Vzpomínám si, jak před šesti měsíci postihla naši rodinu velká tragédie zemřel můj otec.
Nedlouho po pohřbu se u nás objevil otcův bratr, strýc Richard. Navštěvoval nás jen zřídka a s otcem měl málo společného. Nebyli rozhádaní, ale jejich vztah byl vždy chladný a odtažitý. Každý si žil svůj život.
Jaká byla vaše cesta? zeptala jsem se. A proč na mě mluvíš tykat? Protože jsem tvůj oblíbený strýc! odpověděl mi strýc Richard s úsměvem, jako by vážně byl tím nejmilejším strýcem ze všech.
Strýc nám nepředal žádné zprávy předem a jeho příchod byl pro nás překvapivý. Nemluvili jsme spolu vlastně od pohřbu tatínka, ani jednou nezavolal. A najednou stál u dveří.
Když jsme společně seděli u čaje, strýc Richard se zeptal: Tak jak rozdělíme dědictví? Tři? Nebude už nikdo další? Jaké dědictví? vyhrkla maminka, když se vzpamatovala.
Dědictví opravdu existovalo. Měli jsme krásný byt v Praze, velký dům na venkově a dvě auta. Maminka mě přemlouvala, abychom prodali dům a koupili mi byt ve městě, kde studuji, ale zatím jsme o ničem takovém neuvažovali. Nepospíchali jsme do žádného rozhodnutí.
Jaké dědictví? Přeci majetek, který mi bratr odkázal! odpověděl. Vězte, že kdyby tady nebyla Jana a já, vše by připadlo vám. Takže vy nemáte nárok na nic! Ale já jsem jeho bratr! Mám právo na dědictví! Ne, nemáš! Zákon je na naší straně! A co když to není spravedlivé?
Strýc Richard byl velmi chytrý a dobře si uvědomoval, že podle zákona mu nic nenáleží, takže začal tlačit na naše svědomí. Jeho slova a činy nám ale nedávaly žádný smysl, vždyť s naším otcem nikdy nebyl blízký a neměl s jeho majetkem nic společného.
Když otec začal být nemocný, jasně nám sdělil, že vše, co máme, převezmu s maminkou já. Tatínek neměl v úmyslu dělit majetek s nikým dalším.
A s čistým svědomím, Richard, ani s tebou! Ty to moc dobře víš! Nikdy ti na bratrovi moc nezáleželo! No jo, je to jako v špatném filmu! Muž se ožení a žena mu vezme všechno. A rodiče, bratři, sestry, synovci nedostanou nic!
Strýc Richard se snažil přesvědčit nás pocitem viny. Tlačil nás k souhlasu s dělením majetku mezi nás tři. Sbohem! Už o tom s vámi nebudeme mluvit! řekla maminka.
Po jeho odchodu jsme s maminkou zamkly dům a odešly do našeho pražského bytu. Strýce jsme dobře znaly a věděly jsme, že to nenechá jen tak. Šlo přece o velkou hodnotu třetinu luxusního venkovského domu, třetinu hezkého bytu v centru Prahy a třetinu dvou aut. Celková suma byla velmi slušná stovky tisíc korun.
Strýc nás nakonec zažaloval a doufal, že uspěje. Ale zákon byl na naší straně. Co vlastně doufal, že získá?
