Četla jsem mnoho příběhů českých žen, které byly svým mužům nevěrné – a i když se snažím nesoudit, je tu něco, čemu upřímně nerozumím. Ne že bych byla lepší, ale nevěra pro mě nikdy nebyla lákavá. Je mi 34, jsem vdaná, žiju běžný život: chodím pětkrát týdně do fitka, dávám si pozor na jídlo, ráda o sebe pečuji. Mám dlouhé rovné vlasy, dbám na svůj vzhled a vím, že jsem atraktivní žena. Lidé mi to říkají a vidím to z jejich pohledů. Ve fitku se mi často stává, že mě muži oslovují s dotazy na cviky nebo s komentáři skrytými jako komplimenty, někteří jsou přímočaří. Podobně, když vyrazím s kamarádkami na skleničku – přicházejí, ptají se, zda jsem sama, naléhají. Nepředstírám, že to nevidím, naopak; ale nikdy jsem nepřekročila hranici. Ne ze strachu, ale protože prostě nechci. Můj manžel je lékař – kardiolog – pracuje mnoho dní od rána do večera, často doma bývám skoro celý den sama. Máme dceru, starám se o ni, domácnost a svůj režim. Skutečně bych mohla mít „prostor“ dělat cokoliv, aniž by se o tom někdo dozvěděl. Přesto mě nikdy nenapadlo využít čas k nevěře. Když jsem sama, zabavím se – cvičím, čtu, uklízím, sleduji seriály, vařím, jdu na procházku. Nepátrám po nedostatcích ani nepotřebuju potvrzení zvenčí. Netvrdím, že náš vztah je dokonalý – hádáme se, máme rozdíly, někdy jsme unavení. Ale základ tu je, moje upřímnost. Nemám potřebu ho kontrolovat – věřím mu, vím, jaký je, jak přemýšlí, znám jeho povahu, rutinu. Nelezu mu do telefonu, nevymýšlím scénáře. Ten klid taky pomáhá. Když nehledáš únik, nemusíš mít stále otevřené dveře. Proto, když čtu příběhy nevěry – ne ze strany odsouzení, ale překvapení – myslím si, že nejde jen o pokušení, krásu, volný čas nebo pozornost druhých. U mě to jednoduše nikdy nebyla ani možnost. Ne proto, že bych nemohla, ale protože nechci být takovým člověkem. Díky tomu jsem klidná. Jak na to nahlížíte vy?

Četla jsem už mnoho příběhů českých žen, které svým partnerům nebyly věrné, a i když se snažím nikoho neodsuzovat, je něco, co skutečně nechápu. Ne proto, že bych byla lepší než ostatní, spíše proto, že pro mě nevěra nikdy nebyla lákavá.

Je mi 34 let, jsem vdaná a žiju běžný život v Praze. Pětkrát týdně chodím do posilovny, dávám si pozor na to, co jím, ráda se udržuji v kondici. Mám dlouhé rovné vlasy, dbám na sebe a vím, že jsem atraktivní žena. Lidé mi to říkají a vidím to i podle toho, jak se na mě dívají.

Ve fitcentru třeba není neobvyklé, že se mě někdo z mužů snaží oslovit. Někteří se ptají na cviky, jiní pronášejí poznámky ve stylu komplimentů, někdy jsou i přímočaří. To samé se děje, když si s kamarádkami vyrazíme na víno přijdou, začnou se vyptávat, jestli jsem sama. Nikdy jsem si nehrála, že si toho nevšímám. Právě naopak, vidím to. Ale nikdy jsem nepřekročila mez. Ne ze strachu, ale protože prostě nechci.

Můj manžel je lékař kardiolog pracuje hodně, často už od ranního rozbřesku a domů přijde až když máme s dcerou večeři, občas i později. Většinu dne jsem doma s dcerou sama, starám se o ni, o domácnost, držím si svoji rutinu. Mám vlastně dost prostoru dělat, co mě napadne, nikdo by se to nedozvěděl. A přesto mě nikdy nenapadlo ten čas využít k nevěře.

Když jsem sama, aktivně trávím čas cvičím, čtu, uklízím, sleduji seriály, vařím, chodím na procházky na Letnou. Nenahrávám sama sobě, že mi něco schází nebo že potřebuju potvrzení zvenčí. Netvrdím, že naše manželství je dokonalé není. Občas se pohádáme, máme rozdílné názory, přijde i únava. Ale něco zásadního tam je: moje upřímnost vůči sobě i jemu.

Nežiju v neustálém podezírání svého muže. Důvěřuji mu. Znám ho, jeho zvyky, charakter, myšlení. Nejsem ta, co kontroluje telefon nebo domýšlí scénáře. To vnitřní klid taky pomáhá. Když nehledáte cestu uniknout, nepotřebujete mít stále někde otevřená zadní vrátka.

Když tedy čtu příběhy o nevěře spíš z nepochopení než odsudku myslím si, že to není jenom o pokušení, vzhledu, volném čase nebo pozornosti zvenčí. U mě to prostě nikdy nebyla volba. Ne proto, že bych nemohla, ale protože nechci být tím člověkem. S tím jsem v pohodě.

Jaký na to máte názor vy?