Chlapec se probudil z matčina bolestného úpění.
Chlapec se zvedl a šel k jejímu lůžku:
Maminko, bolí tě to moc?
Matýsku, přines mi prosím trochu vody!
Hned, rozběhl se do kuchyně.
Za chvíli se vrátil s plným hrnkem:
Tady, maminko, napij se!
Ozval se zvuk na dveřích.
Matýsku, otevři!
To bude asi babička Nina.
Do bytu vešla sousedka, v ruce nesla velký hrnek.
Jak ti je, Maruško?
sáhla jí na čelo.
Máš horečku.
Přinesla jsem ti horké mlíčko s máslem.
Už jsem si vzala léky.
Měla bys jít do nemocnice, tam tě pořádně ošetří.
Musíš se normálně stravovat, tvůj ledničku je prázdná.
Teto Nino, všechny peníze jsem utratila za léky, v očích nemocné se leskly slzy.
Nic nepomáhá.
Musíš do nemocnice.
A komu nechám Matýska?
Kdo ho bude mít, když umřeš?
Ještě ti ani není třicet, nemáš manžela ani peníze, pohladila ji po hlavě.
No tak, neplač!
Teto Nino, co mám dělat?
Zavoláme doktora, sousedka vytáhla mobil.
Za chvíli bylo vše domluvené.
Říkali, že přijdou dneska.
Až dorazí, Matýska přiveď za mnou.
Sousedka odešla do chodby, chlapec ji následoval:
Babičko Nino, maminka neumře, že ne?
To nevím.
Musíš poprosit Boha, aby pomohl, tvá maminka v něj nevěří.
A dědoušek Bůh pomůže?
v chlapcových očích byl plamen naděje.
Musíš jít do kostela, zapálit svíčku a poprosit.
Pak pomůže.
Tak, já jdu.
***
Chlapec se vrátil k matce, zahloubaný:
Matýsku, asi máš hlad, nic tu není.
Přines dva skleničky.
Chlapec donesl, matka nalila mléko:
Se napij!
Dopil, ale hlad byl ještě větší.
Maruška to hned poznala.
Těžce vstala, vzala peněženku ze stolu:
Tady máš padesát korun.
Kup dva koláče a cestou je sněz, já zatím něco uvařím.
Jdi!
Doprovodila syna ke dveřím, pak se opřela o zeď a šla do kuchyně.
V ledničce pár levných rybích konzerv, kousek margarínu, na parapetu dvě brambory a cibule.
Musím uvařit polévku
Zatočila se jí hlava a sesunula na židli.
Co se to se mnou děje?
Není síla.
Polovinu dovolené mám za sebou.
Peníze jsou pryč.
Pokud nenastoupím zpět, jak dám Matýska do školy?
Za měsíc jde poprvé do první třídy.
Nemám příbuzné, nikdo nepomůže.
A ta nemoc Měla jsem jít do polikliniky hned.
A teď, když mě přijmou do nemocnice, zůstane Matýsek sám?
Těžce vstala a začala loupat brambory.
***
Hlad byl velký.
Chlapcovy myšlenky ale byly jinde:
Maminka včera celý den nevstala z postele.
A co když opravdu zemře?
Teta Nina říkala, musím poprosit dědu Boha, zastavil se a…
zamířil ke kostelu.
***
Už půl roku jsem zpátky z války.
Zázrakem živý.
Dobré aspoň, že už chodím, i když o holi.
Na bolavé rány už nehledím.
Jizvy na tváři?
Už je jedno, stejně se nikdo nevdá za takového, šel Nikita směrem ke kostelu.
Musím za kluky zapálit svíčku.
Dnes je rok od té chvíle, kdy zemřeli a já zázrakem přežil.
Odešel před dvaceti lety do armády.
Teď je civilista, ale jak bolestné je cítit, že je nepotřebný.
Důchod stačí na klidný život, u banky má dost peněz z smluv, ještě na dva roky.
Ale k čemu to vše, když je člověk sám?
Před kostelem stáli žebráci.
Nikita vytáhl pár stokusových bankovek, rozdal je a poprosil:
Pomodlete se za mé kamarády Romana a Stasa!
Vešel do kostela, koupil svíčky, zapálil je a přednesl modlitbu, kterou ho naučil farář:
Pomiluj, Pane Bože náš
Křižoval se a říkal slova, před očima mu stále stáli jeho kamarádi.
Když domodlil, chvíli jen vzpomínal na svůj těžký život.
Vedle něj se postavil malý, hubený chlapec, držel levnou svíčku.
Rozhlížel se, nevěděl, co dělat dál.
Přistoupila starší paní:
Pomůžu ti!
Zapálila mu svíčku, postavila ji.
Takto se přežehnej!
ukázala mu, jak to udělat.
A pověz Pánu, proč jsi přišel.
Matýsek se dlouho díval na ikonu, potom řekl:
Pomoz mi, dědo Bože!
Maminka je nemocná.
Nemám nikoho jiného.
Uzdrav ji.
Maminka nemá peníze na léky.
Brzy půjdu do školy a nemám ani tašku
Nikita nehnutě zíral na toho kluka.
Všechny jeho vlastní problémy, které ho před chvílí sužovaly, najednou nebyly důležité.
Měl chuť vykřiknout do světa:
Lidi, opravdu se nenajde nikdo, kdo by pomohl tomu děcku, koupil mámě léky a jemu školní tašku.
A chlapec čekal na zázrak.
Pojď se mnou, rozhodně řekl Nikita.
Kam?
chlapec se polekal strašného muže s holí.
Zjistíme, jaké léky maminka potřebuje a půjdeme do lékárny.
Opravdu?
Děda Bůh mi předal tvoji prosbu.
Opravdu?
s radostí pohlédl na ikonu.
Pojď!
Nikita se usmál.
Jak se jmenuješ?
Matýsek.
Mě nazývej strýcem Nikitou.
***
Z bytu se ozývaly hlasy matky a sousedky:
Teto Nino, paní doktorka vypsala hromadu léků, říkala, že jsou drahé.
Kde na to mám vzít peníze?
Mám už jen pět set korun.
Chlapec rázně otevřel dveře.
Hlasy utichly.
Z pokoje vykoukla sousedka, nervózně pozorovala neznámého muže:
Maruško, podívej!
Maruška také jen stála v úžasu.
Maminko, jaké léky potřebuješ?
S strýcem Nikitou jdeme do lékárny koupit.
A vy jste kdo?
vypálila Maruška.
Všechno bude v pořádku, usmál se muž.
Dáte nám recepty?
Ale mám jen těch pět set korun.
My s Matýskem seženeme peníze, položil Nikita ruku chlapci na rameno.
Maminko, dej recepty!
Maruška je podala.
Z nějakého důvodu se jí zdálo, že ten člověk se strašným obličejem má dobré srdce.
Maruško, víš, co děláš?
probrala se sousedka, když muž s dítětem odešli.
Vůbec ho neznáš.
Teto Nino, myslím, že je hodný člověk!
Tak dobře, Maruško, já jdu.
***
Maruška seděla a čekala na syna, který odešel s tím mužem.
Dokonce zapomněla na svou nemoc.
Otevřely se dveře, syn vletěl dovnitř, tvář rozjasněná:
Maminko, koupili jsme ti léky a také dobroty k čaji!
Ve dveřích stál muž, i on měl šťastný, dobrý úsměv, že jeho tvář už nevypadala tak děsivě.
Děkuji vám!
Maruška se lehce uklonila.
Pojďte dál!
Muži se těžko sundávaly boty, bylo vidět, že je nervózní.
Šel do kuchyně.
Posadíte se!
nabídla mu Maruška.
Muži nevěděl, kam dát hůl.
Já vám ji dám sem, položila ji, aby dosáhl.
Omlouvám se, nemám vás moc čím pohostit!
Maminko, vše jsme s strýcem Nikitou koupili, a chlapec vyskládal na stůl nákup.
Ach, proč jste to udělali?
úpěla Maruška, všimla si, že půlka produktů jsou zbytečné sladkosti.
Všimla si drahého sypaného čaje.
Udělám hned čaj.
Rozběhla se vařit čaj.
Zdálo se jí, že nemoc ustoupila, nebo možná nechtěla před mužem vypadat tak nemocně.
A jako by četl její myšlenky, muž řekl:
Maruško, není vám těžko?
Jste hodně bledá.
Nic mi není Vezmu teď léky.
Děkuji vám!
***
Popíjeli voňavý čaj se sladkostmi, dívali se na chlapce, který živě vyprávěl.
Občas se jejich pohledy setkaly.
Bylo cítit, že všem třem je dobře, že jsou spolu u jednoho stolu.
Ale vše dobré jednou končí.
Děkuji vám!
Nikita vstal od stolu, vzal svou hůl.
Musím jít, musíte se uzdravit.
Moc vám děkuji!
Maruška také vstala.
Ani nevím, jak vám poděkovat.
Šel do chodby, matka se synem za ním.
Strýčku Nikito, přijdete ještě?
Určitě!
Až bude maminka zdravá, společně půjdeme koupit tašku do školy.
***
Muž odešel.
Maruška uklidila, umyla nádobí.
Synku, podívej se na televizi, já si lehnu.
Uložila se a usnula hlubokým spánkem.
***
Utekly dva týdny.
Nemoc dávno ustoupila, zjevně pomohly drahé léky.
Maruška poslední dny pracovala, v závěru měsíce ji povolali z dovolené.
Byla ráda, za práci jí zaplatí.
Srpen už začal, z výplaty musí syna připravit do školy.
V sobotu vstali jako obvykle, dali si snídani.
Matýsku, chystej se!
Jdeme do obchodu, zjistíme, co potřebuješ do školy.
Už ti dali peníze?
Zatím ne, ale příští sobotu dají.
Půjčila jsem tisícikorunu, cestou koupíme nějaké potraviny.
Chystali se, když zazvonil domovní zvonek.
Kdo je?
ptala se Maruška.
Maruško, to je Nikita
Chtěl něco říct, ale prst ženy už zmáčkl tlačítko.
Maminko, kdo je to?
vyšel z pokoje syn.
Strýc Nikita!
Maruška nemohla skrýt radost.
Hurá!
Vešel, opíral se o hůl, ale jak se změnil.
Drahé kalhoty a košile ladily s moderním sestřihem.
Strýčku Nikito, čekal jsem vás, rozběhl se kluk.
Slíbil jsem ti přece, zářil.
Ahoj, Maruško!
Ahoj, Nikito!
Bezděčné tykání potěšilo oba.
Už jste připraveni?
Pojďme!
Kam?
Maruška byla překvapená.
Matýsek brzy půjde do školy.
Nikito, ale já
Slíbil jsem Matýskovi a sliby se musí plnit.
***
Maruška vždy vybírala nejlevnější věci, ať ve kterémkoli obchodě.
Neměla peníze navíc, neměla příbuzné, manžela už dávno ne.
A teď je vedle ní muž, který s nadšením zírá na jejího syna.
Kupuje mu vše do školy, nehledí na ceny, jen se ptá na její názor.
Naložení nákupy se vraceli taxíkem domů.
Maruška spěchala do kuchyně.
Maruško, zastavil ji muž.
Pojďme všichni ven!
Někam zajdeme na oběd.
Maminko, pojď!
volal syn.
***
Tu noc Maruška nemohla dlouho usnout, přehrávala si obrazy dne.
Nezapomněla jeho oči, plné citu.
Díval se na ni s láskou.
Mrazivý rozum a hřejivé srdce, jako by spolu hovořily:
Není krásný, je chromý, tvrdil rozum.
Je milý a hodný, dívá se na mě láskou, odpovídalo srdce.
Je o patnáct let starší.
No a?
K mému synovi je jako otec.
Můžeš najít mladšího, krásného, štíhlého.
Nechci krásné a štíhlé, už jsem měla takového.
Potřebuji hodného a spolehlivého.
Tvůj vysněný muž nikdy nebyl takový, namítal rozum.
Teď už je!
Měníš preference rychle?
Potkala jsem toho Já ho miluji!
***
Jejich svatba probíhala v tom samém kostele, kde se Nikita s Matýskem před třemi měsíci poprvé setkali.
Nikita s Maruškou stáli před oltářem, Nikitova hůl už byla pryč, a Matýsek se díval na obraz toho svatého, s nímž před třemi měsíci rozmlouval.
Potom celým srdcem pronesl:
Děkuji ti, dědo Bože!
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
