Bydlela u nás v sousední vesničce Javoří, úplně u říčky, dívka sama. Jmenovala se Květoslava. Nenápadná, tichá, jak se říká moc ji nevnímáš, dokud tam není prázdno. Oči neustále sklopené, copánek řídký, popelavě světlý, vybledlý šáteček. Pracovala na poště, přehazovala dopisy, roznášela důchody.
Nikdo na Květoslavu nebral zřetel. Naši kluci, chasníci z okolí, ti potřebovali divoké holky smích, červené korále, sukně pestrou, povahu rohatou! Květa ta byla jak myška.
Na jaře do našeho JZD přišel nový opravář traktorů. Mirek. Vysoký, široká ramena, vlasy uhel černé, oči jiskřivé, s takovým tím mužským humorem. A ještě hrál na heligonku. Když večer vystoupil před hostinec a napnul měchy, všechna děvčata měla srdce až v krku. I Květě přeskočilo. Tak moc, až jí bylo vidět, že celé mysli zamotalo.
Ale kam by s takovou skromností k takovému junákovi? Kolem něj se děvčata točila jak včely kolem květu, ona jen z povzdálí sledovala a povzdychla si. Mně z ní bylo až úzko u srdce.
A tehdy, lidi moji, začaly se v dědině dít divné věci.
Květě začaly chodit dopisy. Z města. Obálky nádherné, papír tuhý, písmo mužské, rozmáchlé, pevné. Jelikož sama na poště seděla, viděla dopisy mezi prvními, ale šuškandu neutajíš vedoucí pošťačka, stará paní Hana, ta měla jazyk za tři, rozhlásila všude:
Ta naše tichá dívenka má nápadníka! Z města jí píše, často možná bude svatba!
Květoslava chodila tajemná, tváře růžové, oči jí zářily. A víte, ona i rozkvetla. Hřbet narovnala, copánek omotala saténovou stužkou. Šla po návsi, v ruce dopis, jako by nesla vyznamenání.
A Mirek si všiml. Sem tam se po ní ohlédl chlapi mají zvláštní nos: když vidí, že po ženě někdo touží, ihned je to zajímá.
Ale Květa, chudák, v tom bloudila čím dál víc. Seděla občas před poštou na schodech, četla ty dopisy a usmívala se něčemu svému. Lidé v sousedství šuškali: “To se ta tichá má štěstí od města!”
Až přišel zlom, jako rána z nebe.
Byla zábava celý sál u hostince praskal, heligonka hrála, mládež tancovala. I Květoslava přišla nakrátko, ve svátečních šatech, s taškou přes rameno.
K ní se vrhli místní výrostci, bratři Veselí, už napití. Z hecu jí trhli tašku z ramene. Popruh slabý, praskl taška spadla, a její dívčí tajemství se vysypalo na dlažbu. I ty dopisy, svázané stužkou.
Jeden z bratrů, Pepík, chytil balík a rozchechtal se:
No pojďte, lidi, copak jí ten městskej píše?
Květoslava bílá jak stěna, skočila k němu:
Nech toho! Vrať mi je!
Ale kdepak. Pepík byl rychlý, vylovil jeden list, rozbalil, četl nahlas na celý plac:
“Milá moje Květěnko! Tvoje oči, jak modré hladiny…”
Lid stišil, krásné to bylo. Pak ale Pepík zmlkl, prohrabával hromádku a vytáhl další list pomačkaný, popsaný křížem krážem. Přiběhl pod lampu, mžoural, až pravil:
Hele, lidi! To musíte slyšet!
Zatřásl papírem:
Všechno je to tu přečmárané! Napsáno tu: “Drahá Květo”, a to pak škrtlé, níž “Milovaná moje”, a zase škrtlé! Vždyť je to vykopírovaný koncept! Ona si to psala sama, nanečisto!
Takový výbuch smíchu se rozlehl, až i lípy utrousily list.
Sama sobě píše!
Vidíte to? Vymyslela si ženicha!
Květoslava stála uprostřed, tvář skrytou v dlaních, ramena se jí otřásala. To byl takový stud, že bych radši zmizela pod zem. Byla jsem tehdy mladá a nevěděla, jak pomoci; jen jsem lapala po dechu.
A najednou ticho. Mirek, který do té doby seděl na prahu s heligonkou, odložil nástroj. Vstal, těžce, pomalu. Lidé mu uhnuli z cesty, protože v jeho tváři bylo cosi tvrdého, neústupného.
Přišel až k Pepíkovi. Beze slova mu vzal dopisy z ruky Pepík umlkl. Mirek posbíral spadané dopisy ze země, očistil, a došel ke Květě. Ta ruce z tváře nesundala, celá se chvěla.
Mirek ji vzal za loket, jemně, ale pevně, a hlasem, co duněl pro všechny:
Čemu se smějete? To jste v životě neviděli člověka?
A kápne potichu Květě:
Pojď, Květo. Doprovodím tě. Už je přece tma.
A šli. Mezi lidmi, v tom dusném tichu, co bylo až bolestné. On šel vzpřímeně, držel její tašku v jedné ruce a druhou ji podpíral za loket.
Tehdy to začalo. Neteklo to hned. Květoslava se dlouho bála podívat lidem do očí. Mirek ji ale neopouštěl. Čekal ji z práce, prošel se s ní. Do půl roku měli svatbu.
Žili si spolu krásně, v lásce a porozumění. Mirek ji nosil na rukou, hýčkal. Květoslava rozkvetla, byla z ní dobrá gazdině, tři syny Mirkovi dala. A nikdy, nikdy už se nikdo v Javoří neodvážil ten večer vytáhnout na světlo. Mirek uměl pohlédnout tak, že každému spadla slova do žaludku.
Léta utekla. Mirek odešel před třemi léty srdce. Květoslava, naše Květa, úplně pohasla. Chodím k ní často, změřit tlak, vypít čaj.
Jednou jsme seděly v její světnici. Podzim, déšť bubnoval na okna, v kachlových kamnech praskalo polínko. Květa u staré komody cosi hledala a vytáhla dřevěnou šperkovnici, krásně vyřezávanou Mirek ji udělal vlastnoručně.
Otevřela ji a tam ty dopisy. V oněch zažloutlých obálkách.
Víš, Andulko, řekla mi chvějícím se hlasem. Já myslela, že je tehdy vyhodil. Nebo spálil. Styděla jsem se na ně byť jen zeptat. Celý život jsem se styděla za tu lež.
Vzala svrchní obálku, a pod ní ležel list v čtverečkovém sešitě. Nový, světlý, ne zašlý časem. Musel ho napsat měsíc před smrtí.
Květa si nasadila brýle, četla, po vráskách jí tekly slzy. Podala mi ten papír: Přečti, Andulko. Já už nevidím.
Vzala jsem, luštila Mirkovo kostrbaté písmo:
Květenko moje. Našel jsem tu krabičku, schovával jsem ji. Promiň mi, starýmu hlupákovi, že jsem ti o tom nikdy nic neřek. Věděl jsem, jak se stydíš, nechtěl jsem ti ubližovat ani otvírat staré rány. Dneska si říkám měl jsem to už tehdy říct, ať nemáš takové bolesti na srdci. Ten den jsem u hostince hned poznal, že jsi to psala ty. Tvůj rukopis, ten znám od složenek. Víš, proč jsem se nesmál? Protože mě píchlo u srdce. Říkal jsem si jak sama musíš být, když sis musela vymýšlet něžná slova pro sebe? Jak jsme my chlapi slepí, že jsme to včas neviděli. Díky těm dopisům, Květo. Kdyby nebyly, asi bych nikdy nepoznal, v čem je mé štěstí. Vždy jsi pro mě byla nejkrásnější. Tvůj Mirek.
Pamatuji, jak jsme tam seděly a obě brečely naplno. Vonělo to chmelovým kapkama, sušenými hruškami a takovou tesklivou láskou, jaké už dnes málo potkáš.
Tak to život psal: ona ze žalu lhala, jen aby ji někdo zahlédl, a on spatřil ne lež, ale bolest za ní ukrytou a zahřál ji navždy.
Koukám teď na tu truhličku a myslím: nesuďte ty, co konají hlouposti. Nikdo neví, jakou žízeň po lásce v sobě člověk zrovna nosí.
