Nepořádek ve skříni, hromady nevyžehleného oblečení a kyselá polévka v lednici tohle rozhodně není manželka, kterou jsem si představoval, ale přesně takhle to teď máme.
Nejprve jsem se pokusil ženě jemně něco naznačit, ale dopadlo to tak, že jsem byl nakonec znovu za viníka já.
Do Elišky jsem se zamiloval na první pohled. Taková kráska byla prostě nepřehlédnutelná. Dlouho jsem si myslel, že mám obrovské štěstí byla chytrá, přitažlivá, pečlivá. Neotáleli jsme to zbytečně dlouho a požádal jsem ji o ruku.
Poté jsme se rozhodli společně žít. Eliška od začátku řekla, že není úplně nadšená z domácích prací a raději bude pracovat ve své práci, pokud si mezi sebou rozdělíme povinnosti napůl. Nejsem typ, co si potrpí na pýchu, tak jsem souhlasil. V té době mi to přišlo jako rozumné rozhodnutí, ale později jsem byl hodně zklamaný.
Sepsali jsme si, kdo co bude v naší nové domácnosti dělat. Eliška mi tvrdila, že zvládne sladit svoje závazky s kariérou, o které snila. Ani já jsem neměl potřebu jí odporovat.
Jenže po půl roce manželství jsem pochopil, že něco nefunguje. Život nám do našich předem domluvených pravidel udělal zásadní zásah. Eliška nikdy nedosáhla v práci úspěchu. Pracovala na půl úvazku v nějaké neznámé firmě v Praze s nepravidelným rozvrhem a výplatou. A peníze, co si vydělala, utrácela jen za vlastní radosti. Já jsem makal od rána do večera. Ale přitom Eliška nezapomínala na rozdělení povinností. Přesně si pamatovala, co mám dělat já. Sama si někdy své povinnosti zjednodušila.
Ze začátku Eliška dělala svou část opravdu pečlivě, ale pak jí začala ubývat chuť a ochota. Neřešil jsem to, dokud její lenost nezačala být viditelná každou chvíli. Ten nepořádek byl prostě šokující.
Oblečení na židlích, kupa nevyžehlených triček ve skříni, ale manželka vše dokázala svést na mě. Prý, pracuješ, nosíš peníze, je těžké mi občas pomoci? To mě urazilo. Nejenže se musím ohýbat v práci za dva ještě mám doma dělat vše možné? Přitom jsme to nastavili úplně férově od začátku.
A včera jsem našel v lednici kyselý vývar, jehož smrad by zahubil i sýraře. Doufal jsem, že po narození dítěte se Eliška ujme domácnosti, půjde na mateřskou a bude mít víc času. Jenže se to jen zhoršilo. Přiznám se, skoro si myslím, že bez manželky by byl život jednodušší. K tomu se přidaly hádky. Prý mám Elišku chápat a vcítit se do její situace. Ale kdo se vcítí do mě? Nechodím každý den do lázní, chodím makat. Dělám v kanceláři i doma na home office, hlídám domácnost, a přitom jediné, co opravdu potřebuju, je trochu klidu.
Nerozumím tomu, co Eliška celé dny na mateřské dělá, že nestihne uvařit večeři. Nebo aspoň uklidit věci na své místo. Je to fakt těžké? Dítě má teprve sedm měsíců a většinu dne jen spí. Za tu dobu by mohla aspoň utřít prach. Co bude až bude druhé dítě? Jsem pořád pro rovnost a vzájemnou podporu. Chci vše přijmout a podpořit, ale potřebuju to samé zpět. Eliška na tom z nějakého důvodu není schopná.
Rodinu rozbíjet nechci, protože naše miminko mám moc rád. Ale vážně už nevím, jak v tomhle cirkusu pokračovat. Mám pocit, že moje trpělivost brzy dojde.
Na čí straně byste byli vy?
