Víš, bylo mi už třicet, když táta odešel na druhý břeh.
Dneska mám dvaatřicet a pořád mě ten poslední rozhovor s ním bolí, jako by se odehrál včera.
Vždycky jsem byl ten “neposlušný” rozjel jsem něco a nikdy nedokončil.
Tři rozdílné obory na třech českých univerzitách.
První jsem nechal ve druhém semestru, protože mě začala nudit.
Druhou ve čtvrtém, protože jsem začal flákat, courat po hospodách, ztrácet se ve všem možném.
Třetí jsem vzdal ještě před koncem prvního semestru.
Zatímco moje dvě sestry Lucie a Barbora studovaly, promovali, nastupovaly do práce, já skákal z nápadu na nápad, z plánu na plán, pořád opakoval, že najdu to své.
Každý doma to viděl, ale nejvíc to vnímal táta.
On byl prostě můj člověk.
Ne jen otec byl jako parťák.
Bral mě na kulečník, na hokej do O2 areny, na pivo o víkendech, na grilovačky s jeho kumpány.
Sestry měly tabulky a povinnosti, já měl volnost.
Říkal mi: Jsi chlap, naučíš se na ulici. Vyrůstal jsem bez přísných pravidel, bez opravdového tlaku.
A časem se mi to vymstilo neuměl jsem udržet nic ani studium, ani práci, ani nějaký rytmus.
Tři měsíce před tím, než odešel, jsme vedli nejtěžší rozhovor v mém životě.
Seděli jsme venku na zahradě.
On kouřil, já se díval do mobilu.
Poprosil mě, abych ho odložil.
Řekl: Synku, nejsem zklamaný kvůli tobě, jsem zklamaný ze sebe.
Vychoval jsem tě špatně.
Rozmazlil jsem tě.
Ušetřil tě těžkostí.
Kvůli mně nejsi dost silný na život. Mlčel jsem.
Pálelo mě to uvnitř, ale nebrečel jsem.
Chtěl jsem říct něco dospělého, něco silného, ale nešlo to.
Jen jsem mu slíbil, že se změním.
On mlčel.
Díval se dolů na trávu.
Za tři měsíce, jedno obyčejné ráno, vstal, šel si vyčistit zuby a zhroutil se v koupelně.
Bylo to náhlé.
Žádné sbohem, žádná nemocnice, žádné poslední slova.
Neztratil jsem jen tátu.
Ztratil jsem jediného člověka, který pořád věřil, že můžu zatnout zuby, přestože už byl unavený čekat.
Po pohřbu jsem padl do tiché zlosti na sebe.
Přestal jsem chodit ven, přestal jsem se motat po hospodách, přestal jsem prokrastinovat.
Zapsal jsem se znovu na školu tentokrát právo, protože jsem potřeboval něco dokázat.
Vstávám v pět ráno, pracuji na brigádách, večer studuju.
Jsou dny, kdy nemám ani chuť k jídlu, ale jedu dál.
Každou zkoušku dávám s myšlenkou na něj.
Každý předmět jako by mu říkal: Vidíš, zvládám to.
Už dvě roky.
Jdu dopředu.
Nevynechávám semestr, neutíkám z přednášek, nehledám výmluvy.
Sestry na mě koukají jinak a podporují mě.
Máma říká, že by byl na mě táta hrdý.
Nevím, jestli hrdý ale aspoň by si neřekl, že je to úplný průšvih.
Nejtěžší na tom všem není studium, není práce, není únava.
Nejhorší je, že mu nemůžu zavolat z Prahy nebo Brna a říct, že jsem složil těžkou zkoušku, nebo že se mi něco povedlo, že se snažím žít jinak.
Byl to můj dobrodruh naučil mě žít bez strachu, ale nechtěně bez řádu.
Teď je řada na mně si ho vystavět sám.
Občas, když se vracím pozdě domů s batohem plným skript, sednu si na postel a koukám na fotku nás dvou na výletě, s pivem v ruce, širokým úsměvem.
Vždycky si potichu říkám: Starý, nedokázal jsem ti to včas ukázat, ale nebyl jsi úplně mimo se mnou.
Chci se stát tou nejlepší verzí kvůli němu.
Doufám, že se mi to povede.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
