako poděkování mu nabídla talíř. Petr byl rád Iveta totiž karbanátky nevařila a na domácí kuchyni nezbýval čas.
Od té doby ho pozývala častěji zatímco Iveta s dcerou doma nebyly, trávili večery u Marceliných večeří, povídali si u domácích knedlíků, štrúdlu A jednoho dne mezi nimi přeskočila jiskra. Nechápali, jak k sobě našli cestu, ale bez těch pohostinných večerů si už nedokázali představit život.
Na koleji byl život ale jako na dlani, sousedé byli zvědaví, měli vždy spoustu řečí. K Ivetě se samozřejmě doneslo, že Petr tráví čas za rohem u Marcely a rozhodně tam nečtou jen noviny.
Z toho vzešla velká scéna celé patro bylo v chaosu. Iveta, hrdá ženská, vyhodila manžela za dveře, věci mu doslova hodila do chodby.
K rodičům už to večer nestihl, nezbylo než zaklepat u Marcely a ta ho ráda přijala.
Ve chvíli, kdy se tohle dělo, bylo Petrově a Ivetině dceři šest. Petrovi pětadvacet, Ivetě dvaatřicet, Marcele devětatřicet.
Ludmila, když uslyšela, že se syn rozvedl a odešel od ženy, slavila výhra! Ale když zjistila, že Petr žije s ženou, která má dvě děti a je o čtrnáct let starší, udiveně zmlkla
Její chování mi bylo záhadou. Léta trápila Ivetu tím, že je moc stará, a teď? Ticho, smířená. Nebo snad konečně došlo, co napáchala?
Rozvod Petr a Iveta prodělali už asi před patnácti lety. Celou tu dobu Petr žije s Marcelou. Vlastní děti nemají, ale klape jim to. Přestože je dělí čtrnáct let, teď je mu čtyřicet, Marcele padesát čtyři. Ludmila je u nich na návštěvách jako doma, nenadává, nevyčítá, všechno hladké, klidné. A já vidím, že Petr je konečně opravdu šťastný.
Co jsem pochopil já? Někdy člověk nevědomky štěstí svých dětí sám pokazí a přijde na to až tehdy, když už je pozdě vzít to zpátky. Nejde o roky nebo normy, jde o to, jestli jsou ti dva spolu spokojení. Napadlo mě, že je lepší nechat život plynout a neplést se do osudu druhých.
