Chci domů, synku… Viktor Petrovich seděl na balkóně, zapálil si cigaretu, a tiše usedl na nízkou stoličku. V hrdle mu ztěžkl hořký knedlík, snažil se ovládnout, ale jeho ruce zradily a začaly se třást. Nikdy by nečekal, že přijde den, kdy nebude mít místo ve vlastním bytě. „Tati! Nezlob se a nebuď takový!“ vběhla na balkon jeho dcera Lada. „Nepotřebuji mnoho… Stačí, když nám necháš svůj pokoj, pomysli alespoň na vnuky. Kluci brzy půjdou do školy a stále bydlí s námi v jedné místnosti…“ „Ladičko, do domova důchodců nepůjdu,“ řekl klidně starý muž. „Jestli je vám s dětmi v bytě těsno, přestěhujte se třeba k mamince Michala, žije sama ve třípokojovém. Tam budete mít soukromí vy i kluci.“ „Víš, že bych s ní nikdy nevydržela v jednom bytě,“ odsekla Lada a práskla balkónovými dveřmi. Petrovich pohladil starého psa Barona, který věrně sloužil jemu i zesnulé ženě Nadě. Vzpomínka na ni mu vehnala slzy do očí. Po její smrti se cítil naprosto opuštěně, ačkoliv měl dceru a vnuky. S Ladičkou je vychovávali v lásce, ale něco jim zřejmě uniklo, protože dcera vyrostla v necitelnou a sebestřednou ženu. Baron tiše zaskučel a položil se k jeho nohám, dobře vycítil zoufalství svého pána. „Dědo, ty nás nemáš rád?“ zeptal se osmiletý vnuk. „Co tě to napadlo, chlapče?“ podivil se Petrovich. „Proč nechceš odejít? Je ti líto nám nechat pokoj? Proč jsi tak lakomý?“ kluk se na dědu díval s opovržením. Viktor se chtěl vysvětlit, ale poznal v jeho slovech hlas své dcery. Lada už stihla syna zmanipulovat. „Dobře. Odejdu. Nechám vám pokoj,“ řekl bez života. Už to dál nevydržel. V tomto domě ho nikdo neměl rád, dokonce ani zeť, a nyní i vnuk věřil, že mu děda něco „bere“. „Tatínku, vážně souhlasíš?“ vtrhla radostná Lada. „Je to pravda. Jen mi slib, že nebudeš ubližovat Baronovi. Svůj domov opouštím jako zrádce.“ „Přestaň! Budeme se o Barona dobře starat, chodit ven klidně třikrát denně. O víkendu tě s ním navštívíme,“ slibovala dcera. „Vybrala jsem ti ten nejlepší penzion, uvidíš, zalíbí se ti.“ O dva dny později Viktor Petrovich odešel do domova důchodců. Ukázalo se, že dcera vše zařídila dopředu a čekala, až se vzdá. V zadýchaném pokoji s plísní a štěnicemi litoval svých rozhodnutí. Lada mu lhála o „komfortu“. Nebyl v soukromém penzionu, ale v obyčejném domově plném nešťastných lidí. Po vybalení sešel dolů na lavičku a málem se rozbrečel. Když viděl bezmocné stařenky, představil si svou budoucnost. „Jste tu nový?“ oslovila ho starší paní. „Ano…, povzdechl si.“ „Nebojte, já na začátku taky plakala, pak jsem si zvykla. Jsem Valentina.“ „Viktor Petrovich,“ představil se. „Vy vás tu nechaly děti?“ „Ne, synovec. Děti nemám. Dala jsem mu byt, ale – ukvapeně. Sehnal si ho a mě sem.“ Povídali si do večera, vzpomínali na mládí a své protějšky. Další den šli na procházku po snídani. Žena byla světlým bodem Viktorova života. Uvnitř neměl chuť být, trávil čas venku. Jídlo bylo odporné, jedl málo, aby přežil. Petrovich čekal dceru. Doufal, že Lada si to rozmyslí a vezme ho zpět. Ale čas plynul a ona nejela. Jednou chtěl zavolat domů kvůli Baronovi, ale nikdo nebral telefon. Jednou spatřil souseda, Standu Illeho. Standa ho překvapeně zdravil. „Tak tady jste! Dcera vykládá, že jste na chalupě. Tušil jsem, že tu něco nehraje, Barona bych přece nikdy na ulici nenechal…“ „Cože? Co je s Baronem?“ „Nebojte, dali jsme ho do útulku. O vás jsem nevěděl. Lada řekla, že jste na vesnici, byt prodává a stěhuje se k manželovi. O psovi říkala, že je starý a nechcete se o něj starat. Co se děje?“ Petrovich mu řekl vše. Kdyby šlo vrátit čas, vše by změnil. Dcera ho zbavila domova, vyhodila Barona. „Chci domů, synku…“ zašeptal stařec. „To řešíme! Jsem právník, pomáhám seniorům. Hlavně jste se neodhlásil z bytu, že?“ „Ne. Pokud mě nezrušila sama. Už nevím, co čekat od vlastní dcery…“ „Sbírejte si věci, čekám dole v autě. Vyřešíme to! To není chování dcery.“ Petrovich se rychle sbalil a s věcmi spěchal ke vchodu. Tam potkal Valentinu. „Vali, jedu domů. Soused mi řekl, že dcera dala Barona pryč a byt prodává.“ „Jak to, co já budu dělat?“ „Neboj, až vše vyřeším, přijedu pro tebe.“ „Komu jsem tady? Ale díky…“ „Promiň, musím jet. Drž se, slibuju, že se vrátím.“ Viktor Petrovich se domu nedostal. Byt byl zavřený, klíče neměl, Standa si ho vzal k sobě. O pár dní později se dozvěděl, že Lada už v bytě nebydlí, přestěhovala se, byt pronajala. S pomocí Standy se mu povedlo vybojovat si domov zpět. „Díky,“ poděkoval starý muž. „Ale jak teď žít dál? Ona mě nenechá na pokoji…“ „Je tu řešení. Prodejte byt, jí dejte její část a za zbytek kupte domek na vesnici.“ „Skvěle! To by byl sen,“ radoval se Viktor. Za tři měsíce, Viktor Petrovich už stěhoval do nového domku. Standa pomohl se vším a přivezl i Barona. „Jen se ještě stavíme na jedno místo,“ požádal Petrovich. Z dálky spatřil Valentinu, seděla na lavičce a smutně hleděla do dálky. „Vali! Přijeli jsme s Baronem pro tebe. Máme domek na vesnici – čerstvý vzduch, ryby, lesy, houby. Jedeš?“ usmál se. „Ale jak bych jela?“ nechápala. „Vstaň z lavičky a pojď s námi. Nic tu přece nemáme.“ „Počkej deset minut?“ rozplakala se dojetím. „Jasně, počkám!“ smál se starý muž. Navzdory lidským intrikám tito dva svůj kousek štěstí získali. Poznali, že na světě je více dobrých lidí než zlých, a zjistili, že i v pokročilém věku je stále možné najít klid a radost ze života…

Strašně bych chtěl domů, synku

Viktor Novotný vyšel na balkon, zapálil si starou Startku a posadil se na svoji oblíbenou nízkou stoličku z Ikey, co dávno ztratila stabilitu. V krku mu ležela hořká koule, ač se snažil mít klid, ruce se mu samy od sebe třásly jako v tramvaji cestou na Václavák. Kdo by kdy řekl, že jednou bude mít v vlastním bytě tak málo místa

Tati! Neber si to tak a hlavně se nerozčiluj! přiběhla na balkon nejstarší dcera Viktorova, Jaroslava. Já fakt toho moc nechci nech nám tu svůj pokoj, to je všechno! Když už tě nezajímám já, tak aspoň mysli na vnoučata. Kluci za chvíli půjdou do školy a musí se tu mačkat s námi v jedné cimře

Jarko, do domova důchodců nejdu, pronesl klidně stařec. Když je vám s dětmi těsno, odstěhujte se k matce Michala. Ta žije sama v třípokojovém bytě v Nuslích. Tam budete mít všichni vlastní pokoj.

Vždyť víš, že bych s tou babou nevydržela ani týden! zakřičela dcera a práskla balkonovými dveřmi tak, že se třásla zasklená lodžie i kaktus na parapetu.

Viktor pohladil svou starou fenu Betynku, která mu se zesnulou manželkou dlužila stálou věrnost a vzpomněl si na Blaničku. Se zalitýma očima si musel utřít slzy do rukávu propocené flanelky. Odešla mu před pěti lety a od té doby měl pocit, že vlastně osiřel docela, i navzdory rodině. Celý život šli bok po boku a teď ho čeká stáří plné samoty mezi vlastními

Jaroslavu s láskou i přísností vychovávali, snažili se jí předat to lepší z lidství. Ale asi jim někde něco utekl, protože Jaroslava vyrostla poněkud tvrdohlavá a soběstačná a empatii zřejmě někdo zapomněl přibalit do genetického balíčku. V tu chvíli Betynka tiše zakňučela a lehla si starci k nohám. Fena dokonale cítila jeho náladu a trpěla s ním.

Dědo! Ty nás vůbec nemáš rád? nakoukl do pokoje osmiletý vnuk Tomášek.

Copak to, kdo ti to řekl? zarazil se Viktor.

Proč nechceš od nás odejít? Tobě je líto pustit mi s Kostíkem pokoj? Proč jsi tak lakomej? Kluk se na dědu díval s výrazem, který by porazil i učitelku ve třetí třídě.

Viktor chtěl něco vysvětlovat, ale bylo mu jasné, že Tomík jen opakuje slova mámy. Jaroslava byla zručná manipulátorka.

Dobře. Odstěhuji se, pronesl stařec rezignovaným hlasem. Ten pokoj je váš.

Nezvládal už tuhle atmosféru, cítil, že tu je jen pro přítěž ať už zeťák, který s ním nemluvil už celé měsíce, nebo vnuk, kterému natloukli do hlavy, že děda mu ukradl pokoj.

Jaroslava přiběhla s triumfálním úsměvem. Opravdu svolíš, tati?

Fakt jo, zamumlal stařec. Jen mi slib, že nebudeš Betynku trápit. Cítím se jak zrádce

Neplaš! Budeme se o ni starat, půjdeme ven klidně třikrát denně a o víkendech tě s Betynkou budeme navštěvovat, slíbila dcera. Vybrala jsem ti ten nejlepší domov seniorů na Jižáku, budeš koukat, jak se ti tam zalíbí.

Za dva dny Viktor opravdu odjel. Jaroslava to měla předem domluvené a čekala, až podvolí. Vešel do pokoje, kde páchla vlhkost a staré koberce, a ihned svého rozhodnutí litoval. Žádné luxusní podmínky, jak slibovala Jaroslava, ale běžný státní domov plný smutných, opuštěných lidí.

Po vybalení věcí sešel dolů na zahradu. Posadil se na lavičku a měl namále, aby se nerozbrečel. Když koukal na bezmocné důchodce kolem sebe, představoval si, jak asi bude vypadat jeho život za pár let.

Jste tu nový? oslovila jej mile působící seniorka, která se přisedla.

Jo, povzdechl si Viktor.

Tak to neberte tak špatně. Já taky ze začátku brečela, ale pak se smířila. Jmenuju se Vlasta, představila se.

Jsem Viktor, řekl starý pán. A vás sem taky dali děti?

Ne. Synovec. Děti mi osud nenadělil, tak jsem nechala byt synovci. Jenže zřejmě jsem zbrzdila Byt si přivlastnil a mě šoupl sem. Ještě že mě nevyhodil na ulici

Spolu si povídali do pozdního večera, vzpomínali na lepší roky, na své životní lásky. Druhý den hned po snídani šli zase na procházku.

Vlasta mu aspoň na chvíli vrátila radost ze života. On trávil čas převážně venku, uvnitř to nevydržel. Jídelníček ve společné jídelně byl katastrofa. Jedl jen málo, aby měl sílu přežít návštěvu oběda.

Čekal, kdy přijde Jaroslava, doufal, že se jí začne stýskat a vezme si ho zpátky domů. Ale čas ubíhal, ona nevolala, nepsala. Jednou se odhodlal zatelefonovat domů, zeptat se na Betynku ale nikdo telefon nezvedal.

Jednoho dne před vchodem Viktor zahlédl starého souseda, Honzu Štěpána. Honza se zatvářil překvapeně a rychle k němu přispěchal.

No teda! Co tu děláte? Vaše dcera mi tvrdila, že jste se odstěhoval na venkov. Hned mi to bylo divné, věděl jsem, že byste Betynku nikdy nevyhodil.

O čem mluvíš? nechápal Viktor. Co se stalo s mojí fenkou?

Nebojte se, dali jsme ji do útulku. Ráno sedávala u vašeho vchodu, nikde jste nebyl k vidění. Potkal jsem Jaroslavu, ptal jsem se na vás. Řekla mi, že jste se rozhodl žít u příbuzných na venkově a ona byt prodává a stěhuje se za mužem. O Betynce mi povídala, že je už stará a vám se o ni nechce starat. Co se opravdu děje, Viktore?

Viktor mu pověděl vše o tom, jak je ochotný obětovat všechno, kdyby mohl vrátit čas a nedopustit tuhle hloupou chybu. Nejenže ho dcera připravila o normální život, ale k tomu ještě vyhodila Betynku.

Strašně bych chtěl zpátky domů, synku, zašeptal starý pán.

To jsem tu přesně kvůli tomu. Jsem právník, často pomáhám seniorům bránit jejich práva. Teď vedu případ starého pána, kterému sousedi ukradli chalupu. Jste ještě pořád hlášený?

Jo. Ledaže mě už sama odhlásila Vlastně už nevím, co od Jaroslavy čekat.

Pojďte, čekám na vás u auta, prohlásil Honza. Tohle tak nechat nelze! Co je to za dceru

Viktor vystřelil nahoru, posbíral věci do staré igelitky, seběhl dolů. U vchodu narazil na Vlastu.

Vlastičko, odjíždím. Soused mi řekl, že dá Betynku do útulku a byt prodává. Takhle to je.

To snad ne, zarazila se Vlasta. A co já?

Neboj, jakmile se to vyřeší, přijedu pro tebe, slíbil Viktor.

Takoví sliby komu bych byla ještě k užitku? prohodila smutně.

Promiň. Opravdu musím jít. Nebuď smutná, slib dodržím.

Viktor domů už nemohl. Byt byl zamčený, klíče neměl. Honza ho vzal k sobě. Brzy se zjistilo, že Jaroslava už byt neužívá, přestěhovala se před pár dny k tchyni a byt pronajala za slušné peníze.

Honza právní cestou Viktorovi pomohl získat byt zpátky.

Děkuji ti, vzdychl Viktor. Ale nevím, jak dál. Ona se jen tak nevzdá, bude mě chtít dostat na ulici

Ještě je tu jedna možnost, navrhl Honza. Prodáme byt, Jaroslavě dáme její třetinu a za zbytek koupíme menší domek někde za Prahou. Co říkáte?

Skvělé! rozzářil se Viktor. To je úplně ideální řešení.

Za tři měsíce měl Viktor nový domov malý domek v Posázaví. Honza mu pomáhal, naposledy ochotně přemístil i Betynku.

Jen bych po cestě rád někde zastavil, poprosil Viktor.

Z dálky zahlédl Vlastu, jak smutně sedí na lavičce v parku.

Vlasto! zavolal. Jedeme s Betynkou pro tebe. Máme nový baráček v kraji. Čerstvý vzduch, ryby, maliny, houby, všechno pár kroků. Jedeš?

Ale jak bych mohla jet? zaskočila Vlasta.

Vstaň, pojď s námi a neřeš to, zasmál se Viktor. Je zbytečné tu zůstat.

Dobře! Dáš mi deset minut se rozloučit? usmála se Vlasta a utřela slzy.

Jasně, na tebe počkám vždycky!

Navzdory nešťastníkům se ti dva dokázali pro sebe vybojovat kapku štěstí. A oba poznali, že na světě je víc dobrých lidí než špatných. Viktor i Vlasta se o tom přesvědčili na vlastní kůži. Ti dva si své místo pod sluncem zasloužili a konečně našli klid, pohodu a trochu radosti.