Chování mé neteře se pro naši rodinu stalo důvodem k obavám. Rodiče ji rozmazlili natolik, že je přesvědčená o tom, že je opravdová princezna, a s každým v okolí jedná jako se sluhou. Situaci navíc zhoršuje fakt, že za pár dní nastupuje do školy, ale stále počítá jen na prstech.
Všechno začalo hned po jejím narození. Celá rodina cítila povinnost se aktivně zapojit do její výchovy. Dokonce tchýně se kvůli pomoci přestěhovala do už tak malého bytu svého syna v Praze. Bohužel místo toho, aby poskytla rozumné vedení, splnila s dalšími dospělými každé přání malé Amálky a naučila ji, že křikem a pláčem lze dosáhnout čehokoliv.
Již v půl roce Amálka pochopila, jak ovládat okolí. Následkem toho doma panoval neustálý chaos a pozornost k ostatním členům rodiny upadala. Můj syn to nakonec nevydržel a odešel, ale rozmazlování dcery pokračovalo i po rozvodu. Zahazoval za ni peníze, nakupoval jí šatičky, šminky a botičky, vše na styl pohádkové princezny. Sebemenší pokusy ostatních dospělých i paní učitelky zaměřit se na její chování a vrátit ji nohama na zem vedly pouze k hádkám a odporu.
Amálčino dětství bylo tak cele podřízené jejím princeznovským fantaziím, že ji vůbec nezajímalo učení, apodstatné dovednosti jí jsou stále cizí. Blíží se nástup do první třídy, ale počítání ovládá jen pomocí prstů a znalosti, které mají běžně její vrstevníci, jí zcela unikají. Její rodiče se řídí stylem výchovy, kde údajně nechávají dítě rozhodovat o všem bez jakékoliv hranice. Naopak paní učitelka tvrdí, že by dívka měla projevovat více pokory a rozumět základním pravidlům slušnosti v jednání s dospělými.
Zklamaní jejím chováním a absencí základní zdvořilosti jsme si jako blízcí příbuzní řekli, že s Amálkou omezíme kontakt, abychom si ochránili aspoň vlastní psychické zdraví. Rodiče si musí konečně uvědomit svoji odpovědnost za výchovu a předat jí nějaké základní hodnoty, na kterých lze v životě stavět.
Dnes vím, že žádné dítě nepotřebuje být princeznou. Potřebuje lásku, mantinely a čas, aby mohlo vyrůst ve slušného člověka.
