Jana stála ve frontě už čtyřicet minut. Před ní čtyři lidé, za ní dalších šest. Papíry na příspěvek měla připravené, úhledně složené v průhledné složce.
Projížděla telefon, když uslyšela hlas.
— Jano? Jano, to jsi ty?
Zvedla oči. Pavel stál u sousedního okénka, lehce natočený, jako by se otočil náhodou. Měl na sobě pomačkanou bundu, křivě zapnutou. Pod levým okem se mu rozlévala nažloutlá modřina, už se hojila, ale byla patrná.
— Ahoj, — řekla Jana klidně.
— To je ale setkání! — Pavel se usmál široce, herecky. — Dva roky, co? Čas letí.
Přistoupil blíž, postavil se vedle ní, jako by se domluvili. Jana neustoupila, ale ani se nepohnula vstříc. Dívala se na něj pokojně, bez výrazu.
— Vypadáš dobře, — řekl. — Opravdu. Něco se změnilo. Jiný účes?
— Stejný, — odpověděla Jana.
— Ne, určitě je to něco jiného. Zhubla jsi? Nebo ses opálila? — Přimhouřil oči, prohlížel si ji, a Jana si všimla, jak se mu škubl koutek.
Za předstíranou energií bylo ještě něco. Zmatení. Nebo zvyk schovávat trapnost za slova.
— Pamatuješ, jak jsme jeli do Plzně? — řekl Pavel. — Milan tehdy upustil zmrzlinu na botu a Dana ho utěšovala. Byla legrační. Byly jí tři, že?
— Čtyři, — opravila Jana.
— Čtyři, jasně. To byly časy.
Jana mlčela. Fronta se posunula o jednoho člověka. Udělala krok vpřed.
— Jak se vůbec máš? — zeptal se Pavel, naklonil se o něco blíž. — Zvládáš to?
— Zvládám.
— A děti?
— Rostou.
— Milan chodí do školy?
— Chodí.
Pavel chvíli mlčel. Pak přešlápl z nohy na nohu.
— No dobrá. Rád jsem tě viděl. Kdybys něco…
— Musím jít, — řekla Jana. — Uvolnilo se okénko.
Otočila se a přistoupila k přepážce. Vyndala dokumenty, položila je před úřednici. Ruce se pohybovaly přesně, navyklým způsobem.
Když se o deset minut později ohlédla, Pavel už tam nebyl.
— Ahoj, — řekla Jana, sundavala si boty.
— Ahoj! — Dana zvedla hlavu. — Koupila jsi tu glazuru?
— Koupila. Dvě sklenice. Tyrkysovou a terakotovou.
— A můžu to zkusit?
— Zítra. Dneska musí odstát.
Milan nezvedl hlavu. Jana přistoupila, položila mu dlaň na temeno. Trochu se zaklonil, navyklým pohybem.
— Chceš jíst? — zeptala se.
— Trochu.
— Ohřeju guláš. Patnáct minut.
Večer proběhl tiše. Děti se navečeřely, Dana brzy usnula, Milan odešel do pokoje. Jana usedla k pracovnímu stolu, kde stály čtyři nedokončené šálky – objednávka z kavárny v ulici Na Příkopě. Hlína byla vlhká, poddajná. Vzala očku, začala odebírat přebytek.
Ale prsty se pohybovaly roztržitě.
Odložila nástroj. Zavřela oči. Pavel stál před ní – pomačkaný, s modřinou, s tím trapným úsměvem. Před dvěma lety sbalil věci do sportovní tašky, řekl „potřebuju být sám“ a zavřel za sebou dveře.
Jana tehdy neplakala. Umyla nádobí, uložila děti a proseděla do čtyř ráno u hrnčířského kruhu. Ráno odvezla Milana do školy a přihlásila se na kurz výpalu.
Teď znovu nemohla usnout. Ale důvod byl jiný. Ne bolest. Ne stesk. Něco jako ostražitost. Instinkt, který napovídal: on se vrátí.
Ráno zazvonil zvonek u dveří. Vlasta stála na prahu s taškou, ze které čouhal kraj alobalu, a s krabicí bílé hlíny.
— Přinesla jsem štrúdl a dvě kila fajánsové hmoty, — řekla místo pozdravu.
— Pojď dál, — Jana ustoupila.
Vlasta prošla do kuchyně, postavila tašku na stůl, sedla si na židli. Vždycky si sedala tak – hned, bez okolků.
— Tak co, povídej, — řekla Vlasta. — Měla jsi včera v telefonu divný hlas.
— Viděla jsem Pavla. Včera. Na úřadě.
Vlasta strnula s nožem v ruce.
— A?
— Stál ve frontě. Modřina pod okem. Pomačkaná bunda. Usmíval se, jako by bylo všechno skvělé.
— Klasika, — Vlasta odřízla kus štrúdlu. — A co říkal?
— Vzpomínal na Plzeň. Říkal, že vypadám dobře. Ptal se na děti.
— A ty?
— Odpovídala krátce. Odešla jsem, když přišla řada.
Vlasta chvíli mlčela. Pak odložila nůž.
— Jano, řeknu to na rovinu. Víš, že to vždycky říkám na rovinu.
— Vím.
— Před dvěma lety ten člověk vstal a odešel. Ne proto, že byste se pohádali. Ne proto, že by se stalo něco strašného. Odešel, protože se nudil. Nebo mu bylo těsno. Nebo si myslel, že si zaslouží něco víc.
— Vlasto…
— Počkej. Za ty dva roky jsi zvedla zakázky od nuly. Udělala sis jméno. Tři kavárny odebírají tvé nádobí. Děti jsou najedené, oblečené, v dobré škole. Všechno jsi dokázala sama. A on stojí ve frontě s modřinou a vypráví o zmrzlině v Plzni.
Jana mlčela.
— Bude se snažit vrátit, — řekla Vlasta. — Je to otázka dní. Modřina, pomačkané oblečení, uboženství – to je příprava. Nejdřív soucit, pak „změnil jsem se“, pak „zkusíme to znovu“.
— Možná se pletu, — řekla Jana tiše. — Možná skutečně…
— Ne, — Vlasta zavrtěla hlavou. — Jano, nepleteš se. Jenom jsi hodná. A to jsou dvě různé věci.
Zpráva přišla za dva dny. Krátká, zdvořilá: „Jano, můžeme se sejít? Promluvit si. Nic vážného, jen si popovídat.“
Jana ji přečetla, sedíc u hrnčířského kruhu. Hlína se točila pod prsty, měkká, poddajná. Vypnula kruh. Otřela si ruce do utěrky. Napsala: „Park u školy. Zítra ve dvanáct.“
Přišel bez modřiny. Oholený, v čisté košili. Sedl si na lavičku vedle, nechal mezi nimi půl metru.
— Děkuju, že jsi souhlasila, — řekl.
— Poslouchám.
— Když jsem odešel… — Odmlčel se, hledal slova. — První měsíce jsem cítil svobodu. Víš, takovou – můžeš dělat, co chceš, kdy chceš. Žádné závazky.
— A pak svoboda došla. Zůstala prázdnota.
Jana se dívala přímo před sebe.
— Chybí mi Milan, — pokračoval Pavel. — Chybí mi Dana. Chybíš mi ty. Domov. Večery, když jsi tvarovala hlínu a já četl dětem. Vůně hlíny v kuchyni.
— Pavle, k čemu to směřuje?
— Můžu přijet? Jen si dát večeři s dětmi. Jednou. Nic nechci. Jen je vidět.
Jana dlouho mlčela. Minutu, možná dvě.
— Dobře, — řekla konečně. — Jedna večeře. Jsi host. Nic víc.
— Samozřejmě.
— To znamená: přijdeš, jíš, mluvíš s dětmi a odejdeš. Žádné řeči o minulosti. Žádné sliby. Nic.
— Rozumím.
— Sobota. V šest.
Vstala a odešla, ani se neohlédla.
Doma to dětem řekla.
— Milane, Dano. Otec přijde v sobotu na večeři.
Dana zvedla hlavu:
— Táta?
— Ano.
— Na dlouho?
— Na večeři. Sní s námi a odejde.
Milan mlčel. Pak se zeptal:
— Proč?
Jana si k němu přisedla.
— Požádal o to. Chce vás vidět.
— Souhlasila jsem. Jednou.
Milan přikývl. Tvář měl vážnou, dospělou na svůj věk.
Sobota přišla rychle. Jana upekla kuře s brambory – jednoduše, bez okázalosti. Prostřela stůl pro čtyři. Vytáhla talíře – vlastnoručně tvarované, s nerovnými okraji a tyrkysovou glazurou.
Pavel přišel přesně v šest. S taškou – džus, bonbony, omalovánky pro Danu.
— Ahoj, — řekl z prahu.
— Pojď dál. Zouvej se.
Dana vyběhla první. Zastavila se krok od něj, prohlížela si ho.
— Ahoj, Dano, — Pavel si dřepl.
— Máš vousy, — řekla.
— Jo. Trochu jsem si je nechal narůst.
— Píchají?
— Trochu, — usmál se.
Milan vyšel z pokoje. Přikývl. Sedl si ke stolu.
Večeře proběhla pokojně. Pavel se ptal na školu, na kreslení, na zvířátka z plastelíny. Dana vyprávěla o kamarádce Soňe a o tom, jak stavěly bunkr z dek. Milan odpovídal krátce, ale bez nepřátelství.
Jana skoro nemluvila. Přikládala jídlo, uklízela talíře, nalévala čaj.
Když děti odešly do pokoje, Pavel zůstal u stolu.
— Krásné talíře, — řekl, přejížděl prstem po okraji. — Dělala jsi je sama?
— Ano.
— Talentované.
— Děkuju.
Odmlčel se. Pak řekl:
— Jano, pořád tě miluju.
Jana postavila šálek na stůl. Pomalu, opatrně.
— Pavle.
— Počkej, nech mě domluvit. Vím, že jsem odešel. Vím, že to bylo podlé. Ale změnil jsem se. Opravdu jsem se změnil. Myslel jsem na tebe každý den.
— Každý den za dva roky – to je sedm set třicet dní, — řekla Jana. — A ani jeden hovor.
— Styděl jsem se.
— Stud není vysvětlení. Je to výmluva.
Natáhl ruku, zkusil se dotknout její dlaně. Jana ruku uhnula – jemně, ale rozhodně.
— Ne, — řekla.
— Jano…
— Byl jsi host. Podmínky byly jasné. Večeře skončila.
Pavel se na ni podíval. V očích mu něco problesklo – ublíženost, překvapení, možná vztek.
— Dobře, — řekl. — Chápu.
Vstal, oblékl si bundu, zapnul se. Otočil se u dveří.
— Můžu přijít zase?
— Rozhodnu se.
Dveře se zavřely. Jana posbírala ze stolu zbylé nádobí, umyla ho, urovnala. Pak usedla ke kruhu a pracovala do půlnoci.
Za čtyři dny přišel Pavel znovu. Bez ohlášení. S kyticí – bílé chryzantémy zabalené v kraftovém papíru.
Jana otevřela dveře a viděla květiny dřív než tvář.
— Nezvala jsem tě, — řekla.
— Vím. Ale musel jsem přijít. Jano, chci se vrátit.
Stála ve dveřích, nepouštěla ho dovnitř.
— Vrátit – kam?
— Domů. K vám. K tobě, k dětem.
— Tohle už není tvůj domov, Pavle. Už dva roky.
— Ale moje děti.
— Děti – ano. Domov – ne.
Přešlápl z nohy na nohu. Kytice se mu zakymácela v ruce.
— Jano, dej mi šanci. Jednu opravdovou šanci. Najdu si práci, budu pomáhat. Budu tu. Všechno bude jako dřív.
— Nechci, aby bylo jako dřív, — řekla Jana. — Dřív – to jsem byla já sama se dvěma dětmi a mužem, který zíral do stropu a snil o svobodě. Dřív – to jsem byla já, která čeká. Už nečekám.
— Zlobíš se.
— Ne. Říkám, jak to je. Velký rozdíl.
— Ani mě nepustíš dovnitř.
— Protože jsi přišel bez pozvání. S květinami. S hotovým plánem. Ani ses nezeptal, jestli to chci.
— A ty nechceš?
— Ne, — řekla Jana. — Nechci.
Pavel sklopil květiny.
— Nevěřím tomu, — řekl. — Nevěřím, že za dva roky všechno přešlo. To nejde.
— Jde. Když člověk mlčky odejde a ty zůstaneš se dvěma dětmi, s prázdnou lednicí a se třemi tisíci na kartě – to jde. Když se v noci učíš tvarovat nádobí, protože přes den není čas – to jde. Když se Dana ptá „kde je táta“ a ty nevíš, co odpovědět – to jde. Všechno přejde, Pavle.
— Spletl jsem se.
— Ano. Spletl.
— A ty mi neodpouštíš?
Jana se na něj podívala – přímo, bez hněvu, bez lítosti.
— Odpustila jsem ti dávno. Odpustit a vrátit se – to jsou dvě různé věci. Odpustila jsem, abych mohla žít dál. Ale není se kam vracet. Ten dům, ze kterého jsi odešel, už neexistuje. Je tady jiný. Můj.
Pavel stál mlčky. Kytice visela podél těla.
— Můžeš vídat děti, — řekla Jana. — Po domluvě. O víkendech. Pokud budou chtít. Ale ne tady. A ne takhle.
— Jak – ne takhle?
— Ne s květinami a sliby. Ne s pokusem vrátit to, co jsi sám zničil. Poctivě. Prostě. Jako otec, který přijde k dětem – a odejde.
— To je kruté, — řekl tiše.
— Ne, Pavle. Kruté – to je odejít bez vysvětlení. Kruté – to jsou dva roky mlčení. Kruté – to je přijít s modřinou a vyprávět o Plzni, když tvoje dcera zapomněla tvůj hlas. Tohle je kruté. A to, co dělám já, je řád.
Stál ještě půl minuty. Pak jí podal květiny.
— Vezmi si je aspoň. Vyhoď, jestli chceš.
Jana je nevzala.
— Odejdi, — řekla. — Klidně, bez scény. Až budeš připravený mluvit o dětech – napiš. Odpovím.
Pavel přikývl. Otočil se. Sešel po schodech dolů, drže kytici v spuštěné ruce.
Jana zavřela dveře. Otočila zámek. Na vteřinu se opřela zády o dveře.
Pak se narovnala, vrátila se do kuchyně a zapnula rychlovarnou konvici.
Telefon zazvonil za hodinu. Vlasta.
— Tak co?
— Přišel. S květinami. Chtěl se vrátit.
— Odmítla jsi.
— Jaký byl?
— Zmatený. Ublížený. Ale odešel potichu.
— Jsi dobrá, — řekla Vlasta. — Fakt.
— Nejsem dobrá. Jenom vím, co nechci.
— To je totéž. Většina lidí neví. Nebo to ví – ale bojí se říct.
— Já se nebála, — řekla Jana. — Bylo mi jasno. Poprvé za celou dobu – naprosto jasno.
— Doplň čaj. Jdi brzy spát. Zítra bude obyčejný den.
— Ano. Obyčejný. A to je dobře.
Ráno přišlo bez úzkosti. Světlo leželo na podlaze v šikmých pruzích. Jana vstala v sedm, jako vždycky, a šla do kuchyně.
Vytáhla mouku, vejce, tvaroh. Zadělala těsto na tvarohové koblihy – navyklými, přesnými pohyby. Pánev se rozehřála, máslo zasyčelo.
Dana se objevila první – bosá, s plyšovým medvědem.
— Koblihy? — zeptala se.
— Koblihy.
— S marmeládou?
— S marmeládou.
Milan přišel za pět minut. Sedl si ke stolu, přitáhl si talíř. Talíř byl teplé pískové barvy – Jana ho udělala minulý měsíc, speciálně na snídaně.
Jedli mlčky. Pak Milan odložil vidličku.
— Přijde zase? — zeptal se.
Jana se podívala na syna. Bylo mu deset, ale někdy to vypadalo na dvacet.
— Nevím, — řekla. — Možná vás bude vídat o víkendech. Jestli budete chtít.
— Já ne. Nemám si s ním co říct.
— Proč?
— Protože chtěl vrátit to, co bylo. A to, co bylo, už není. Je to, co je teď. A teď je líp.
Milan přikývl. Chvíli mlčel.
— Máš krásný talíře, — řekl.
Jana se usmála.
— Děkuju, Milane.
— Fakt. Ve škole jsem o tom vyprávěl. Kluci se chtěli podívat.
— Ukážeš jim. Dám ti s sebou jeden – ten s březovým vzorem.
— Můžu ten modrý? S prasklinkou na boku?
— Můžeš. Jen opatrně.
Dana zvedla hlavu od talíře.
— A mně taky dáš?
— Tobě udělám zvlášť. Jaký chceš?
— S kočkou.
— Dohodnuto.
Po snídani Jana zkontrolovala e-maily. Dvě nové zakázky – sada misek pro čajovnu a série dekorativních talířů pro restauraci na Revoluční. Zapsala rozměry, spočítala glazuru, načrtla skici tužkou do notesu.
Telefon ležel vedle. Žádná zpráva od Pavla. A Jana věděla – nebude. Ne dnes. Možná zítra. Možná za týden. Ale ať napíše cokoli – odpověď už existovala. Jasná, konečná, vyslovená nahlas.
Zapnula kruh. Položila kus hlíny doprostřed. Navlhčila ruce.
Hlína se poddala, jako vždycky. Měkce, poslušně. Stěny misky rostly pod prsty – rovné, tenké, živé.
Dana nakoukla do místnosti.
— Hezký, — řekla.
— Bude to miska na čaj.
— A můžu to zkusit?
— Sedni si vedle. Tady máš kousek.
Dana se posadila na nízkou stoličku, vzala kousek hlíny a začala ji mačkat prsty. Soustředěně, s okousaným rtem.
Jana pracovala. Světlo dopadalo na stůl, na její ruce, na vlhkou hlínu. Všechno bylo na svém místě. Talíře stály v sušičce – ty samé, ze kterých právě jedli. Skici ležely v notesu. Zakázky čekaly.
Nemusela nikomu nic dokazovat. Ani jemu, ani sobě. Život, který si za ty dva roky postavila, mluvil sám za sebe – tiše, jistě, bez zbytečných slov.
Už na nikoho nečekala. A nebyla to samota. Bylo to klidné, vyrovnané vědění: všechno, co potřebuje, je už tady.
Hlína se točila. Miska získávala tvar.
Jana pracovala.
