Natáhl ruku, chtěl pohladit to hrozivé zvíře, ale kočka trhla stranou a divně se odplazila od člověka, dál od natažené ruky…
— Podívejte se na něj! – málem křičela ředitelka školy. – Rodiče jsme zavolali, a jemu to ani není trapas!
Honza se podíval přímo do očí rozzuřené paní ředitelky. Na tváři desetiletého kluka nebyla ani stopa po lítosti nad spáchaným zločinem. Znuděně, mlčky poslouchal výlevy Boženy Červené.
— Spálit třídní knihu! – přešel hlas ředitelky do ječivého tónu.
— Počkej za dveřmi! – přikázal přísným hlasem otec.
Kluk vyšel z ředitelny a hlasitě práskl dveřmi. Bylo mu jedno, i kdyby ho zase potrestali. Nemohl jednat jinak, dal slovo…
A co rodiče, brzo na něj zase zapomenou, až odjedou na další výpravu.
Ještě ten večer se na rodinné radě rozhodlo, že Honzu pošlou na celé léto k dědovi na vesnici. Možná že si na mladého rebelanta najde způsob…
*****
— Tohle je tvůj denní režim, – Josef Novák, bývalý voják, ukázal vnukovi na papír popsaný úhledným písmem. – Na vesnici není čas na hlouposti, všichni chtějí jíst a pít.
— Já jsem snad otrok? – uklouzlo Honzovi, když si přečetl dlouhý seznam povinností.
Josef Novák se usmál, ocenil bojovný pohled, který na něj vnuk vychrlil. Včera syn přivezl Honzu a celou cestu si stěžoval, jak je s ním těžké. Stálé rvačky ve škole, nespokojenost učitelů a ředitelky – to všechno zabíralo čas od vědeckých výzkumů. Honzovi rodiče odjeli na expedici a s úlevou nechali rebelantského syna na dědovi.
Pomalu plynuly dny plné neobvyklých činností…
Honza vstával s kohouty, pomáhal dědovi nakrmit strakatou Bělu, čtyři prasátka a hnědáka Arnyho. Přinést vodu, poskládat naštípané dříví, vyplevelit záhony…
Práce nebraly konce, ale Honza dal slovo, že si nebude stěžovat.
— On mě hlídá? – zeptal se jednou Honza ostražitě a pohlédl na dědova miláčka, velkého psa Ernesta, který ho jako stín následoval, když opustil dvůr.
— Cítí, že nejsi místní, bojí se, aby ses neztratil, – odpověděl děda s lehkou ironií.
Honzovi moc chutnalo chodit na ryby. Klučina se šikovně naučil zacházet s prutem a po pár týdnech ho Josef Novák začal pouštět k řece samotného.
Nejlepší záběry bývaly brzy ráno, když byla ještě zima. Honza rád sedával s prutem na břehu a pozoroval, jak vychází slunce a ozařuje vše kolem. Tohle ve městě vážně neuvidíš!
Jednoho časného rána, když se usadil s pruty na břehu malebné říčky, Honza zpozoroval pohyb ve vysoké trávě.
Někde poblíž hlasitě kvákala žába, hned zaštěkal pes. Zvuky jako obvykle, ale…
Tráva se znovu pohnula a kluk se rozhodl to zkontrolovat…
Opatrně našlapoval mezi vysokou trávou, rozhlížel se v ranním šeru, ale nic neviděl. Už chtěl jít zpátky k prutům, když uslyšel slabý, žalostný kňour.
Sklonil se, rozhrnul rukama vysokou trávu – a přímo na něj zasyčela kočka, výstražně přitiskla uši. Oči zvířete varovaly dodržovat odstup a v syčení bylo slyšet jasnou hrozbu.
— Ó… – vyjekl Honza překvapeně. – Proč syčíš?
Natáhl ruku, chtěl pohladit to hrozivé zvíře, ale kočka trhla stranou a divně se odplazila od člověka, dál od natažené ruky.
V tu chvíli se rozednilo a Honza uviděl krvavé skvrny na světlé srsti zvířete. Před očima mu naskočil obrázek z nedávné minulosti – čtyři starší kluci, týrali pruhovaného kocoura s omrzlým pravým uchem…
Honza se otřásl a odehnal bolestnou vzpomínku. Kočka je zraněná, potřebuje pomoc!
Holýma rukama ji nevezme, je vzteklá a zřejmě ji to bolí. Rozhlédl se kolem, nenašel nic vhodného. Měl na sobě lehkou větrovku, která ho chránila před ranním chladem.
Sundal větrovku, přiblížil se k syčící kočce:
— Čiči čiči! Já ti chci jen pomoct… Čiči čiči!
Kočka z posledních sil ucukla, ale Honza byl rychlejší. Přikryl kočku větrovkou, opatrně ji zabalil a přitiskl k hrudi. A pak se rozběhl domů, jak nejrychleji uměl, a na pruty zapomněl…
— Dědo, bude s kočičkou všechno v pořádku? – ptal se vnuk po sté a s obavami hleděl na dveře letní kuchyně.
— Neboj, Alena Horáková je veterinářka a v ranách se vyzná, – pohladil Josef Novák vnuka po hlavě. – Dojdi zatím pro pruty, a až se vrátíš, budeš mít zprávy…
Honza kývl a rychle doběhl k řece pro pruty. Tak spěchal, že sotva popadal dech, když se vrátil domů.
V tu chvíli se na prahu letní kuchyně objevila útlejší postava Aleny Horákové. Starší paní něco řekla Josefu Novákovi, načež se on radostně usmál.
— Jak jí je? – vyhrklo Honzovi.
— Bude v pořádku, – ozvala se Alena Horáková. – Vypadá to, že ji pokousal pes… Rány jsem ošetřila, teď se o ni starej.
— Udělám všechno! – zvolal Honza a v očích se mu objevily slzy radosti a úlevy…
Ten večer se kluk nehnul od spící kočky. Ustlal jí z krabice a staré deky improvizovaný pelíšek. Postavil vedle misky s jídlem a vodou a jenom seděl a díval se, jak kočka spí.
— Tady budeš spát? – zeptal se Josef Novák.
— Můžu? – s nadějí v hlase se zeptal Honza.
— Radši ji vezmeme do světnice, – navrhl děda.
Kočku přenesli do pokoje, kde spal Honza, a krabici postavili vedle jeho postele.
Při bližším pohledu měla kočička světle béžovou barvu s téměř neznatelnými pruhy.
Honza si sedl na kraj postele a dál pozoroval, jak jeho svěřenkyně spí.
— Člověče, koukáš na mě, a já se divím, – zamyslel se Josef Novák, posadil se na židli v rohu pokoje. – A nejsi líný, jsi chytrý, zodpovědný, a dobrota ti není cizí. Tak proč děláš na lodi vzpouru?
Honza se podíval na dědu a místo odpovědi jen pokrčil rameny.
— Tvá poslední eskapáda s třídní knihou… – vyzvídal děda. – Nepřijde mi, že bys ji spálil jen tak.
— Dal jsem slovo, a když slovo dám, musím ho držet, – zabručel Honza.
Natáhl ruku a opatrně pohladil spící kočku po hlavě.
— Komu jsi dal slovo? – podezření Josefa Nováka se potvrdila, protože nevěřil, že je vnuk vinen.
— Ve sklepě domu vedle školy bydlí toulavý kocour, kterého jsem přikrmoval a povídal si s ním, úplně jako ty s Ernestem, – vypověděl Honza a popotáhl nos. – Snil jsem, že si ho vezmu domů, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet… Slíbil jsem Mourkovi, že ho budu vždycky chránit.
— A co se s tím kocourem stalo? – tichým hlasem zeptal se děda, skoro ani nedýchal.
— Kluci z vyšších tříd ho týrali, – hlas Honzovi zlomil. – Prosil jsem je, ať přestanou, souhlasili, ale pod podmínkou, že spálím třídní knihu…
— Darebáci! – uklouzlo staršímu muži. – Kde ten kocour teď je?
— Vzala si ho nějaká paní, jak mi říkal školník, – Honza znovu pohladil kočičku. – Hrozně bych chtěl vědět, jak se má Mourek…
— Jsi šikovný kluk! – pohladil děda vnuka po hlavě. – Slovo jsi dodržel, to je správné, ale proč jsi to rodičům neřekl?
— Neptali se, – odpověděl prostě Honza.
Šly dny… Rány na těle Pusinky, jak Honza kočku pojmenoval, se zahojily. Kočička přestala syčet a podezřívavě na lidi hledět. Pusinka přijímala péči člověka, který jí zachránil život. Brzy se pěkně vybarvila a znatelně přibrala na váze, a dokonce se přestěhovala spát k Honzovi na postel.
Klukův sen se splnil, ale často vídal ve svých snech pruhovaného Mourka s omrzlým uchem. Kocour se mu jemně otíral o nohy a hlasitě přede, když ho Honza bral do náručí.
— Kde jsi? – ptal se Honza ve snu pruhovaného kocoura, ale odpověď nedostával.
Uplynul červenec a za ním srpen…
Honza čekal, že pro něj přijedou rodiče, ale místo toho děda oznámil vnukovi, že musí odjet do města kvůli zařizování. Ráno obstaral domácí práce, Josef Novák nechal hospodářství na vnukovi a vydal se na vlak.
Vrátil se večer, unavený, ale spokojený. Pochválil vnuka za pořádek a tajemně se usmíval, když ho zavolal do světnice, kam předtím zanesl velkou krabici.
— Pojď sem, vnuku, – ukázal Josef Novák na pohovku. – Podívej se, kdo se mnou přijel z města.
Honza vešel do místnosti a podíval se na pohovku. Několikrát mrkl, bál se, že se mu to jen zdá.
— Mourku! – vykřikl kluk a opatrně vzal pruhovaného kocoura s omrzlým uchem do náručí. – Dědo, ty jsi nejlepší!
Kocour vypadal zdravě a dobře živený. Později se Josef Novák podělil s vnukem o to, jak ho Honzův čin dojal, a rozhodl se pruhovaného kocoura vypátrat. Obrátil se s prosbou o pomoc na Honzovu školu.
Ukázalo se, že to byl právě školník, kdo požádal útulek, aby si toulavého kocoura vzali, bál se o jeho život.
Začátkem září přijeli Honzovi rodiče se zprávou, že musí odjet na dlouhou expedici, a chlapec bude muset ještě nějaký čas bydlet u dědy.
Rodiče stěží poznávali ve veselém a radostném dítěti dřívějšího rebela.
— Tati, ty jsi dokázal zázrak! – zvolal Honzův otec.
— Naučte se naslouchat svému dítěti, – poučil je Josef Novák.
A co se týká Honzy, ten byl rád, že zůstává bydlet s dědou a že se nemusí loučit s Mourkem a Pusinkou.
Z rebela se stal ten nejpečlivější a nejzodpovědnější páníček pro své mazlíčky.
