Chodil jsem s jednou dívkou, bylo jí třicet. Mně je čtyřicet dva. Říkal jsem si, že věk je jen číslo. Po půl roce mi ale došlo že tohle asi nebyla ta pravá. Vyhodil jsem ji ze svého bytu se slušným rachotem.
Seznámili jsme se ve fitku. Šel jsem na běžecký pás a ona cvičila vedle na elipticalu. Usmála se já jsem úsměv opětoval. Po tréninku jsme si pak povídali u automatu na vodu.
Ahoj, chodíš sem cvičit často? zeptala se.
Jo, skoro denně, odpověděl jsem.
Jmenovala se Radka, marketingová specialistka v IT firmě. Mně je čtyřicet dva, dělám technika ve výrobní fabrice nedaleko Brna.
Rozdíl dvanáct let. Řekl jsem si: No a co? Jsme přece oba dospělí, máme práci i vzdělání. Co by se mohlo stát?
Jenže jsem se mýlil. Ten rozdíl byl mnohem hlubší, než jsem si na začátku uměl představit. Ale ne tam, kde jsem čekal.
První tři měsíce to byla paráda
První tři měsíce probíhalo všechno bez problémů. Scházeli jsme se dvakrát, třikrát do týdne kino, kavárna, procházky. Byla zábavná, energická, chytrá holka.
Hele, tenhle film bych chtěla vidět, říkala.
Jasně, pojďme na to, navrhoval jsem.
Bavili jsme se o práci, knížkách, budoucnosti. I v soukromí nám to klapalo. Měl jsem pocit, že je to skoro dokonalé.
Po třech měsících mě začaly štvát maličkosti
Jednou jsme seděli v kavárně, Radka projížděla mobil a ukázala mi nějaké video z TikToku:
Koukej, to je sranda!
Podíval jsem se: kluk tancuje, dělá u toho ksichty. Humor jsem v tom nenašel.
Jo, docela vtipné, řekl jsem zdvořile.
Ty tomu vůbec nerozumíš, co? Víš, ty jsi vlastně už takový starší, tohle tě stejně nebaví, smála se.
To starší mě bodlo. Ale mlčel jsem.
Radka pořád něco natáčela. Jídlo v restauraci, západ slunce, nás dva v autě.
Natočíme stories! Řekni něco! pobízela mě, když jsme jeli na její chalupu.
Řídím, Radko!
Řekni aspoň ahoj!
Proč?
Máme přece sledující! No tak, buď trochu akčnější!
Zamáčkl jsem do mobilu ahoj. Smála se:
Ty můj bručoune! Sladkej bručoun!
Dala to na Instagram s popiskem Můj miláček za volantem. To slovo miláček mi nelezlo pod nos.
Občas mi taky říkala troubo, když jsem něco zapomněl třeba koupit mléko, když jsem se uťukl v datu nebo nechápal nějaký vtip.
Ty jsi můj trouba, víš to? usmívala se a lehce mě pohladila po hlavě.
Jsem čtyřicátník, mám za sebou kariéru, a ona mě nazývá trubkou.
Radko, nelíbí se mi, jak mi říkáš, povídám.
Ale notak, vždyť je to roztomilé!
Pro mě je to ale ponižující.
Jéžiš, zase přeháníš Ty jsi až moc vážný! smála se dál.
Zlom nastal na narozeninové oslavě její kamarádky
V květnu měla její kamarádka Tereza narozeniny. Bylo jí devětadvacet, zhruba patnáct lidí dohromady.
Půjdeš, poznáš moje přátele! nabídla Radka.
Dorazili jsme tam. Hlasitá hudba, stoly s jídlem a vínem. Všichni mláďata od pětadvaceti do pětatřiceti.
To je Petr, můj kluk! představila mě Radka.
Pozdravil jsem a posadil se na gauč se sklenkou vína. Povídali si o novém seriálu na Netflixu, influencerech, memečkách nic mi to neříkalo. Připadal jsem si cizí, jako náhradník.
Tereza přišla s hrou:
Zahrajeme si Pravda nebo úkol!
Přikývl jsem, ačkoli jsem neznal pořádně pravidla. Všichni byli v pohodě, někdo prozradil, jak se poprvé líbal, někdo tancoval.
Pak přišla řada na Radku.
Pravda, nebo úkol? ptala se Tereza.
Úkol!
Natoč video, jak líbáš Petra, a dej to na stories s popiskem Můj sponzor!
Všichni se začali smát. Radka šla ke mně s mobilem:
No pojď, pusinku na kameru!
Ne, řekl jsem, a couvl jsem.
Proč?
Prostě nechci.
Petře, no tak, je to jen hra! Buď trochu vtipný!
Radko, necítím se u toho dobře. Nechci, abys mě natáčela a psala k tomu, že jsem tvůj sponzor. To mě uráží.
Ticho. Všichni na mě koukali.
Petře, to je přece fór! Tady to každý chápe! zčervenala.
Já ne. Promiň.
Odešel jsem na balkon a vydechl si.
Cestou domů to mezi námi houstlo
Jeli jsme mlčky. Radka uraženě hleděla z okna.
Musíme si promluvit, řekl jsem, když jsem zaparkoval.
O čem?
O nás. Dneska jsem to pochopil. Každý z nás žije v úplně jiném světě.
Jak to myslíš?
Ty máš svět sociálních sítí, stories, memeček, her. Důležité je, co řeknou lidi, jestli to pobaví kamarády.
Radka mlčela.
Já potřebuju jiné věci: respekt, soukromí, upřímnost. Mně jsou lajky jedno, já si chci připadat důstojně.
Ale to byla jen hra
Pro tebe hra. Pro mě ponížení. Říkáš mi miláček, trouba, natáčíš si mě bez ptaní, děláš si srandu z mého věku. Je mi to protivné.
Rozbrečela se:
Nechtěla jsem tě ranit
Vím. Ale bolí mě to. Máme jiné hodnoty. Co je pro tebe sranda, je pro mě neúcta.
Možná jsi moc vážný?
Možná. Ale já už prostě nechci být terčem TikToku, nevtipných her a označený jako sponzor, ani v legraci.
Radka souhlasně kývla.
Rozumím. Asi spolu pokračovat nemůžeme.
Asi ne.
Rozešli jsme se v klidu hned další den. Bez scén.
Díky za všechno. Jseš fajn, jen jsme každý jiný, napsala mi.
Ty taky, prostě jsme každý z jiné galaxie, odepsal jsem.
Uběhly čtyři měsíce. Přemýšlím o tom často. Problém nebyl ve věku samotném, ale v tom, že jsme byli každý v jiné životní fázi.
Radka má třicet. Tam je důležité bavit se, mít like, hrát si, být vidět na Instagramu. Mně je čtyřicet dva, hledám klid, respekt, a hlavně si chránit své soukromí. Mluvili jsme každý jiným jazykem.
Pro ni je miláček roztomilé. Pro mě urážlivé.
Pro ni video ve stories je sranda. Pro mě narušení soukromí.
Pro ni sponzor ve hře je legrace. Pro mě znevažování.
Nepochopili jsme se. Nešlo o věk, spíš o zkušenosti a hodnoty.
Měl jsem pravdu, když jsem se rozešel s mladší partnerkou kvůli tomu, že jsme z jiného světa? Byla ona necitlivá, že nerespektovala moje hranice, nebo já až moc vztahovačný?
Dvanáct let rozdílu jde o nesoulad povah, nebo hlavně hodnot? Je normální, aby žena říkala muži miláček a trouba po čtyřicítce, nebo je to ve skutečnosti ponižující za záminkou roztomilosti?
