Alena má šedesát let. Má dvě děti a bydlí se svým manželem v dvoupokojovém bytě. No, vlastně bychom si měli přiznat, že bydlí s manželem není úplně přesné. Alena už s ním spíš roky žije vedle něj, než s ním. Její muž, Karel, totiž není žádný pohodář. Má povahu jak starý dub: sebevědomý, marnivý a zároveň pěkně necitlivý. Všechno doma prostě musí být přesně tak, jak si přeje on. Proč s ním Alena zůstala? No, to už si dneska nikdo nevysvětlí. Asi síla zvyku a dva potomci.
Jejich dcera, Svatava, je už dvanáct let vdaná. Se svým mužem, Jirkou, se namočili do hypotéky a zatím plavou docela v klidu, což je na dnešní dobu skoro zázrak. Každý bonus z práce i každou korunu za brigádu rovnou lifrují na splátky, aby mohli oznámit, že hypo jednou udolali.
Oba makají od rána do večera, aby zvládli hypotéku, oblékli děti do slušných věcí a ještě je stihli vychovat, aniž by jim duši rozbila pachuť paneláku. Brácha Svatavy, Pavel, je na tom o poznání líp. Po městě má pár bytů, na venkově chalupu, holt pan majitel. Jednoho dne jí volá: Svatko, mamka s taťkou se rozhodli pro rozvod mamčina iniciativa, jasně. Už stihli prodat byt a peníze si poctivě rozpůlili. Tátovi jsem slíbil, že se o něj postarám já a s tebou jsem počítal, že se postaráš o mámu, říká na rovinu Pavel.
Svatava na to hledí jak zjara: Počkej, kde jako má mamka bydlet? Máme dvoupokoják, dvě děti… Kde bude spát, do skříně jí postel nesložím! křičí do telefonu.
Pavel jen suše odvětí: A to je můj problém? Vždyť nemůžeš mamku nechat na ulici.
A co Jirka? Ten z toho určitě bůhví jak odvázaný nebude…, mumlá Svatava.
To je čistě na vás, ukončí hovor Pavel lakonicky.
Pavel mezitím už v klidu přepsal jednu ze svých garsoniér na tátu. Ani ho nenapadlo, kde jinde by měl být. Svatava si nakonec řekla, že mámě prostě musí pomoct, i kdyby měla jít světa kraj. Hypotéka na další byt prošla překvapivě rychle, nemovitost psaná na Svatavu, záloha pokrytá penězi z prodejního podílu mámy. A opět: každý měsíc stále do kola, platit pracovat platit.
Jirka má z toho všeho tik v oku a občas se loudá po bytě, jako by ztratil životní smysl. Tvrdí, že v tomhle věku se přece lidi nemají rozvádět, vždyť všechno pak zůstane na krku dětem. To přece není fér. Co na to říkáte? Má Jirka pravdu, nebo je to jen česká klasika: hlavně aby byl klid?
