Stále si dokážu vybavit tehdejší dobu, kdy jsem byl čtyřicet pětiletý muž se všemi těmi starými povinnostmi, které se po letech rozpadlého manželství jen těžko ztrácejí. Jmenuji se Michálek, je mi padesát čtyři let, rozvedený, s dospělou dcerou, která už dlouho nedostává žádné výživné, a bývalá žena žije v samostatném bytě v Praze a zdá se, že si vede bezvětší problémy. Celou tu dobu jsem nesl na svých ramenou neustálé rodinné povinnosti opravy, úvěry, dovolené, nákupy, chalupy, ledničky, pračky a další domácí mlýny, ve kterých se muž postupně mění z člověka na funkci přines, zaplať, oprav. Po rozvodu jsem si pevně řekl: už nikdy nebudu součástí té atrakce zvané muž musí. Ne proto, že bych byl lakomý, ale protože jsem byl unavený z toho, že jsem se stal chodícím bankomatem s nohama.
Na seznamce jsem potkal Ivanu. Je jí čtyřicet devět, upravená, klidná, má stabilní práci a vůbec žádné ty věčné výlevy o bývalých kozlových nadřízených, které dnes už polovina žen po čtyřicítce vypráví jako podle manuálu. Psali jsme si několik týdnů, pak jsme si začali volat, setkávali se na kavárnách, procházeli se po Starém Městě a já měl pocit, že jsem konečně našel dospělého, rozumného člověka, který chápe, že v našem věku vztah už není o princi na bílém koni, ale o pohodlí, klidu a vzájemně výhodném soužití.
Od samého začátku jsem byl upřímný ohledně svých představ. V padesáti čtyřech letech už není čas na romantické překvapení. Říkal jsem přímo: potřebuji klidný vztah bez zbytečného stresu, bez požadavků dokázat lásku, bez pokusů, že by se muž musel stát finančním zdrojem pro druhou osobu a žít tak druhou mládí na její účet. Už jsem to vyčerpal. Dost.
Ivana naslouchala klidně, přikývla a v některých věcech souhlasila, a já se konečně uvolnil. Myslel jsem si, že konečně mám před sebou dospělou ženu, která chápe, že vztah je partnerství, ne honba za sponzorem. Jednoho večera jsme seděli v jejím bytě v Žižkově, popíjeli víno a náš rozhovor nečekaně sklouzl k tématu společného soužití.
Ivana má prostorný třípokojový byt v dobré části města. Já mám malý jednopokojový byt čistý, ale skromný. Nabídl jsem tedy zcela logickou možnost, která se mi jevila jako ideální pro dva dospělé lidi.
Podívej, řekl jsem, můžeme zůstat u tebe a můj byt pronajmout.
A co pak? zeptala se.
No, peníze z nájmu půjdou do společného rozpočtu na potraviny. Nájem a služby rozdělíme po rovně. Potraviny buď každý sám, nebo se podělíme. Všechno fér.
A právě v tu chvíli jsem poprvé zaznamenal, jak se Ivana tvář trochu změnila. Ne dramaticky, ne nápadně, ale ten teplý záblesk v očích pomalu vyprchl a nahradila ho jiná, méně přátelská výraznost.
Položila sklenku na stůl a zeptala se:
Takže mi navrhuješ, že budu žít ve svém vlastním bytě, postarám se o domácnost a ještě k tomu přispěju?
Nechápu, odkud přišla taková reakce, neřekl jsem si.
Co na tom není? Jsme přeci dospělí.
Na to přišla věta, po které mi uvnitř jako by zasáhla blesková šipka.
Být spůlpůlcem pod mou úrovní.
Upřímně, napoprvé jsem si myslel, že jsem něco špatně slyšel.
Co tím myslíš?
Podívala se na mě naprosto klidně.
Myslím tím, že jsem už žila slidmi, jako jsi ty.
Ta slova slidmi, jako jsi ty zněla jako ostrý štítek, který mě označil za nevhodného, levného, nepohodlného. Začal jsem se rozčilovat.
Navrhuji normální dospělé vztahy.
Usmála se jen lehce.
Ne, ty nabízíš jen pohodlný život pro sebe.
Už jsem ztrácel trpělivost, protože jsem fakt neviděl, kde je problém. Nežádal jsem ji, aby mě živila, nekupoval mi auto, neplatila mi úvěry ani mě nekrmila zdarma. Nabídl jsem jen čestný, dospělý model.
Ale Ivana to viděla jinak.
Chceš žít vmém bytě, pronajmout ten svůj a žít ztěch peněz. A přitom domácnost automaticky spadne na mě.
Okamžitě jsem odpověděl:
Jsi žena, to je přirozené.
Z jejího pohledu se ozvalo, jako by předsedala na mně mluvícím švábem.
Co je přirozené?že žena je strážkyně ohně? smála se chladně.
Takže já budu vařit, prát, uklízet, tvořit útulnost a ty budeš jen existovat vedle?
To už mě rozčilovalo.
Proč jen existovat?já taky něco přispívám.
Kam?
No třeba služby, potraviny
Přerušila mě:
A byt čí?tvůj. A kdo bude mít domácnost?
Ztrácel jsem hlavu:
Teď to přeháníš. Ženastrážkyně ohně!
A pak přišla věta, po které mi až dosud uvnitř hřeje.
Máš být živitelem, Michale. Ale bohužel jsi půlpůlka. Stakovými lidmi se nedá žít, nedá se nechat je rozmnožovat.
Zamrzl jsem. Co to má znamenat?
Ivana dopila víno a dodala klidně:
Nemůžu dovolit, aby se takoví rozmnožovali.
Můj obličej se červenal. Padesát čtyři let a stále jsem byl dospělý muž, který sedí vněčím cizím bytě a poslouchá, jak mu žena téměř padesátiletá argumentuje, že nemůže mít potomky, protože nechce být zcela závislá.
Nemohl jsem to dál vydržet.
Takže potřebuješ sponzora?
Pokrčila rameny.
Ne. Potřebuji muže.
A já kdo jsem?
Jsi člověk, který chce uspořádat život pohodlně.
To mě zasáhlo nejhlouběji, protože jsem skutečně věřil, že nabízím rozumný model bez převzetí jedné stránky. Čím více mluvila, tím více jsem cítil, že vjejích očích mizí respekt ke mně. A to byl nejhorší úder, ne odmítnutí, ne hádka, ale úplná ztráta úcty.
Přestože Ivana vydělává téměř stejně jako já, má dospělého syna, vlastní byt a žije spokojeně sama, stále je od ní očekáváno, že muž bude živitelem. Rovnost trvá jen do okamžiku, kdy se začne platit. Odešel jsem od ní rozzlobený jako čert, aniž bych se rozloučil, jen jsem si oblékl kabát a zmizel.
Celou cestu domů se mi vhlavě vířilo to její nedovolit, aby se takoví rozmnožovali. Jako bych byl jen genetickým odpadem. Večer, když jsem už ležel včerné posteli, jsem si uvědomil, že možná nešlo o půl na půl, ale o to, že už od začátku jsem roznášel role.
Žena domácnost. Muž pomoc.
Ženy se už jen honí za penězi, hledají sponzory. Po padesátce už lidé dobře počítají, kdo na čí čepelě stojí. Nejvíc mě štvalo, že se vůbec nechtěla snažit mě udržet. Nevolala, nepsala, nevyjasňovala situaci jen položila diagnózu a šla dál.
A dodnes se občas ptám: opravdu už dnes není možné jen tak navrhnout dospělé vztahy, aniž by tě okamžitě označili za podvodníka či šetříka?
