Jedu s mým synem Dominičkem z nákupního centra Palladium. Vedle mě sedí paní s malou Maruškou, která je skoro stejně stará jako můj kluk. Autobus kličkuje Prahou, je v něm těsno, lidé jsou namačkaní jako sardinky v plechovce od Matěje.
V rohu slyším mladíka, jak si do uší pouští písně Karla Gotta, celé tělo se houpe do rytmu. Poprosím ho, jestli nám neuvolní sedačku. Hned vstane a s úsměvem mi pokyne. Syn mu na oplátku podá bonbon Lentilku, což z něj udělá trochu červený mak mezi ostatními vypadá překvapeně, až se směje.
Cítím jakoby se vedle odehrává nějaká podivná scéna paní po mém vzoru začne tahat ospalého pána za límec kabátu, ten se tváří jakoby byl v jiném světě, jeho sny se mísí se zvuky tramvaje. Paní začne křičet tak hlasitě, že praskliny na zdech autobusu vibrují jako švihadlo na Karlově mostě. Její Maruška se rozpláče, třese se jako kolotoč na Matějské pouti.
Nevidíte, že mám dítě? Uvolněte místo! huláká, až se lidem stáčí hlavy jako slunečnice za sluncem. Pán si sundá sluchátka, zašklebí se a vrčí: Já nehodlám nikomu nic uvolňovat!
Upřímně, rozumím mu. Nikomu nic nedluží, není povinen se poníženě podrobit křiku. Navrhnu, aby si Maruška sedla vedle Dominička ale paní dál vyvolává bouři, její hlas je jako zvonek na Petříně za bouřky.
Já nikdy takhle nejednám. Když potřebuji, slušně poprosím. Když někdo udělá místo, poděkuji s úsměvem. A když ne, taky to chápu. Za všechny ty roky mi nikdo neřekl ne asi proto, že nikdy nekřičím na cizí lidi jako v surrealistickém snu plném rozmazaných tváří a nekonečných schodů na hrad.
V Praze žádné křiklavé scény nevedu. V duši věřím, že zdvořilost chutná sladce jako bábovka od babičky, třeba i v přeplněném autobusu za dvacet korun.
