Jeden rozhašený šatník, haldy nepřežehleného oblečení, kyselá polévka ve špajzu tohle všechno je náš domov. Rozhodl jsem se své ženě opatrně naznačit pár otázek, ale místo odpovědí jsem schytal i pár obvinění.
Zamiloval jsem se do Elišky na první pohled, hned jak jsem ji spatřil. Ta láska byla tak intenzivní, že stálo za to riskovat vše. Přišlo mi, že jsem vyhrál v loterii, když jsem měl po boku tak vtipnou, hezkou a uklizenou dívku, takže jsem moc neváhal a hned ji požádal o ruku.
Nastěhovali jsme se spolu a Eliška mi hned na rovinu řekla, že domácí práce rozhodně nejsou její koníček. Chtěla se věnovat kariéře a domácnost rozdělit spravedlivě. V tu chvíli mi to připadalo férové, tak jsem souhlasil. Nikdo z nás tehdy netušil, jaké nástrahy nám život přichystá.
Domácí povinnosti jsme si rozdělili. Eliška mě ubezpečila, že zvládne jak práci, tak domácnost levou zadní. Věřil jsem jí, proč taky ne, a svůj názor jsem moc neprosazoval.
Uběhlo půl roku a začal jsem si všímat, že naše dokonalé plány dostávají trhliny. Eliščina kariéra se nerozvíjela, jak doufala. Dělala na poloviční úvazek v nějaké pofidérní firmě, plat dostávala nepravidelně a její pracovní doba by vytočila i hodináře. Vydělané peníze se navíc okamžitě ztrácely v nekonečné studně jejích osobních přání. Já mezitím dřel od rána do večera. Přesto si Eliška velice dobře pamatovala rovnoměrné rozdělení povinností a sem tam jaksi zapomněla na svou část.
Nejdřív šla do úklidu jak drak, ale s časem její motivace šla do kopru. Oblečení se kupilo v koutě, žehlička už začínala rezavět. A najednou, k mému údivu, jsem za to mohl já prý bych měl pomáhat víc. Takové chování mě bodlo do srdce. Bylo prakticky nemožné skloubit tolik práce s péčí o celou domácnost. Od začátku přece platila rovnost!
Doufal jsem, že po narození miminka se vše zlepší, že Eliška aspoň během rodičovské popadne rozum a bude se starat o dům i dítě. Jenže místo lepšího to šlo spíš do kopru. Občas mám pocit, že by mi možná bylo bez manželky líp. K tomu všemu se přidaly nekonečné hádky.
Snažím se vžít do Eliščiny situace a pochopit její pohled, ale nemůžu se zbavit dojmu, že moje potřeby zůstávají někde na dně pračky. Makám v kanceláři, doma, střídám role jak herec v Národním a do toho ještě drandím s mopem. Chtěl bych si někdy prostě sednout a mít klid.
Občas tápu, co vlastně Eliška na té rodičovské celý den dělá. Naše malé má teprve dva měsíce a spí většinu dne, tak bych zvládl během té doby i já něco poklidit. Nemůžu si pomoct, ale napadá mě, jak to bude vypadat, až budeme mít o dítě navíc. Jsem pro rovnost a vzájemnou podporu, ale zdá se, že Elišce tento koncept připadá stejně neuchopitelný jako české daně.
Nechci rodinu rozbít naše dítě miluju jak svíčkovou v neděli. Ale nervy už mám na špagátu. Nevím, jak v téhle domácí operetě dál žít. Na čí straně jste vy?
