Myslím, že kdyby mi někdo vyprávěl tenhle příběh, nevěřil bych mu ani trochu. Ale stal se mému bratrovi a jeho manželce. Vracíli se domů po oslavě dědečkových narozenin na chalupě. Byl časně ráno, kolem sedmé. Jeli po dálnici směrem na Brno, když uviděli mladou ženu stojící na silnici. Mávala rukama a snažila se zastavit auto. Bratrova manželka, Iveta, ho přesvědčovala, ať rozhodně nezastavuje prý je to nebezpečné. Ale bratr, Tomáš, zpomalil, aby zjistil, co se děje. Dívčina tvář byla poraněná, škrábance a modřiny se divně třpytily ve světle.
Mezi vzlyky mu řekla, že její rodina měla nehodu. Jejich vůz sjel z cesty a skončil v hlubokém příkopu. Povídala, že její manžel, Marek, je mrtvý, dítě ještě žije, a prosila Tomáše, aby ho zachránil. Ukázala prstem na místo nehody: z dálky to vypadalo jako rozbité puzzle mezi kopřivami. Tomáš vystoupil z auta, řekl ženě, ať zůstane s Ivetou, a vydal se k rozbitému vozu. Opravdu tam našel havarované auto. Sestoupil k němu a bez pořádného rozhlédnutí vytáhl dítě ze zadní sedačky. Chlapec měl asi šest let a jeho oči byly větší než měsíc nad Vysočinou.
Když se vrátil k autu, žena tam už nebyla. Tomáš se zeptal Ivety, kam zmizela. Iveta jen pokrčila rameny a řekla, že žena šla za Tomášem. Tomáš se vrátil k místu nehody, aby ji našel tehdy poprvé uviděl, že vpředu seděli dva lidé. Muž za volantem, hlava rodiny, a jeho žena vedle něj. Oba byli mrtví. Jak tedy mohla žádat o pomoc na silnici? Bratr říká, že ho při tom poznání zamrazilo až do špiček prstů. Zachráněný kluk, Jakub, teď žije v jejich rodině, přijali ho k sobě. Tomáš je přesvědčený, že na ně promluvil duch možná někde mezi sněžením a zapomenutými hesly českých nocí.
