Alena stála ve frontě už čtyřicet minut. Před ní byli čtyři lidé, za ní dalších šest. Papíry na vyřízení příspěvku měla připravené předem, úhledně složené v průhledné složce.
Listovala telefonem, když zaslechla hlas.
– Aleno? Aleno, to jsi ty?
Zvedla oči. Tomáš stál u sousední přepážky, trochu bokem, jako by se náhodou otočil. Měl na sobě pomačkanou bundu, křivě zapnutou. Pod levým okem se roztahoval nažloutlý monokl – už se hojil, ale byl znát.
– Ahoj, řekla Alena klidně.
– Tohle je náhoda! Tomáš se usmál široce, herecky. – Dva roky, co? Čas letí.
Přistoupil blíž, postavil se vedle ní, jako by se domluvili. Alena neustoupila, ale ani se k němu nenaklonila. Dívala se na něj vyrovnaně, bez výrazu.
– Dobře vypadáš, řekl. – Opravdu. Něco se změnilo. Jiný účes?
– Stejný, odpověděla Alena.
– Ne, určitě něco jinýho. Zhubla jsi? Nebo jsi opálená? Přimhouřil oči, zkoumavě si ji prohlížel, a Alena si všimla, jak se mu škubl koutek úst.
Za okázalou vitalitou bylo ještě něco. Rozpačitost. Nebo zvyk skrývat trapnost slovy.
– Vzpomínáš, jak jsme jeli do Plzně? řekl Tomáš. – Michal tenkrát upustil zmrzlinu na botu a Markéta ho utěšovala. Byla k smíchu. Byly jí tři, že?
– Čtyři, opravila Alena.
– Čtyři, jo. To byly časy.
Alena mlčela. Fronta se posunula o jednoho člověka. Udělala krok vpřed.
– Jak se vůbec máš? zeptal se Tomáš a naklonil se trochu blíž. – Zvládáš to?
– Zvládám.
– Děti jak?
– Rostou.
– Chodí Michal do školy?
– Chodí.
Tomáš chvíli mlčel. Pak přešlápl z nohy na nohu.
– No dobře. Rád jsem tě viděl. Kdyby něco…
– Musím jít, řekla Alena. – Uvolnilo se okénko.
Otočila se a přistoupila k pultu. Vytáhla doklady, položila je před úřednici. Ruce se pohybovaly přesně, navyklé.
Když se o deset minut později otočila, Tomáš už tam nebyl.
– Ahoj, řekla Alena a zouvala se.
– Ahoj! Markéta zvedla hlavu. – Koupila jsi tu polevu?
– Koupila. Dvě plechovky. Tyrkysovou a terakotovou.
– Můžu to zkusit?
– Zítra. Dneska musí odstát.
Michal nezvedl hlavu. Alena přistoupila, položila mu dlaň na temeno. Zaklonil se trochu dozadu, navyklým pohybem.
– Máš hlad? zeptala se.
– Trochu.
– Ohřeju guláš. Patnáct minut.
Večer proběhl tiše. Děti se navečeřely, Markéta usnula brzy, Michal odešel do svého pokoje. Alena se posadila k pracovnímu stolu, kde stály čtyři nedokončené hrníčky – zakázka z kavárny na Karlově náměstí. Hlína byla vlhká, poddajná. Vzala poutko, začala odebírat přebytek.
Ale prsty se pohybovaly roztěkaně.
Odložila nástroj. Zavřela oči. Tomáš stál před ní – pomačkaný, s monoklem, s tím neobratným úsměvem. Před dvěma lety sbalil věci do sportovní tašky, řekl „potřebuju být sám“ a zavřel za sebou dveře.
Alena tenkrát neplakala. Umyla nádobí, uložila děti a seděla do čtyř do rána u hrnčířského kruhu. Ráno odvezla Michala do školy a přihlásila se na kurz pálení glazur.
Teď znovu nemohla usnout. Ale důvod byl jiný. Ne bolest. Ne stesk. Něco jako ostražitost. Instinkt, který napovídal: vrátí se.
Ráno zazvonil zvonek. Božena stála ve dveřích s igelitkou, ze které trčel kousek alobalu, a s krabicí bílé hlíny.
– Přinesla jsem štrúdl a dvě kila fajánsové hmoty, řekla místo pozdravu.
– Pojď dál, Alena ustoupila.
Božena prošla do kuchyně, položila tašku na stůl, posadila se na židli. Vždycky usedala tak – hned, bez okolků.
– Tak co, povídej, řekla Božena. – Měla jsi v telefonu divný hlas.
– Viděla jsem Tomáše. Včera. Na úřadě.
Božena ztuhla s nožem v ruce.
– A?
– Stál ve frontě. Monokl pod okem. Pomačkaná bunda. Usmíval se, jako by všechno bylo skvělý.
– Klasika, Božena ukrojila kus štrúdlu. – A co říkal?
– Vzpomínal na Plzeň. Říkal, že dobře vypadám. Ptal se na děti.
– A ty?
– Odpovídala jsem krátce. Odešla jsem, když přišla řada.
Božena chvíli mlčela. Pak položila nůž.
– Aleno, řeknu to rovnou. Víš, že mluvím vždycky na rovinu.
– Vím.
– Před dvěma lety ten chlap vstal a odešel. Ne proto, že byste se pohádali. Ne proto, že by se stalo něco hroznýho. Odešel, protože se nudil. Nebo mu bylo těsno. Nebo si myslel, že si zaslouží víc.
– Boženo…
– Počkej. Za ty dva roky jsi zvedla zakázky od nuly. Udělala sis jméno. Tři kavárny odebírají tvé nádobí. Děti jsou najedený, oblečený, v dobrý škole. Tohle všechno jsi zvládla sama. A on stojí ve frontě s monoklem a vykládá o zmrzlině v Plzni.
Alena mlčela.
– Bude se snažit vrátit, řekla Božena. – Je to otázka dní. Monokl, pomačkaný oblečení, ubohej vzhled – to všechno je příprava. Nejdřív lítost, pak „změnil jsem se“, pak „zkusíme to znovu“.
– Možná se mýlím, řekla Alena tiše. – Možná fakt…
– Ne, Božena zavrtěla hlavou. – Aleno, nemýlíš se. Jen jsi hodná. A to je rozdíl.
Zpráva přišla za dva dny. Krátká, zdvořilá: „Aleno, můžeme se sejít? Promluvit si. Nic vážného, jen si popovídat.“
Alena ji četla, když seděla u hrnčířského kruhu. Hlína se točila pod prsty, měkká, poddajná. Vypnula kruh. Utřela si ruce do utěrky. Napsala: „Park u školy. Zítra ve dvanáct.“
Přišel bez monoklu. Oholený, v čisté košili. Posadil se na lavičku vedle ní, nechal mezi nimi půl metru.
– Děkuju, že jsi souhlasila, řekl.
– Poslouchám.
– Když jsem odešel… Odmlčel se, hledal slova. – První měsíce jsem cítil svobodu. Víš, takovou tu – kdy si můžeš dělat, co chceš, kdy chceš. Žádný závazky.
– A pak svoboda skončila. Zůstala prázdnota.
Alena se dívala přímo před sebe.
– Chybí mi Michal, pokračoval Tomáš. – A Markéta. Tys mi taky chyběla. Náš domov. Ty večery, když jsi modelovala a já četl dětem. Vůně hlíny v kuchyni.
– Tomáši, k čemu směřuješ?
– Můžu přijet? Jen na večeři s dětmi. Jedenkrát. O nic nežádám. Jen je vidět.
Alena mlčela dlouho. Minutu, možná dvě.
– Dobře, řekla nakonec. – Jedna večeře. Jsi host. Víc ne.
– Samozřejmě.
– To znamená: přijdeš, najíš se, promluvíš s dětmi a odejdeš. Žádný řeči o minulosti. Žádný sliby. Nic.
– Rozumím.
– Sobota. V šest.
Vstala a odešla, aniž se ohlédla.
Doma to řekla dětem.
– Michale, Markéto. Otec přijde v sobotu na večeři.
Markéta zvedla hlavu: – Táta?
– Ano.
– Na dlouho?
– Na večeři. Nají se s námi a odejde.
Michal mlčel. Pak se zeptal: – Proč?
Alena se posadila vedle něj.
– Požádal o to. Chce vás vidět.
– Souhlasila jsem. Jen jednou.
Michal kývl. Jeho tvář byla vážná, dospělá na svůj věk.
Sobota přišla rychle. Alena uvařila kuře s brambory – jednoduše, bez pompéznosti. Prostřela stůl pro čtyři. Vytáhla talíře – vlastnoručně vytvořené, s nerovnými okraji a tyrkysovou glazurou.
Tomáš přišel přesně v šest. S igelitkou – džus, bonbóny, omalovánky pro Markétu.
– Ahoj, řekl z prahu.
– Pojď dál. Zuj se.
Markéta vyběhla první. Zastavila se krok od něj a prohlížela si ho.
– Ahoj, Markétko, Tomáš si dřepl.
– Máš vousy, řekla.
– Jo. Trochu jsem je nechal narůst.
– Píchají?
– Trochu, usmál se.
Michal vyšel z pokoje. Kývl. Sedl si ke stolu.
Večeře proběhla klidně. Tomáš se ptal na školu, na malování, na plastelínová zvířata. Markéta vyprávěla o kamarádce Janě a o tom, jak stavěly bunkr z dek. Michal odpovídal stručně, ale bez nepřátelství.
Alena skoro nemluvila. Přidávala jídlo, uklízela talíře, nalévala čaj.
Když děti odešly do pokoje, Tomáš zůstal u stolu.
– Krásný talíře, řekl a přejel prstem po okraji. – Dělala jsi je sama?
– Ano.
– Talent.
– Děkuju.
Zmlkl. Pak řekl: – Aleno, pořád tě miluju.
Alena postavila hrnek na stůl. Pomalu, opatrně.
– Tomáši.
– Počkej, nech mě domluvit. Vím, že jsem odešel. Vím, že to bylo podlý. Ale změnil jsem se. Fakt. Myslel jsem na tebe každej den.
– Každej den za dva roky – to je sedm set třicet dní, řekla Alena. – A ani jeden hovor.
– Bylo mi trapně.
– Trapas není vysvětlení. Je to výmluva.
Natáhl ruku, pokusil se dotknout její dlaně. Alena ruku stáhla – jemně, ale jasně.
– Ne, řekla.
– Aleno…
– Byl jsi host. Podmínky byly jasný. Večeře skončila.
Tomáš se na ni podíval. V očích mu něco problesklo – ublížení, překvapení, možná vztek.
– Dobře, řekl. – Chápu.
Vstal, oblékl si bundu, zapnul ji. U dveří se otočil.
– Můžu přijít znovu?
– Rozmyslím si to.
Dveře se zavřely. Alena uklidila ze stolu zbytek nádobí, umyla ho, urovnala. Pak se posadila ke kruhu a pracovala až do půlnoci.
Za čtyři dny přišel Tomáš znovu. Bez ohlášení. S kyticí – bílé chryzantémy zabalené v kraftovém papíru.
Alena otevřela dveře a uviděla květiny dřív než obličej.
– Nezvala jsem tě, řekla.
– Vím. Ale musel jsem přijít. Aleno, chci se vrátit.
Stála ve dveřích, nepro pouštěla ho dál.
– Vrátit – kam?
– Domů. K vám. K tobě, k dětem.
– Tohle není tvůj domov, Tomáši. Už dva roky.
– Ale jsou to moje děti.
– Děti – ano. Domov – ne.
Přešlápl z nohy na nohu. Kytice v jeho ruce se zakymácela.
– Aleno, dej mi šanci. Jednu opravdovou šanci. Seženu práci, budu pomáhat. Budu tu. Všechno bude jako dřív.
– Já nechci „jako dřív“, řekla Alena. – „Dřív“ byla já sama se dvěma dětma a mužem, co koukal do stropu a snil o svobodě. „Dřív“ byla já, která čeká. Už nečekám.
– Zlobíš se.
– Ne. Říkám, jak to je. Velkej rozdíl.
– Ani mě nepustíš do bytu.
– Protože jsi přišel bez pozvání. S kyticí. S hotovým plánem. Ani ses nezeptal, jestli to chci.
– A ty to nechceš?
– Ne, řekla Alena. – Nechci.
Tomáš sklopil květiny.
– Nevěřím, řekl. – Nevěřím, že za dva roky všechno zmizelo. To se nestává.
– Stává. Když člověk mlčky odejde a ty zůstaneš se dvěma dětma, prázdnou lednicí a třema tisícema na kartě – to se stává. Když se učíš modelovat nádobí v noci, protože ve dne není čas – to se stává. Když se Markéta zeptá „kde je táta?“ a ty nevíš, co odpovědět – to se stává. Všechno zmizí, Tomáši.
– Spletl jsem se.
– Ano. Spletl.
– A ty mi neodpustíš?
Alena se na něj podívala – přímo, bez zloby, bez lítosti.
– Odpustila jsem ti už dávno. Odpuštění a návrat jsou dvě různé věci. Odpustila jsem, abych mohla žít dál. Ale není se kam vracet. Ten dům, ze kterého jsi odešel, už neexistuje. Je tady jiný. Můj.
Tomáš stál mlčky. Kytice visela podél těla.
– Můžeš vídat děti, řekla Alena. – Po domluvě. O víkendech. Jestli budou chtít. Ale ne tady. A ne takhle.
– Jak – ne takhle?
– Ne s kyticí a slibama. Ne s pokusem vrátit to, co jsi sám zničil. Poctivě. Jednoduše. Jako otec, který přijde k dětem – a odejde.
– To je krutý, řekl tiše.
– Ne, Tomáši. Krutý je odejít bez vysvětlení. Krutý je dva roky mlčet. Krutý je přijít s monoklem a vykládat o Plzni, když tvoje dcera zapomněla tvůj hlas. Tohle je krutý. A to, co dělám já, je řád.
Stál ještě půl minuty. Pak jí podal květiny.
– Vezmi si je aspoň. Vyhoď je, jestli chceš.
Alena si je nevzala.
– Odejdi, řekla. – V klidu, bez scény. Až budeš připravený mluvit o dětech – napiš. Odpovím.
Tomáš kývl. Otočil se. Sešel po schodech dolů a držel kytici v svěšené ruce.
Alena zavřela dveře. Otočila zámkem. Na vteřinu se opřela zády o dveře.
Pak se vzpřímila, vrátila se do kuchyně a zapnula rychlovarnou konvici.
Telefon zazvonil za hodinu. Božena.
– Tak co?
– Přišel. S kyticí. Prosil, aby se mohl vrátit.
– Odmítla jsi.
– Jak je na tom?
– Zmateně. Uraženě. Ale odešel potichu.
– Jsi skvělá, řekla Božena. – Vážně.
– Nejsem skvělá. Jen vím, co nechci.
– A to je přesně to skvělý. Většina lidí to neví. Nebo ví – ale bojí se to říct.
– Neměla jsem strach, řekla Alena. – Měla jsem jasno. Poprvé za celou dobu – naprosto jasno.
– Dej si čaj. Lehni si brzo. Zítra bude obyčejnej den.
– Ano. Obyčejnej. A to je dobře.
Ráno nastalo bez úzkosti. Světlo leželo na podlaze v šikmých pruzích. Alena vstala v sedm, jako vždycky, a šla do kuchyně.
Vytáhla mouku, vejce, tvaroh. Zpracovala těsto na tvarohové placičky – navyklými, přesnými pohyby. Pánev se rozehřála, máslo zasyčelo.
Markéta se objevila první – bosá, s plyšovým medvědem.
– Placičky? zeptala se.
– Placičky.
– S marmeládou?
– S marmeládou.
Michal vyšel za pět minut. Posadil se ke stolu, přisunul si talíř. Talíř byl teplé pískové barvy – Alena ho udělala minulý měsíc, speciálně na snídaně.
Jedli mlčky. Pak Michal odložil vidličku.
– Příjde znovu? zeptal se.
Alena se podívala na syna. Bylo mu deset, ale někdy se zdálo, že dvacet.
– Nevím, řekla. – Možná vás bude vídat o víkendech. Jestli budete chtít.
– Já teda ne. Nemám si s ním co říct.
– Proč?
– Protože chtěl vrátit to, co bylo. A to, co bylo, už není. Je to, co je teď. A teď je líp.
– Jo, Michal kývl. Chvíli mlčel. – Ty talíře máš hezký.
Alena se usmála.
– Děkuju, Michale.
– Vážně. Vykládal jsem o nich ve škole. Spolužáci se ptali, ať je ukážu.
– Ukážeš. Dám ti jeden s sebou – ten s březovým motivem.
– Můžu ten modrej? S prasklinkou na boku?
– Můžeš. Jen opatrně.
Markéta zvedla hlavu od talíře.
– A mně taky dáš?
– Tobě udělám vlastní. Jaký chceš?
– S kočkou.
– Domluveno.
Po snídani Alena zkontrolovala e-maily. Dvě nové zakázky – sada misek pro čajovnu a série dekorativních mís pro restauraci na Masarykově ulici. Zapsala rozměry, spočítala glazuru, načrtla tužkou skici do bloku.
Telefon ležel vedle. Žádná zpráva od Tomáše nepřišla. Alena věděla – nepřijde. Ne dnes. Možná zítra. Možná za týden. Ať napíše cokoli – odpověď už existovala. Jasná, konečná, nahlas vyslovená.
Zapnula kruh. Položila kus hlíny do středu. Namočila ruce.
Hlína se poddala, jako vždycky. Měkce, poslušně. Stěny mísy rostly pod prsty – rovné, tenké, živé.
Markéta nakoukla do místnosti.
– Krásný, řekla.
– Tohle bude miska. Na čaj.
– A můžu to zkusit?
– Posaď se vedle. Tady máš kousek.
Markéta se posadila na nízkou stoličku, vzala kousek hlíny a začala ho hníst prsty. Soustředěně, s kousnutým rtem.
Alena pracovala. Světlo dopadalo na stůl, na její ruce, na vlhkou hlínu. Všechno bylo na svém místě. Talíře stály v sušičce – ty samé, ze kterých právě jedli. Skici ležely v bloku. Zakázky čekaly na svou řadu.
Nemusela nic dokazovat. Ani jemu, ani sobě. Život, který si za ty dva roky vybudovala, mluvil sám za sebe – tiše, jistě, bez zbytečných slov.
Už na nikoho nečekala. A nebyla to samota. Bylo to vyrovnané, klidné vědění: všechno, co potřebuje, už je tady.
Hlína se točila. Miska nabývala tvaru.
Alena pracovala.
