Bylo mi osm let, když maminka odešla z domova. Přišla k rohu ulice, nastoupila do taxíku a už se nevrátila. Bratrovi bylo pět. Od té chvíle se všechno v našem bytě změnilo. Táta začal dělat věci, které dřív nikdy nedělal: vstával brzy, aby nám připravil snídani, učil se prát prádlo, žehlil školní uniformy, neuměle nám česal vlasy před školou. Viděla jsem, jak nesprávně odměřuje rýži, jak mu jídlo občas připálí, jak zapomíná oddělit bílé oblečení od barevného. Ale nikdy nedovolil, abychom něco postrádali. Vracíval se unavený z práce, sedl si k našim domácím úkolům, podepisoval sešity, chystal svačiny na další den. Maminka se už nikdy nevrátila, ani nás nenavštívila. Táta nikdy nepřivedl domů jinou ženu. Nikdy nám nikoho nepředstavil jako svou partnerku. Věděli jsme, že občas chodí ven, někdy se vrátí pozdě, ale jeho soukromý život zůstával za dveřmi našeho bytu. Doma jsme byli jen já a brácha. Nikdy jsem neslyšela, že by se znovu zamiloval. Jeho rutina byla: práce, domů, vařit, prát, spát a opakovat. O víkendu nás vodil do parku, na náplavku, do obchodního centra – i když jen tak na prohlížení výloh. Naučil se splétat copy, přišívat knoflíky, chystat obědy. Když jsme potřebovali kostýmy na školní besídku, vyráběl je z kartonu a starých látek. Nikdy si nestěžoval. Nikdy neřekl: „To není moje práce.“ Před rokem táta odešel k Bohu. Bylo to rychlé. Nebyl čas na dlouhá loučení. Když jsme třídili jeho věci, našla jsem staré notýsky, kam si zapisoval domácí výdaje, důležitá data, poznámky jako „zaplatit školné“, „koupit boty“, „vzít holku k doktorovi“. Nenašla jsem v nich milostné dopisy, fotky s jinou ženou, ani stopy po romantickém životě. Jen stopu člověka, který žil kvůli svým dětem. Od té doby, co tu není, mě pronásleduje jediná otázka: Byl šťastný? Maminka odešla hledat své štěstí. Táta zůstal a jako by se toho svého vzdal. Už nikdy si nepostavil novou rodinu. Už nikdy neměl domov s partnerkou. Už nikdy nebyl prioritou pro nikoho jiného než pro nás. Dnes vím, že jsem měla výjimečného tátu. Ale také chápu, že byl mužem, který zůstal sám, jen abychom my nebyli sami. A to bolí. Protože teď, když tu není, se ptám, jestli někdy dostal tolik lásky, kolik si opravdu zasloužil.

Bylo mi osm, když maminka odešla. Vyšla z domu, zamířila k rohu ulice, nasedla do taxíku, který se beze slova proměnil v šedý vlak, a už se nikdy nevrátila. Můj mladší bratr Zdeněk měl tehdy pět let. Od té chvíle se v bytě všechno změnilo náš otec, pan Prokop, začal dělat věci, které dřív nikdy nedělal. Vstával brzy ráno s podivnými gesty a občas místo polibku na čelo nám podával suché rohlíky. Učil se prát ponožky ve staré pračce Romo, žehlit školní košile, česat nám vlasy, i když pokaždé zapomněl rozlišit, co je ofina a co culík. Často míchal poměry rýže, jednou nám naservíroval pohanku rozvařenou na zapomenutých plotýnkách a někdy obarvil bílé ponožky do tyrkysova, protože spletl program pračky. Přesto nikdy nedovolil, abychom něco postrádali.

Domů se vracel ze svého zaměstnání v továrně na sklo v podivném spěchu v kapse zaprášený kapesník, v hlavě seznamy úkolů. Sedával s námi nad úkoly, podepisoval se do našeho žákovského notýsku modrou propiskou, balil svačiny na příští den v igelitu, který připomínal hadí kůži. Občas, když jsme šli spát, slyšela jsem, jak večer balí tašky na víkend, a v jeho pohybech bylo tolik tiché únavy.

Maminka nepřišla ani na svátky. Otec nikdy nepozval domů žádnou paní, nikdy se nikomu nepředstavoval jako partner. Občas odcházel ven, vracel se pozdě, v hlavě cinkot klíčů, ale jeho soukromý život byl jako zamlžené okno tramvaje za sklem nic nejasného, žádné stopy něhy ani pošetilé naděje. Jen já a Zdeněk jsme obývali ten zvláštní byt, v němž otec nikdy nevyslovil, že by mohl být znova zamilován. Jeho rutina byla jako smyčka: práce, domov, vaření, praní, spaní to vše dokola, bez citového vybočení.

O víkendech nás vodil do parku Stromovka, na Vltavu krmit kachny, nebo na hlavní třídu k výlohám obchodů, kde jsme hledali odblesky budoucích přání za sklem. Učil se splétat copy z našich vlasů, přišívat knoflíky na naše kabáty, vařit oběd ze zbytků z ledničky. Jednou, když jsme potřebovali kostýmy na školní besídku, vykouzlil draka z kartonu po pivu a starých záclon. Nikdy neřekl, že to není jeho práce vždy jen mlčky vzal jehlu, nůžky nebo pečící papír.

Před rokem otec odešel k Bohu a vše bylo jako ve snu: rychlé, beze slov, jako by odcházel za horizont ulice, kde se tramvaje mění v oblaka. Při vyklízení jeho věcí jsme našli starou knihu vázanou v zelinkavé kůži, kam si psal domácí rozpočty v korunách zaplatit poplatek, koupit boty Zdeňkovi, vést Markétu k lékaři. Nebyly tam milostné dopisy, rodinné fotografie s další ženou, ani stopy po jiném životě. Jen poznámky někoho, kdo patřil jen dětem.

Od té chvíle mě trápí jedna otázka: byl šťastný? Maminka odešla hledat štěstí, otec zůstal a jako by se ho vzdal. Nikdy už nezaložil druhou rodinu, nikdy na něj nikdo nečekal doma kromě nás dvou. Nikdy už nebyl prioritou pro nikoho jen pro nás.

Dnes vím, že jsem měla výjimečného otce, pana Prokopa. Ale zároveň chápu, že to byl muž, který zůstal sám proto, abychom nikdy nebyli sami my. A to tíží jako sen, z nějž se nemůžu vzbudit. Protože dnes, když už není mezi námi, nevím, jestli vůbec někdy dostal lásku, kterou si zasloužil.