Chata, ona všechno napraví
Ty jsi snad ztratila rozum, Veroniko? Já jsem přece Simoně řekla, že přijdeš! S ní jsem se domluvila, aby pro tebe schovala nejlepší kus!
Barbora zůstala stát uprostřed kuchyně s taškou v ruce. Tchyně, paní Blanka, stála ve dveřích, ruce založené, a koukala na ni, jako by místo masa v obchodě ukradla nejméně půl milionu korun z banky.
Paní Blanko, nestihla jsem trh, snažila se Veronika mluvit klidně. Po práci jsem jela ještě do čistírny pro vaše šaty, pak do lékárny
A zavolat? Upozornit? Simona na tebe čekala až do zavíračky! Pak mi tu brečela do telefonu, že jsem ji zklamala!
Veronika položila tašku na stůl. V břiše jí zatrnulo.
Maso je kvalitní, čerstvé, vytáhla balíček, ukazovala ho tchyni. Podívejte, hovězí na steak, chlazené
Blanka ani nemrkla. Přišla ke stolu a špičkami prstů s odporem posunula tašku k okraji stolu.
To je průmyslová břečka, nacpaná chemií. Dan to nebude jíst, má citlivý žaludek.
Ale Dan si tohle maso koupil minulý týden sám, ujelo Veronice.
Špatně. Tchyně zrudla.
Právě! Manžel musí nakupovat sám, zatímco žena dělá kdovíco! Tři roky, Veroniko, tři roky jsi v naší rodině, a co z toho? Vařit neumíš, s domácností nepomůžeš, děti se taky neunouváš rodit
Paní Blanko, tohle už je přehnané.
Přehnané?! odfrkla tchyně. Já jsem své tchyni líbala nohy, neodvážila jsem se jí odporovat jediné slovo! A ty? Zvedáš nos, pokyny ignoruješ, děláš si, co chceš
Blanka přešla do předsíně, strhla kabelku z věšáku a tím každým trhavým pohybem napjala atmosféru.
Danovi už dlouho říkám: Rozveď se, dokud není pozdě. Najdeš si pořádnou ženu, která tě ocení
Zamávala rukou, ani to nedořekla. Vklouzla do bot, paty si ani neupravila.
Veronika zůstala stát v kuchyňských dveřích, prsty se zarývala do zárubně.
Nashledanou, paní Blanko.
Tchyně nebyla slyšet. Dveře za ní klaply, byt ztichl. Veronika se pomalu svezla na podlahu, přímo na studenou dlažbu. Chlazené hovězí leželo osaměle na stole, neměla chuť se na něj dívat. Ani na něj, ani na dokonale uklizenou kuchyni, ani na svatební fotografie podél zdí, kde se Blanka usmívala tak strojeně, až to bylo k smíchu.
Tři roky. Tři roky se snažila. Učila se Danovy oblíbené recepty, snášela nedělní obědy u tchyně, kde každé jídlo doprovázelo: Danek je zvyklý na brambory na kostky, ne na plátky. Usmívala se, kývala, omlouvala se kvůli věcem, za které nemohla.
A pořád neschopná. Pořád slyšet: Lépe bys měla být rozvedená. Veronika zaklonila hlavu, opřela týl o zeď. Strop chtěl vymalovat. Měla by to říct Danovi.
Ale jaký to má teď význam.
Dva týdny Veronika žila jako partyzán za linií. Na hovory s tchyní odpovídal Dan, nedělní obědy se rušily kvůli práci, náhodné setkání skončilo dobrý den a rychlým úprkem.
A pak zavolal notář.
Děda Veroniky, kterého za život viděla pětkrát, odešel z tohoto světa. Ukázalo se, že jí zanechal chatu, čtyřicet kilometrů od Prahy. Malý pozemek ve spolku Rozbřesk.
Měli bychom aspoň zjistit, jak to vypadá, Dan si pohrával s klíči, na kterých byla omlácená klíčenka ve tvaru jahody. Vyrazíme o víkendu?
Veronika kývla. Sobota to bude.
Ale nepočítala s jedním.
Já jedu s vámi! Blanka se zjevila v půl osmé ráno ve dveřích, v gumákách a s košíkem. Prý tam rostou houby, Simona říkala.
Veronika mlčky začala chystat termosku. Před ní se rozprostíral úžasný, samozřejmě ironicky, den.
Chata vypadala přesně, jak si ji Veronika malovala.
Chatrný domek, zarostlý pozemek, plot z milosti a pár zašlých hřebíků. Uvnitř to bylo cítit vlhkostí a starými novinami.
Dane, zatahala Veronika manžela za rukáv a ztišila hlas. Prodejme to. Na co se tu trápit? Každý víkend sem jezdit, okopávat záhony To není pro nás.
Dan otevřel pusu, ale odpovědět nestihl.
Co byste prodávali?! Blanka se objevila za jejich zády, jako by vyrostla ze země. Jste normální? Vždyť je to půda! Vlastní místo! Já bych za takové štěstí
Tchyně si přitiskla ruce na hruď, oči jí zvláštně svítily.
Dejte mi ty klíče. Já tu všechno srovnám, nasázím kytky, domek opravím. Za rok mi ještě poděkujete!
Veronika si Blanku prohlížela skepticky. Stála tam, v listí až po lýtka, svítila jak žárovka.
Ale to je práce na
Nech ji, Dan jemně stiskl Veronice loket. Mamka je šťastná, nech jí to. Tobě je to jedno?
Nebyla jí jedno, bylo to podivné. Ale hádat se se jí chtělo ještě míň. Mlčky podala tchyni klíče s jahodou.
…Dva měsíce plynuly v oparu. Zvláštním snovém oparu, kde Blanka volala jen, když bylo nutné, nikdy nepřišla neohlášeně a neuvěřitelné nepadlo slovo o mase z obchodu, ani o chybějících dětech nebo nesprávně nakrájených bramborách. Její hlas zněl vesele, až jiskřivě: Danku, mám toho tolik, ozvu se později!
Veronika tomu nerozuměla. Past? Klid před bouří? Je nemocná a tají to?
Dane, zeptala se večer. Je tvoje maminka opravdu v pořádku?
V naprostém, pokrčil rameny Dan. Prý má s chatou tolik práce, že už ani nespí.
V pátek zavolala Blanka sama.
Zítra čekám na chatě! Dám vám ochutnat šašlik, ukážu, co jsem udělala. Tolik nových věcí! Přijedete, uvidíte!
Dane, nechci tam, kroutila hlavou Veronika, když jí Dan předal pozvání. Dva měsíce ticho, a najednou zase
Prosím, Dan se na ni podíval jak štěně opuštěné v dešti, až se Veronika vzdala.
Sobota tedy
Ale v sobotu Veronika Blanku nepoznala.
Blanka stála u vrátka v lněných šatech, ruce opálené, tváře červené jak jablka. Místo přísného úsměvu byla její pravá, živá radost, vrásky ustoupily, jako by jí bylo o deset let míň.
Už jste tady! Konečně! roztáhla náruč, Veronika šla bez přemýšlení blíž, nechala se obejmout. Blanka voněla hlínou, koprem a zvláštně také medem.
Pozemek byl k nepoznání. Záhony táhly rovné řady, plot vypadal pevně, rybíz měl čerstvé lístky, pod oknem zářily aksamitníky.
Jdeme, jdeme, ukážu vám vše! tahala je za sebou, dubová, nezdolná. Tady bude jahoda, skvělý od sousedky, v červnu první plody. Tady budou rajčata, tady okurky. Udělám zásoby na podzim vám dám vše, pro sebe si nechám tak dvě sklenice.
Veronika se podívala na Dana. I on vypadal zaskočeně.
Mamko, sama jsi to zvládla? rozhledl se.
Kdo jiný? zasmála se Blanka lehce a mladě. Ruce mám oba, hlavu taky. Sousedky poradí, svět je tu jiný, než ve městě.
Zavedla je do domku. Uvnitř vše nové: čisté záclony, okna vyleštěná, na stole ručně vyšívaný ubrus. Vůně vlhkosti zmizela, cítit bylo koláče a bylinky.
Tady, Blanka položila na stůl sklenici mléka a balíček v papíru. Od Zuzany Novákové, bydlí dvě chalupy odsud. Mléko od kozy. Maso její, chová býka. Vezměte si, je tam ještě tvaroh a smetana.
Veronika zírala na balíček. Domácí maso. Od sousedky. Žádné řeči o Simoně z trhu.
Paní Blanko vy jste tu spokojená?
Blanka usedla na stoličku a v očích se jí mihlo něco měkkého, neznámého.
Verunka, poprvé jí tak řekla, o tomhle jsem snila celý život. Vlastní místo, ruce v zemi, svoboda v hlavě. Ve městě jsem se dusila, ani nevím proč. A tady
Mávla rukou k oknu.
Tady žiju.
Domů jeli tiše. Dan řídil, vzadu cinkaly sklenice s mlékem a tvarohem.
Víš, začal Dan, možná už můžeme mít děti? Bude kam jezdit na léto.
Veronika se uchechtla a usmála.
Já chtěla chatu prodat. Hned první den. Myslela jsem, proč by nám byla tahle ruina.
Pamatuju.
Ale ona Veronika hledala slova. Chata všechno opravila. Vztah mezi mnou a tvojí mamkou. Za dva měsíce zvládla, co jsem nedokázala za tři roky.
Dan zastavil na červené, otočil se na ni.
Mamka byla nešťastná. Teď už není.
Veronika kývla. Za okny se rozsvěcelo město, doma je čekala jejich byt a svatební fotky, a poprvé za tři roky se jí tam vracelo lehce.
Musíme k ní jezdit častěji, zašeptala.
A překvapeně zjistila, že to myslí vážně. Úplně vážně.
