Cena pýchy
Milý deníčku,
Dneska zažila další z těch chvil, kdy mě vlastní sestra přesvědčila, že život není spravedlivý. Přišla jsem za Terezou s prosbou jestli bych si nemohla půjčit pár věcí. Když jsem vstoupila do jejího prostorného bytu v pražských Dejvicích, nemohla jsem odtrhnout oči od elegantního zádveří s designovým botníkem, zrcadly v mosazných rámech a ten minimalistický puf vše vypadalo, jako vystřižené z časopisu o bydlení. Žárlila jsem. Opravdu. Tereza má prostě vždycky všechno dokonalé. Proč ne já?
Objevila se ve dveřích obýváku, na sobě měkký vlněný komplet ten druh elegance, o který se já snažím už léta, ale nezvládám to. Upřela na mě klidný pohled.
O co jde, Sári? opřela se o zárubeň.
Cítila jsem, jak si nenápadně uhlazuji rukáv kabátu staršího, ale pořád slušného. Snažila jsem se nedívat na tu velikou obrazovou malbu na stěně, na dokonalý pořádek, na vůni čerstvě uvařené kávy.
To není zas tak důležité…, zablekotala jsem.
Ale ona mě zkoumala dál, takže jsem to musela vypustit najednou, abych se nemusela hanbit ještě víc:
V sobotu máme třídní sraz. Musím jít! A… musím vypadat prostě skvěle, chápěš? Chci, aby si všichni mysleli, že se mi povedlo, že mám život podle svých představ!
A proč na tom tolik záleží? odvětila klidně Tereza. Proč tě tolik trápí, co si budou myslet lidi, které vlastně už dávno nevidíš a nejspíš se už ani nepotkáte? Vždyť žiješ v úplně jiném městě, v jiné části republiky
Připadala jsem si trapně. Kéž bych měla její kuchyň s ostrůvkem, vestavnými spotřebiči a moderními svítidly. Kéž bych se mohla ráno probouzet s kávou v ruce, v klidu a bez shonu, v krásném interiéru.
Ty nechápeš…, ujelo mi. Já potřebuju, aby nad tím všichni přemýšleli tak, že jsem si svůj život dobře zařídila. Aby nikdo nemyslel že jsem to zvorala.
Téma závisti mezi námi viselo ve vzduchu, i když si Tereza hned ničeho nevšímala nebo spíš to přehlížela.
Opravdu chceš ze sebe hrát někoho, kým nejsi? řekla jemně, když se posadila na židli. Opravdu si myslíš, že to na někoho udělá dojem?
O to nejde, zavrtěla jsem hlavou. Jde o to, aby si spolužáci mysleli, že se mi splnily sny!
Po chvíli pokrčila rameny.
Tak pojď, něco co ti půjčím najdeme. Ale vážně mi slib, že takhle budeš lhát naposledy. To není fér, ani vůči nim, ani vůči tobě.
Vyprskla jsem, že tomu nerozumí
A začala jsem vzpomínat
~~~
Na střední jsem byla hvězdou třídy, uznávanou naprosto všemi. Po chodbách Gymnázia na náměstí Jiřího z Poděbrad se za mnou táhl dav kluků, každý by udělal cokoliv, abych si ho všimla. Učitelé často změkli při pohledu na můj zasněný obličej, jemně smutný úsměv působilo to na dospělé skoro magicky. Rodiče na mě nedali dopustit: stačilo, abych vyvrátila oči nebo si povzdechla, a měla jsem vše, na co jsem si ukázala.
Byla jsem zvyklá získat cokoliv. Nové tenisky, které právě dorazily do Palladia, jsem měla dřív než ostatní díky mamince. Nový kluk ve škole? Během týdne mě doprovázel domů. Byla to pro mě hra test, kolik toho dosáhnu, kolik přání splním, kolik hranic překročím.
Protože můžu, opakovala jsem si stále. Tuhle větu jsem nosila jako amulet. I když některá kamarádka začala chodit s klukem, který se mi zalíbil, nebála jsem se o něj bojovat. Jestli šlo čistě o to, jestli mi ho můžu přetáhnout. A většinou jsem to dokázala.
Jenže staré kamarádky se začaly postupně vzdalovat. Jedna mě přestala zvát ven, druhá si našla nové přátele. Nepovažovala jsem to za ztrátu, vždyť kolem mě se točilo spoustu lidí, kteří chtěli moje uznání. Připadalo mi samozřejmé: kdo neobstojí v té pomyslné hře, stejně si nezaslouží být v mém světě.
Na maturitním plese jsem byla v roli královny. Sál ve smíchovském kulturním domě plný balonků a svítících řetězů byl jako moje království. Spolužáci se točili kolem mě, jako dvořané. Byla jsem středem pozornosti, přesně tam, kde jsem si připadala doma.
A ten večer jsem si dovolila příliš. Když začala řeč o společných vzpomínkách, spustila jsem příval jedovatých poznámek na adresu spolužaček. Vzpomněla jsem křivdy, přihodila vtip o jejich vzhledu slova ze mě tekla sama, a ve mně hořelo chtivě očekávání, jaká bude jejich reakce.
Můj život bude nádherný! prohlásila jsem teatrálně, otočila jsem se ke všem jako opravdová herečka. Vidím svou budoucnost: bohatý manžel, co mi splní všechna přání, vila v Troji, možná vlastní podnik. Ale rozhodně nebudu pracovat, to je jasné! Vše dostanu, bude to jednoduché peníze, luxus, obdiv…
V mých očích jiskřila pýcha. Jako bych to všechno už měla. Kolem spolužaček jsem šířila proroctví: jedna bude učitelka někde na vesnici, druhá prodavačka v Albertu, další se nikdy nevymaní z paneláku a věčného počítání peněz. Do detailu jsem popisovala jejich budoucnost a nezapomněla jsem přihodit sarkastický komentář k jejich účesu nebo rodině.
Holky se krčily, někdo se křečovitě usmíval, ale bylo cítit, že jim to není šumák. A já jsem se smála jejich neštěstí bylo v tu chvíli mojí výhrou.
Pak jsem odjela studovat na Masarykovu univerzitu v Brně. Nezajímala mě ani tak škola, jako spíš, že to bylo prestižní. A navíc jsem zdědila byt po babičce na Veveří to byla výhra proti holkám z koleje.
Prvních pár týdnů šlo všechno přesně podle plánu. Přestavěla jsem byt, seznámila se s partičkou, chodila na party. Pořád jsem byla středem pozornosti, přijímala lichotky a věřila, že už brzy najdu toho pravého.
Jenže pak začal semestr a byla to rána. Přednášky náročné, semináře chtěly přípravu a zkoušky byly opravdovým testem. Byla jsem zvyklá být milovaná, ne tvrdě makat. Takže jsem školu flákala a všechno se projevilo u první zkoušky. Projely mi všechny předměty. Děkani jasně dali najevo: Buď se vzpamatujete, nebo jdete. Prvně mi došlo, že už mi moje staré triky nestačí.
Začalo mi svítat, že dětství skončilo. Svět venku není férový, půvab nestačí, kolem mě byly desítky krásných a ambiciózních holek, co měly jasno už teď, v devatenácti.
Ale místo abych zabojovala, rozhodla jsem se urvat výhodně ženicha dokud jsem ještě ta Sára. Chodila jsem na rande s kluky, co mě občas pozvali na večeři do Potrefené husy, někdy byli i o dost starší, věřila jsem, že teď už musí přijít někdo, kdo mi všechno zaplatí.
Jednoho jsem si už skoro začala malovat jako ideální partii. Jmenoval se Vojtěch jeho rodiče měli vlastní kliniku v Brně, měli dům v Žabovřeskách a pohybovali se v lepší společnosti. Nebyl hezoun od pohledu byl malý a trochu neohrabaný, ale měl to, co jsem hledala: zajištěnou budoucnost, restaurace, cestování, kontakty.
Naplánovala jsem to dokonale: objevovala jsem se na stejných místech jako on, nenápadně jsem byla poblíž. Postupně jsme se začali vídat a z jeho strany byl zájem jasný. Nenápadně jsem ho přiváděla k tématu svatby, rodiny.
Jenže Vojtova rodina rozhodovala. Jeho matka si měla o snoubenkách jasnou představu: Nějaká Sára z Kolína? A její rodiče pracují kde? Uvědomuješ si, jak je reputace naší rodiny důležitá? Synovník majitelů klinik a vezme si holku, co nikoho nemá? odmítala rázně.
Vojta to se mnou brzy narovinu ukončil. Promiň nebude to fungovat. Moji rodiče chtějí něco jiného, nebudu proti nim.
V tu chvíli jsem necítila smutek, ale vztek. Nešlo to, chtěla jsem křičet. Taková nespravedlnost!
Co bylo horší brzy se o mně začaly v brněnském lepším okruhu šířit řeči, že si sháním pracháče a netajím, proč. Když jsem se objevila na večírcích, viděla jsem pohledy a slyšela šeptání a muži, kteří se dřív zajímali, mi teď dávali najevo, že je to už nebaví. Jeden se mi i vyhnul na ulici.
Bylo jasné, že šance na výhodné manželství v Brně skončila. Vrátit se zpátky do Kolína? To by znamenalo přiznat porážku. Udržovala jsem proto doma mýtus před rodiči jsem dál vykládala, jak studuji, jaký mám skvělý život, kolik zajímavých nabídek dostávám. Rodiče byli pyšní, chlubili se mnou sousedům.
Jen Tereza se jednou dověděla pravdu. Vpadla mi do bytu bez ohlášení.
Vrať se domů, Sári. To, co tu hledáš, tu nenajdeš. Přiznej jim, jak to je, řekla vážně.
Tehdy jsem vzdorovitě odmítla: Nikdy. Já to jednou zvládnu. Můj čas přijde!
Dál jsem běhala na schůzky, dál hledala lepší lidi, ale žádná šance se už neobjevila. Naopak, dědictví po babičce zbylý zůstatek, co jsem měla navíc k bytu se začal rychle tenčit. Přestala jsem si kupovat kávu s kamarádkami, šaty, členství ve fitku. Ale platba za byt, poplatky i potraviny si žádaly svoje.
Jedno ráno, když jsem počítala poslední tisícovky, mi bylo jasné, že už musím najít práci. Zkoušela jsem cokoliv, co by odpovídalo mému obrazu o sobě. Jenže bez ukončené školy mi všude slušně poděkovali.
Tak nakonec z bývalé královny gymnázia byla prodavačka v Albertu. Ze začátku jsem to těžce nesla. Stála jsem za kasou a slyšela, jak si lidé šeptají, že jsem na tuhle práci moc hezká. Musela jsem se nutit k úsměvu, dělat, že je vše v pořádku a připomínat si, že je to jen dočasné.
~~~
Včera mi přišla pozvánka na sraz třídy, dokončila jsem dnes Tereze s povzdechem. Nemůžu tam nejít! Každý si bude myslet, že se mi nic nepovedlo a já dostala strach!
Všimla jsem si jejího obezřetného pohledu, jak zvažuje, co říct.
Myslíš, že už všichni neví, jaká je tvoje skutečná situace? Že si tě zvou proto, aby se ti pomstili za ty staré urážky? nadhodila tiše. Vzpomínáš na ten večer na maturáku…?
Vyletěla jsem: Nesmysl! Nikdo nic neví, jsem opatrná. Jen chci ukázat, kdo je tady lepší!
Tereza mlčela. Už dávno ví, že mě nemá přemlouvat, vždyť vždycky udělám po svém. Přikývla:
Fajn. Jestli chceš půjčit šaty nebo pomoct s účesem, řekni. Pomůžu ti.
Cítila jsem ohromnou úlevu. Přesně to jsem potřebovala.
Díky. Opravdu to ocením. Musím vypadat, jako že se mi žije báječně.
***
Dnes večer Takový trapas jsem nezažila.
Už v šatně jsem si připravila ladné pohyby, trochu tajemný úsměv, pohled na hodinky jako že mám tolik povinností, že sotva stíhám. Rychle jsem zvládla pár vět s těmi, které mi na gymplu nebyly moc blízké. O svém manželovi podnikateli jsem mluvila samozřejmě, prý je teď na konferenci v Bruselu; vila ve Stromovce, růže v zahradě celý rok, dovolené na Kanárech. Tak jsem se do té své lži zamotala, že jsem si ani nevšimla, jak se ostatní šklebí nebo pokukují po sobě.
Pak to přišlo: Viděl jsem Sáru minulý měsíc na Andělu a vypadalo to poněkud jinak, než tady vypráví ozval se spolužák, kterého jsem skoro neznala.
Ticho. Všichni se otočili. Pokusila jsem se usmát, ale nešlo to.
Mám i fotky, přidala se jiná spolužačka a hned je promítla na stěnu přes projektor.
Zírala jsem: Já za kasou v Albertu v uniformě, s plíškem na prsou a nervózním úsměvem. Já sklánějící se nad regálem, zkoumající slevy. Já nastupující do autobusu, v jedné ruce nákup a druhou přes kabelku. Nejhorší bylo, když mě vyblejskli, jak vleču tašky do omšelé chodby starého domu na Veveří.
Smích. Někdo pronášel něco o vilce ve Stromovce. Jiný se ušklíbl: Ten podnikatel je asi na kase vedle
Připadala jsem si, jako by mě někdo oloupil. Vždyť tolik lidí žije obyčejně, ale já se tady tvářila jako princezna a teď mě usvědčily fotky.
Utíkala jsem ven a u Vltavy, pár set metrů od restaurace, jsem se nezvládla ovládnout a rozbrečela se. Slepě jsem vrazila do nějakého muže.
Jste v pořádku? zeptal se starostlivě, jeho hlas byl laskavý.
Vzhlédla jsem a uviděla obyčejného chlápka džínsy, levná bunda, igelitka. Ale ten pohled, laskavější než všechno, co se dnes stalo, mě zlomil.
Ne…, zašeptala jsem a rozbolela mě hlava ještě víc. Ženich mě nechal těsně před svatbou
Pořád jsem se nepoučila, viď?
