Malá Vendulka, čtyřletá holčička, zkoumala nováčka, který se nedávno objevil na jejich dvoře. Byl to šedivý důchodce, sedící na lavičce. V ruce držel hůl, na kterou se opíral jako čaroděj z pohádky.
Vendulka se hned zeptala:
Dědečku, jste čaroděj?
Když dostala zápornou odpověď, trochu se zklamala.
Tak proč pak hůl? pokračovala malá.
To je moje opora, abych lépe šlapal doplnil pan Josef Novák a představil se dívce.
Takže jste opravdu starý? opět se zeptala zvědavá Vendulka.
Podle tvých měřítek starý, podle mých ještě ne tak moc. Mám jenom bolavou nožičku, po nedávném zlomení. Špatně jsem spadnul, a tak teď jdu s hůlkou.
V tu chvíli vyšla babička Vendulky, vzala ji za ruku a šla do parku. Věra Svobodová pozdravila nového souseda, on se usmál. Přesto se přátelství šestapadesátiletého muže více přikoválo k Vendulce. Dívka, čekajíc babičku, vycházela na dvůr o něco dříve a stihla svému staršímu kamarádovi předat všechny novinky: jaké je počasí, co babička připravila k obědu, a čím byla nemocná její kamarádka týden předtím
Pan Josef vždycky Vendulce podával chutnou čokoládovou bonbónu. A vždy byl překvapen: holčička poděkovala, rozbalila bonbón, odkousla přesně polovinu a druhou opatrně zabalila do papíru a schovala do kapsy bundy.
Proč jsi ji nesnědla celou? Nelíbila se ti? ptal se Josef.
Výborná, ale musím ji ještě nabídnout babičce odpověděla Vendulka.
Důchodce byl dojatý, a při další návštěvě přinesl dívce dvě bonbóny. Opět jenom odkousla polovinu a schovala je.
A teď komu to šetříš? zeptal se Josef, udivený úsporností dítěte.
Teď můžu dát i mamince s tatínkem. I když si to mohou koupit sami, moc je potěší, když jim něco podám, vysvětlila Vendulka své plány.
Jasně, rozumím. Máte určitě hezkou rodinu, poznamenal soused, máš štěstí, holčičko, a máš dobré srdce.
A moje babička také, protože má všechny moc ráda začala Vendulka, ale babička už vyšla z předsíně a podala vnoučce ruku.
Ach, pane Josefe, děkujeme za pochutiny. Ale ani vnoučce, ani mně by se nemělo jíst sladké. Promiňte
A co mám dělat? Jsem v nesnázích Co vám můžu nabídnout? zeptal se.
Všechno máme doma Děkujeme, nic nepotřebujeme, usmála se babička.
Ne, tak to nejde. Rád bych vás obdaroval. Navíc buduju sousedské vztahy a nic toho neukrývám, zasmál se Josef.
Tak přejděme na ořechy. Budeme je jíst jen doma, čistýma rukama. Dobře? babička oslovila i souseda i vnoučku.
Vendulka i Josef souhlasně pokývali hlavou a při další návštěvě Věra Svobodová našla v Vendulčiných kapsách několik vlašských nebo lískových ořechů.
Ach, mou veverku! Nosíš ořechy. Víš, že to dnes už není jen tak, ale taková pochoutka je drahá, a dědečkovi se léky kupují, vidíš, že je kulhající?
Ale není to vůbec starý kulhající dědeček. Noha se mu uzdravuje, zasáhla Vendulka za kamaráda, a na zimu chce zase na lyže.
Na lyže? pochytila se babička, no, tak to je skvělý nápad.
A můžete mi koupit lyže, prosím? zažádala Vendulka, abychom si s Josefem mohli spolu sjíždět svahy. On mi slíbil, že mě naučí
Věra Svobodová, procházející se parkem s vnoučkou, už viděla souseda, který po celé aleji šel už bez hole.
Dědečku, jdu s tebou! Vendulka doháněla Josefa a šla vedle něj svižným krokem.
Počkejte na mě, spěšila za vnoučkou Věra.
Tak začali chodit trojice, a brzy Věru Svobodovou to takové chození těšilo, a pro Vendulku se stalo veselou hrou. Jejímu nasazení by se mohlo závidět: zvládla běžet, tančit před staršími na cestičce, vylézt na lavičku, potkat babičku se sousedem a pak zase běžet vedle nich, velící:
Jedna, dvě, tři, čtyři! Pevnější krok, koukej dopředu!
Po procházce si babička a soused sedli na dřevěnou lavičku, zatímco Vendulka hrála s kamarádkami a vždy si vzala pár ořechů od Josefa na rozloučenou.
Přejete si ji rozmazlovat, styděla se babička, nechtěme tuto tradici jen na svátky. Prosím, zanechme ji.
Josef začal Věře vyprávět, že se stal vdovcem před pěti lety a teprve teď se odhodlal vyměnit svůj třípokojový byt za dva: jediný, kde se přestěhoval, a dvoupokojový pro rodinu syna.
Líbí se mi to. A i když moc nejsem společenský, přátelé jsou potřeba, hlavně v sousedských záležitostech.
O dva dny později zaklepal na Josefovu dveře. U prahu stály Vendulka a Věra se talířem koláčů.
Chceme vás pozvat na dobré, pozdravila Věra.
Máte konvici na čaj? zeptala se Vendulka.
Samozřejmě! rozepnul Josef dveře.
U čaje bylo všem útulno a teplo. Pak Vendulka zvědavě prohlížela Josefovu knihovnu a sbírku obrazů, zatímco Věra sledovala radost vnučky a trpělivost, s jakou soused každé dílo podrobně vysvětloval.
Moje vnoučata jsou už daleko už studenti. Chybí mi, dodal Josef, a tvoje babička je ještě mladá!
Přiložil Vendulce pastelku a papír.
Jsem teprve dva roky v důchodu, tak na nudu nemám čas, poznamenala Věra, ukazujíc očima na vnoučku, navíc dcera už čeká druhé dítě. Máme štěstí, že bydlíme v sousedních domcích. Tak to jde. Všichni spolu.
Celé léto sousedé povídali, a na zimu babička, jak slíbila, koupila Vendulce lyže, a trojice začala trénovat na lyžařské dráze v parku, která každou zimu byla perfektně připravená.
Josef a Věra se stali tak blízkými, že chodili jen spolu. Vendulka, která nechodila do školky, byla téměř stále u babičky. Tak se setkávali denně. Jednoho dne však Josef odjel navštívit rodinu v hlavním městě v Praze.
Vendulka mu chyběla a stále se ptala babičky, kdy se vrátí.
Odešel na dlouho. Řekl, že bude měsíc v Praze, protože se tam podíval. My mezitím hlídáme jeho byt, protože jsme kamarádi, vysvětlila babička. Věra už zvykla na společnost pozorného souseda, těšila se jako Vendulka na jeho návštěvy, úsměv a vždy dobrou náladu. Josef pomáhal, co se dalo: upevňoval zásuvky, měnil žárovky v závěsném svítidle.
Už po týdnu Věře i Vendulce soused chyběl. Vyhlížely prázdnou lavičku, kde je obvykle čekal, a doufaly, že se brzy vrátí.
Po osmé dny Věra vyšla z předsíně, spěšila k vnoučce, a uviděla Josefa na svém obvyklém místě.
Dobrý den, drahý sousede překvapila se Věra, nečekali jsme tě tak brzo! Říkal jsi, že pobydíš déle?
Jo, už mě unavuje ruch hlavního města. Všichni jsou zaměstnaní, a já už nemám důvod čekat do večera sám. Podíval jsem se na vás, povídali jsme a dobře. A už jsem se připevnil k místu, chyběli jste mi, jako byste se stali rodinou, odpověděl Josef s úsměvem.
Dědečku, co jsi svým vnoučatům přinesl? Bonbóny? zeptala se Vendulka.
Dospělí se zasmáli.
Ne, drahá Bonbóny jsou jim také špatné. Už jsou dospělí, takže jim raději dám peníze. Je to praktičtější, přiznal se Josef, ať si šetří na studium.
A já jsem ráda, že jsi se rychle vrátil, jako by ses vrátil domů. Všichni jsme tady, usmála se Věra.
Vendulka objala Josefa a rozplakala ho.
Dnes máme spoustu palačinek s různými náplněmi. To není horší než koláče. Jsou měkké a nenasycené. Pojďme si dát čaj a ty nám povídej, jak je to v Praze, pozvala Věra.
Co Praha? Krásná metropole, všechno v pořádku. Přinesl jsem vám i drobnosti Josef vzal Věru za ruku, Vendulku za ruku a šli domů, když první jarní déšť přehnal chlad. Přechodné oteplení bylo nečekané, dřívější a předčasné.
Proč je dnes tak teplý? zeptal se Josef, koukajíc na Věru.
Protože se blíží jaro! odpověděla Vendulka, brzy bude Mezinárodní den žen, babička připraví stůl a pozve hosty. A i tebe, dědečku.
Ach, jak vás miluji, moje drahé sousedky řekl Josef, šplhající po schodech.
Po palačinkách dostali suvenýry: Vendulce pravářskou dřevěnou panenku a Věře stříbrný brož. Trojice znovu vyšla ven a šla po svém zatraceném parku, jak říkal dědeček. Sníh se změnil v šedý, nasáklý vodou, a cestičky se objevily. Vendulka poskakovala po rozpálených dlažbách a radovala se z teplého vzduchu:
Babičko, dědečku, dohánějte mě! Jedna, dvě, tři, čtyři! Pevnější krok, koukej dopředu!
