Jak toto má být prodáno?! vykřikla zmateně Sofie Novotná, upřeně hledíce na syna. A kdepak teď budu bydlet? Ve vstupní hale? Na nádraží? Nebo jsi mě chtěl přimět, abych se přestěhovala do domova pro důchodce?
Mami, proč zase začínáš povzdechl Karel.
Chceš mi nabídnout krabici od pračky? zvedl hlas, až přibylo napětí. Zbláznil ses, Karle?!
Neříkej to tak. Jen jsem chtěl probrat možnosti
Co se má probrat? zvedla se od stolu a řekla tvrdě. Dům není věc, kterou můžeš rozdat, když se ti zrovna těžko! Vystudovala jsem se tady, vyrostl jsi tady. A ty chceš ho jen tak postavit na prodej!
V tu chvíli vcházela nevyzvaně sousedka Lída Vasilová.
Sofie! Co tu sedíš jako přimražená? Přece jsi řekla, že letos zasadíš všechny záhony. Zima tě skoro rozdrtila! Kde jsou tvoje plány v zahradě?
Lído, snažila jsem se, opravdu sklonila Sofie oči. Počátky se jen objevily, a já nemám sílu je zničit
To nebudeme ničit! Přece jsem ti před měsícem dala číslo Igora, traktora z Lhota. Ten by ti celý pozemek přeorával a vyrovnal! Zasadila bys něco užitečného, místo aby ses jen dívala na růže ve svých letech
Karel říkal, že možná v létě přijde s kamarády. Šašlik, oheň. A já mám bzučák, růže
To už jsou tvé růže! zamručela Lída. Během posledních pěti let ti syn přijel jen třikrát. A to s pivem, ne s grilem.
Pracuje. Má spoustu povinností
A pamatuješ si zimu, když to všechno zasypalo? Žádné potraviny, žádné léky! Dobře, že jsem tě navštívila. A kde byl tvůj pilný syn? Ani nešel ozvat!
Vždycky přijede, až ho zavolám
Sofie, jsi jako dívka: věříš a čekáš. Čas však běží. Musíme myslet hlavou, ne srdcem. A zahrada ti teď spíš přijde k užitku než růžové keře!
Možná tedy udělám zahradu. Tam, kde už bzučák kvete
To je ono. A co od dcery slyšíš?
Všechno jako vždy. Karel s ní povídá jen o narozeninách, Novém roce To je celé spojení.
Čím méně Karel k tobě přichází, tím méně starostí. Nechci tě znepokojovat, ale dál to bude jen tiše
Sofie Novotná žila ve vesnici Březíkov, nedaleko Libereckého kraje. Po ztrátě manžela na silnici zůstala se dvěma dětmi samá už dvacet let. První dcera Alena byla rozvážná, brzy se naučila prát i vařit. Karel přišel později, když bylo matce přes čtyřicet; stal se jejím úlevou. Mezi nimi byl patnáct let věkového rozdílu. Různé doby, různé výchovy.
Alena odešla první.
Mami, musím odejít.
S kým? S tím Románem ze sousedství? Nenechám! Nemá řemeslo, vzdělání ani kulturu!
To je můj život, mami. už mi je osmnáct.
Viděla jsi jeho břicho? V tom duši nenajdeš vše je zaplavené tukem!
Ne v vzhledu, ale v povaze. Je dobrý, chytrý. V městě mu nabídli práci.
A pojedeš s ním?! A já tady zůstanu?
Budu se učit. A žít.
Sofie plakala, prosila. Ale Alena, sbalila zavazadla a vyskočila oknem, zmizela bez dopisu, bez telefonátu. Pouze občasné zvěsti přes známé se ozývaly.
Karel žil dlouho s matkou. Zařídil dům s altánkem, houpačkou, grilem, trávníkem a květinami. Žádné záhony, žádné brambory.
Mami, proč potřebuješ zahradu? V Březíkově se otevřel obchod! Máme všechno brambory, cukety, zeleninu. Proč bys měla zatěžovat záda?
No, u nás se traduje, že se má něco vlastní
To byla tradice! Teď je 21. století!
Sofie nakonec souhlasila. Žila skromně, ale útulně. Karel přinášel potraviny, léky, vozil k lékařům. Pak potkal dívku Marii, oženil se. Sofie ji přijala, ale s Marií se nikdy nedostala na stejné vlně. Nepřikrývala však své nelibosti k venkovskému životu a zvláště k tchyni.
Při další návštěvě Karel, jako vždy, objal matku, položil potraviny na stůl a posadil se.
Mami, musím s tebou mluvit. Mám nápad Velmi výhodný.
Opět o podnikání?
Mami, v Březíkově půdu kupují! Chcou postavit zahrádkářské městečko s infrastrukturou, jak má být. Kdybych prodal tvůj dům s pozemkem, mohl bych si koupit pěkný jednopokojový byt ve Vsetíně. A zůstane mi kapitál na start.
Počkej A co já? Kde budu bydlet?
Mami, nechoď do toho. Mohla bys přemýšlet o penzionu nebo pronajmout byt. Ne na ulici!
Přesunout mě do bytu?! Do dvorku, kde každá kašeňka je rodná?! Co tím myslíš? To je náš rodinný dům!
Mami, to je jen dům. Starý, nepohodlný. Dokud cena drží, musíme ho prodat.
Nikdy! sevřela pěstí. Dokud jsem naživu, dům zůstane. A v závěti tě nevyřadím!
Karel se rychle zvedl, popadl klíče a odešel bez rozloučení.
Sofie vyšla na dvůr. Na záhonu visel růžový keř v polovičním květu. V jedné ruce lopatu, v druhé sekeru. Rozhodla se vyzrát květinový záhon jako zahradu, ale nic se nepohnulo.
Ještě něco? ozvalo se z druhé strany plotu od Lídiny.
Nemám síly. Ani v rukou, ani v duši.
Už je pozdě! Sezóna je ztracena. A tvůj Karel možná už se nevrátí.
Co radíš?
Rozmysli se jasno. Udělej vše správně budeš mít jednopokojový byt ve Vsetíně. Nemocnice blízko, obchod, teplo, sousedy. Moderní život.
Sofie nespala celou noc, přemýšlela. Ráno naskočila autobus a odjela do Vsetína. Šla k Karlovi. Rozhodla se ustoupit a promluvit klidně.
Vyšla na třetí patro. Zastavila se před dveřmi.
Z vnitřku se ozval hlas:
Vera, ona nechce prodávat! Tvrdá jako buldozer!
Tak se staň nakladačem! Jak mám podnik držet?! Jdeme na hranici, a ty si jen povídáš! Ať zahyne v Březíkově!
Sofie zamrzla. Pak s hněvem zaklepala.
Mami?! otevřel Karel.
Děkuji ti, synu, že jsi mě už pohřbil! její hlas se třásl. Přijela jsem, abych si promluvila, usmířila se. A teď věz: neprodám! Nikdy! Raději se pohřbuji v zemi, než odevzdám dům tvému podnikání!
Mami
Jdi pryč se svým děsivým podnikáním! křičela. Ať jeho rodiče prodávají byty! Můj dům nevyklopte!
Sofie se otočila a odešla. Noc strávila na nádraží. Ráno se vrátila domů. Tři dny ležela, pak se zvedla, vzala sekeru, ale keř stále neporazila.
Ráno někdo zaklepal na zahradní bránu.
Kdo tam?
Mami, to jsem já. Alena.
Alenko?! zamrzla Sofie. Moje dcera
Mami, jak se máš?
Jako hlas se zachvěl.
Karel volal. Říkal, že jsi ze šílenství, že nechceš dům prodat. A já mu řekla: běž pryč. Myslel si, že už to všechno máš A já pochopila čas se vrátit.
Dcerko ale my
Kdy to bylo? Mám už tři děti. A teď tě rozumím!
Děti?
Dvě dcery a syn. A Románek je už štíhlý, sportuje, pracuje v IT.
A ty?
Přijedeme o víkendu. Přinesu ti potraviny i vše, co potřebuješ. Budeme zase blízko, maminko.
A zahrady?
Už ti zahrady nebudou potřeba. Teď máš vnoučata.
Sofie rozplakala a objala dceru.
