Chceš se mě zbavit?
Co to máš na sobě? paní Ludmila Novotná si mě přeměřila pohledem od hlavy až k patě a zastavila se pohledem na sukni. Vždyť to je neslušně krátké. V tvém věku už by ses měla přestat oblékat jako holka.
Pavlína si automaticky stáhla lem sukně dolů, ačkoli končila téměř u kolen. Obyčejná kancelářská sukně, kterou si koupila minulý měsíc ve výprodeji. Tehdy se zdála jako úlovek klasický střih, neutrální barva.
Mami, je úplně normální, zkusila Pavlína, aby v jejím hlase nebyla znát podrážděnost. Nosím ji do práce.
O to jde. Lidi se dívají a Bůhvíco si myslí. Já ve tvém věku
Pavlína už neposlouchala. Slyšela to stokrát o skromnosti, o za našich časů, o tom, jak má vypadat slušná žena. Namísto odpovědi položila na stůl obálku, plnou, se znakem cestovní kanceláře.
To je pro tebe, mami
Ludmila Novotná se zarazila v půli věty. Podívala se na obálku, pak na mě, a znovu na tu obálku.
Co jsi mi to zase přinesla?
Otevři ji.
Čekala jsem na ten okamžik půl roku. Každou zbylou korunu jsem odkládala. Ten sanatorium s kolonádou a minerálními prameny, o kterém matka vždy snila. Našla jsem ho, zarezervovala ten nejlepší pokoj, promyslela každý detail.
Paní Ludmila vytáhla poukaz a přeletěla očima text. Čekala jsem aspoň objetí, nebo alespoň tiché děkuji, vřelý pohled.
Matka jen nespokojeně stáhla rty a obálku odstrčila konečky prstů, jako by byla špinavá.
Zase jsi to rozhodla za mě.
Zatajila jsem dech.
Mami, je to Luhačovice. Vždycky jsi
A kdo mi bude zalévat fialky? Myslela jsi na to? Ludmila zaklepala prsty o stůl. Tři týdny budu pryč a ony mi uschnou.
Budu každý den jezdit. Postarám se o ně.
Pracuješ. Zapomeneš, rozběhneš se. A stejně, tam budou krmit jen zelím. Četla jsem, že v těch nových lázních šetří na každém kroku.
Dívala jsem se na matku a nevěděla, zda to myslí vážně. Půl roku bez kávy po cestě do práce, bez nových bot, bez výletů s kamarádkami. Kvůli tomuhle?
Mami, mají tam restauraci s pěti sály. Výběrové menu. Masáže, bazén, procházkové trasy
Procházkové trasy, napodobila mě Ludmila. Nové slovo ses naučila. A mě se nezeptáš, jestli to vůbec chci?
Spolkla jsem vzlyk. Doufala jsem aspoň v obyčejné šikovná, kvůli kterému jsem žila všechny ty roky.
Sedla jsem si. Nohy mi ztěžkly, jak kdyby tělo rozhodlo, že už nemá sílu stát. Dívala jsem se na obálku, kterou matka posunula ke hraně stolu, a mlčela.
A navíc, to jejich podnebí, Ludmila už chodila po kuchyni a rovnávala ubrus, který už byl stejně rovný. Ta vlhkost mě hned zničí tlak. Přemýšlela jsi nad tím vůbec?
Neodpověděla jsem. Najednou jsem ucítila, že už nechci odpovídat. První za spoustu let mě zcela ovládla touha se neomlouvat.
A ta cesta? Kolik hodin to je vlakem? Celý den se kodrcat? S mými zády? Matka si sedla naproti a založila ruce na stole, chystala se na dlouhý monolog. Podívej na sousedku Irenu, ta není žádný anděl, její muž je mizera a pije, ale matku nenechává samotnou. Každý den se zastaví, někdy s nákupem, nebo aspoň na chvíli posedí.
Dívala jsem se na jemné vrásky kolem maminčiných úst, na šedé odrosty pod barvou, na známé ruce s oteklými žílami. Ty ruce mi kdysi pletly copánky do školy. Těmi rty zpívala ukolébavky. Kam se to všechno podělo?
Ty mě vůbec neposloucháš?
Poslouchám, mami.
Nepřipadáš mi tak. Sedíš jak zařezaná. Povídám ti o důležitém a ty
Ludmila pokračovala o tom, jak jsou dnes lázeňské pokoje malé, jak jsou sousedi hluční a jak mladí lékaři ničemu nerozumí, jen předepisují léky. Místy jsem přikyvovala, ale v srdci se mi rozlévala prázdnota.
Hodiny na zdi vydávaly pravidelný zvuk. Čas plynul. Ludmila sílila v tematu, až přešla od lázní k obecným výtkám: osamělé večery, vzácné telefonáty, že už jí dcera uniká mezi prsty.
Chápeš vůbec, jaké to je tady být sama? Matka pozvedla bradu. Chceš se mě zbavit, abys měla klid?
Je to dárek.
Dárek! rozhořčeně rozhodila rukama. Dárek má být příjemný. Tohle To jsi koupila, abys měla čisté svědomí. Poslat matku kamsi a mít pokoj, že?
Pomalu jsem vstala. Nohy mi stále podlamovalo, ale sevřela jsem obálku a cítila tuhost v prstech.
Máš pravdu, mami. Necítila bys se tam dobře. Vrátím poukaz.
Ludmila zmlkla. V očích se jí mihl zmatek, jako u člověka, který byl připraven na dlouhou hádku, ale protivník najednou schová zbraň.
Co to znamená, že ho vrátíš?
To znamená. Vrátím peníze. Měla jsi pravdu, nepromyslela jsem to s tebou.
Pavlíno, nech to tady.
Nač? Jezdit přece nechceš.
Neřekla jsem, že nechci! Řekla jsem, žes se mě nezeptala! Matka zvýšila hlas, na tvářích jí naskočily červené skvrny. Vždycky to uděláš po svém a pak se divíš, že je mi špatně!
Obálku jsem k sobě přitiskla a šla do předsíně. Srdce mi bušilo až v krku, ale rozhodnutost mi přidala sílu do kroků.
Kam jdeš? Pavlíno! Mluvím s tebou!
Mami, jsem unavená.
Unavená! Ludmila vyběhla za mnou a chytila mě za loket. Položila jsem za tebe život! Hladověly jsme, tvůj otec odešel, sama jsem tě vychovala! A taková vděčnost?
Otočila jsem se k ní. Dívala jsem se na její rozzlobené rty, na zbledlý obličej.
Sama jsi řekla, že nechceš.
Řekla jsem, žes se mě nezeptala!
Tak se ptám. Mami, chceš jet do Luhačovic?
Ludmila lapala po dechu od rozhořčení.
Děláš si ze mě legraci? Záměrně mě štveš? Jsi prostě jako robot, bez citů! Dej to zpátky, ještě se rozmyslím!
Potichu jsem si vyprostila loket z jejího stisku. Obálku jsem ale pořád držela.
Zavolám ti zítra, mami.
A zavřela jsem za sebou dveře dřív, než stihla zareagovat.
Její výčitky mě ještě chvíli pronásledovaly skrz zavřené dveře o nevděčnosti, o ztraceném mládí, že toho budu jednou litovat. Neotočila jsem se. Nohy mě nesly dolů po schodech, kolem poštovních schránek s olupující se barvou a několika sousedů.
Venku drobně mrholilo. Nastavila jsem tvář dešti a několik minut jen stála uprostřed chodníku, dýchala jsem vůni mokrého asfaltu. Lidé kolem mě chodili obloukem, někdo pokroutil hlavou, ale mně to bylo jedno. Obálku s poukazem jsem držela dál a najednou mě napadlo klidně tam můžu jet sama. Luhačovice, kolonáda, lázně a žádné výčitky u snídaně.
Kráčela jsem bez cíle, až jsem se zastavila u výlohy malé kavárny na rohu. Zářily tam bílé ubrusy, vázičky s živými květinami a lidé si tiše vychutnávali večeři. Odhodlaně jsem otevřela dveře a vešla.
Dobrý večer, usmál se číšník a podal mi jídelní lístek. Jste sama?
Ano, překvapilo mě, jak přirozeně mi to slovo teď zní.
Vybrala jsem si stolek u zdi. Rozložila na klíně ubrousek a otevřela jídelní lístek. Oči mi sklouzly na nejdražší dezert hruškový tart s karamelem a slaným fondánem. A sklenku červeného, plného, vyzrálého vína.
Máma by to nazvala pošetilostí. Vyhozené peníze. Viděla jsem její našpulené rty, vyčítavý pohled, nekončící za mých let a stejně jsem si objednala.
Víno bylo hutné a ovoce v něm jemně štiplavé na jazyku. Pomalu jsem upíjela a opřela se o opěradlo židle. Cítila jsem zvláštní lehkost tam, kde tolik let svírala těžkost. Vzpomněla jsem si, jak jsem se v dětství bála čtyřky na vysvědčení, protože matka týden nemluvila. Jak jsem místo literatury šla na ekonomii, protože to je jistější. Jak jsem tři roky chodila s Tomášem, kterého jsem milovala, ale rozešla se s ním, protože matka denně říkala, že je to budižkničemu.
Tart byl jemný a rozplýval se na jazyku. Dívala jsem se na pomalu mizící karamel a uvědomila si, že si nepamatuju, kdy jsem naposledy něco udělala jen proto, že jsem chtěla. Ne pro matčino uznání, ne pro suché šikovná, ale pro sebe.
Mobil v kabelce se roztřásl. Pak znovu. A znovu. Podívala jsem se sedm zmeškaných, tři hlasovky od mámy a vypnula jsem zvuk…
Dopila jsem víno, snědla dezert a požádala o účet. Nechala jsem štědré spropitné, protože jsem chtěla a vyšla do večerní ulice. Déšť už ustal, nad střechami probleskovaly první hvězdy.
Napadlo mě, že ten první krok dovolit si být důležitější než očekávání druhých už mám za sebou.
