Cestovala jsem do jiného města, abych viděla svého bývalého snoubence tři měsíce poté, co mě opustil. Zní to šíleně, vím. Ale tehdy jsem nemyslela hlavou řídila jsem se srdcem. V kufru jsem měla zásnubní prsten, v mobilu naše fotky a pitomou naději, že když mě uvidí zblízka, možná toho zalituje.
Věděla jsem přesně, kde pracuje. Byl lékař ve Fakultní nemocnici v Praze. Přijela jsem sama s malým kufrem a žaludkem sevřeným nervozitou. Posadila jsem se do vestibulu a předstírala, že čekám na informace o pacientovi. Když jsem ho zahlédla, jak prochází chodbou, jako by ze mě vyšel všechen vzduch. Byl stejný jako dřív bílý plášť, unavený, spěchal.
Přistoupila jsem k němu a řekla, že spolu musíme mluvit. Podíval se na mě překvapeně. Šli jsme spolu chodbou. Snažila jsem se znít rozhodně. Řekla jsem mu, že jsem přijela, protože nechci, aby to mezi námi skončilo takhle, že ho stále miluji a že stojí za to pokusit se zachránit naše vztahy.
Ani na vteřinu nezaváhal. Odpověděl, že už se rozhodl, že jeho život patří práci a že já mám jít dál. Nezvýšil hlas, ale byl chladný… příliš chladný.
Pevně jsem tiskla zuby, abych před ním nezačala plakat. Pokývala jsem, vytáhla prsten, který jsem dosud nosila v peněžence, vrátila mu ho a rychle se rozloučila. Venku jsem se posadila na betonovou lavičku před vchodem nemocnice a… už jsem to nezvládla. Zakryla jsem si obličej rukama a rozplakala se tak, jak jsem neplakala měsíce. Plakala jsem za cestu, za falešné naděje, za odmítnutí i za lásku, která nebyla opětovaná.
Ani jsem si nevšimla, že na lavičce naproti seděl jiný lékař na pauze. Slyšel mě plakat už několik minut. Když jsem se začala uklidňovat, pomalu ke mně přišel a řekl:
Promiň, že tě ruším, ale… pokud něco potřebuješ, jsem tu. Jsi v pořádku?
Sklonila jsem hlavu a dokázala jen zašeptat:
Ne… právě mi podruhé zlomil srdce. Ten samý člověk.
Chvíli na mě hleděl s opravdovým zájmem. Zeptal se, jestli si může přisednout. Sedl si. Byl to vzácný, nečekaný, zvláštní, ale zcela lidský rozhovor. Nabídl mi vodu, ptal se, jestli tu mám někoho, jestli jsem sama. Řekla jsem mu vše. Že jsem přijela jen kvůli němu, že to byl můj snoubenec, že jsme chystali svatbu, že mě před třemi měsíci opustil, a já to pořád neumím přijmout.
Nesoudil mě. Jen naslouchal. Mluvil klidně, s porozuměním. Řekl mi, že si nemám prosit o lásku. Že je normální být dnes na dně ale nemělo by to trvat věčně. Jeho tón nebyl flirtující bylo to rozumné slovo člověka, který chce pomoci neznámé ženě, plačící před nemocnicí.
Začali jsme si povídat a potom jsme si začali psát. Řekla jsem mu, že nechci v Praze zůstávat dlouho, že chci brzy domů. Zeptal se, kdy mi letí letadlo. Řekla jsem pravdu neměla jsem koupenou letenku, protože jsem doufala v smíření. Potom mi řekl:
Zůstaň aspoň pár dní. Pojď se mnou ven, s mými kamarády. Nemusíš celé dny sedět sama v hotelu a plakat.
Souhlasila jsem. Chodili jsme spolu na večeři, procházeli se po městě, seznámil mě se svými kolegy z nemocnice. Byla jsem celá zlomená, smutná. Mezi námi se nic nestalo. Žádné polibky, žádný flirt. Jen dlouhé rozhovory a nesmělé úsměvy, které na chvíli bolest zmírnily.
Po týdnu jsem se vrátila domů do Brna. Myslela jsem, že je konec. Jenže jsme si pořád psali. Každý den. Šest měsíců. Dlouhé zprávy, noční hovory, hlasovky prosté věci o dni. A ani nevím jak začali jsme si zvykat jeden na druhého stále víc.
Jednoho dne, aniž by mi dal vědět předem, objevil se v mém městě. Napsal mi:
Jsem tady. Musím tě vidět.
Čekal na mě na nádraží v Brně. Šla jsem tam a když jsem ho uviděla s kufrem, vůbec jsem nechápala. Objala mě a napřímo řekl:
Zamiloval jsem se do tebe. Nechci už jen psát a volat. Přijel jsem, abych ti podíval do očí a zjistil, jestli cítíš to samé.
Začala jsem plakat. Ale nebylo to kvůli zármutku. Bylo to strachem, vzrušením, překvapením vším najednou. Řekla jsem mu ano že i já jsem se do něj neplánovaně zamilovala. A od té chvíle začal náš vztah.
Dnes je to už tři roky, co jsme spolu. Jsme zasnoubení. Vzali jsme se v srpnu. Právě rozesíláme pozvánky. Někdy si říkám, že pokud bych tehdy necestovala do Prahy za člověkem, který mě odmítl nikdy bych nepotkala muže, který je teď mým manželem.
A i když to všechno začalo srdceryvným pláčem na lavičce před nemocnicí proměnilo se to v nejpřekvapivější milostný příběh mého života.
