Bylo mi třicet, když táta odešel k Bohu. Dnes je mi dvaatřicet a náš poslední rozhovor stále bolí, jako by se odehrál včera. Vždy jsem byla „problémové dítě“ – začínala jsem mnoho věcí a nikdy je nedokončila.

Bylo mi třicet let, když táta odešel za Bohem.
Teď je mi třicet dva a poslední rozhovor mezi námi stále bolí, jako by se odehrál včera.
Vždy jsem byl problémové dítě všechno jsem začínal, ale nikdy nedokončil.
Studoval jsem tři různé obory na třech různých univerzitách.
První jsem opustil už ve druhém semestru, protože mě to začalo nudit.
Druhý ve čtvrtém, protože jsem začal vynechávat, chodit ven, rozptylovat se.
Třetí jsem vzdal dřív, než skončil první semestr.
Zatímco moje sestry Tereza a Jolana dokončovaly školy, diplomovaly a nastupovaly do práce, já přeskakoval z nápadu na nápad, z plánu na plán, pořád tvrdil, že najdu to své.
Doma to všichni viděli, ale nejvíc to cítil právě táta.
On byl můj člověk.
Nejen otec byl mi přítel.
Bral mě na kulečník, na fotbalové zápasy, na pivo o víkendech, na grilování s kamarády.
Zatímco sestry měly rozvrhy, známky a povinnosti, u mě to bylo jiné.
Říkal mi: Jsi chlap, naučíš se na ulici. Vyrůstal jsem svobodně, bez jasných pravidel, bez skutečného tlaku.
A roky mi to šly proti mně.
Nedokázal jsem udržet nic ani školu, ani práci, ani rytmus.
Tři měsíce před tím, než odešel, jsme měli ten nejtěžší rozhovor v mém životě.
Seděli jsme na zahradě.
On kouřil, já koukal do mobilu.
Požádal mě, ať ho uklidím.
Řekl mi: Synu, nejsem z tebe zklamaný, jsem zklamaný ze sebe.
Vychoval jsem tě špatně.
Rozmazlil jsem tě.
Ušetřil jsem tě těžkostí.
Udělal jsem tě slabým na život. Mlčel jsem.
Oči mě pálily, ale neplakal jsem.
Chtěl jsem říct něco silného, dospělého, ale nic nepřišlo.
Jen jsem řekl, že se změním.
Nepromluvil.
Díval se do země.
Za tři měsíce, jedno obyčejné ráno, vstal, šel si umýt zuby a zhroutil se na zem.
Bylo to náhlé.
Nebylo rozloučení.
Nebyla nemocnice.
Nebyla poslední slova.
Neztratil jsem jen otce odešel jediný člověk, který věřil, že se ještě dokážu vzchopit, i když už byl unavený čekat.
Po pohřbu jsem propadl tiché zuřivosti vůči sobě.
Nechodil jsem ven.
Nepil jsem.
Nepromarňoval jsem čas.
Zapsal jsem se znovu na studium tentokrát na práva, protože jsem potřeboval něco dokázat.
Vstávám v pět ráno, pracuji na částečný úvazek, večer studuji.
Jsou dny, kdy ani nemám chuť jíst, ale pokračuji dál.
Každá zkouška je s myšlenkou na něj.
Každý získaný kredit je jako bych mu mohl říct: Vidíš, zvládám to.
Uplynuly dva roky.
Posouvám se.
Nevynechávám semestry.
Neutíkám z přednášek.
Nepytlím výmluvy.
Sestry na mě hledí jinak a podporují mě.
Máma mi říká, že táta by byl pyšný.
Nevím, jestli pyšný ale aspoň by neodcházel s pocitem, že všechno bylo promarněné.
Nejtěžší není studium.
Není práce.
Není únava.
Nejtěžší je, že mu nemůžu zavolat a říct, že jsem udělal těžkou zkoušku, že se mi daří, že věci dělám jinak.
Byl mým parťákem v dobrodružstvích tím, kdo mě naučil žít bez strachu, i tím, kdo mi nevědomky nechal chybět strukturu.
Teď je na mně, abych ji vybudoval sám.
Někdy, když se vrátím pozdě se školními batohy nacpanými učebnicemi, sednu si na postel a pozoruji jednu naši fotku na procházce, s pivem v ruce a úsměvem.
A vždycky si v duchu říkám: Starče, nestihl jsem ti to dokázat včas, ale úplně jsi ve mně neudělal chybu.
Chci být nejlepší verzí sebe kvůli němu.
Doufám, že to dokážu.