Tak tady bydlím, usmál se Luboš a s lehkým gestem pozval dívku dovnitř.
Pojď dál, hned se vrátím.
Libuše vstoupila dovnitř nesměle, nervózně se rozhlížela po předsíni starého činžáku a na boty si zatím netroufla sáhnout.
Něco ji napínalo…
Jakmile se Luboš objevil opět v chodbě, zarazil ho nepopsatelný strach v dívčiných očích.
Ruce se jí roztřásly a bez jediného slova se rozeběhla ven, nechávaje za sebou otevřené dveře.
Libuško, kam jdeš?!
Luboš chvíli zmateně pozoroval pootevřené dveře, pak pohlédl na Báru, která státěla tiše vedle něj, a nechápal vůbec, proč se krásný večer zvrtnul tak náhle.
Prostě utekla?
Ani slovo neřekla?
kroutil hlavou Viktor, když mu Luboš celou příhodu vyprávěl při oroseném půllitru v pivnici U Medvídků.
Ani slovo!
Vypadala, jak kdyby zahlédla ducha.
Luboš zamyšleně postavil půllitr zpět na stůl.
Nedokážu to pochopit…
Co ji tak vyděsilo?
Co jsem přehlédl?
Možností je spousta.
Zkoušel ses jí na to zeptat přímo?
Kdyby aspoň vzala telefon!
Od včerejška se nemůžu dovolat.
Zkusil jsi zajít k ní domu?
Vůbec nevím, kde bydlí.
Pokaždé jsem ji doprovodil jen před vchod…
Zvláštní tedy…
A že to tak krásně začalo, všechno rozumné a najednou to skončilo jako v pitomé komedii.
Třeba ještě neskončilo.
Uvidíš se s ní v pondělí v práci, promluvíš si a budeš mít jasno.
Luboš poznal Libuši jednoho rána v přeplněné tramvaji číslo 17, která jela na Náplavku.
Nikdo nepustil mladou dívku sednout, jen on sám povstal a s úsměvem jí místo nabídl.
Celou cestu na ni nenápadně koukal a culil se.
Líbila se mu.
K seznámení ale nedošlo spěchal do práce, a navíc neměl rád, když ho kdokoli při seznamování pozoroval.
Stejně, co by jí řekl?
Ahoj, jsem Luboš, tady máš číslo, zavolej mi večer?” Cítil by se nemístně.
Proto, když vystupoval, nevěnoval jí dál pozornost a zamířil rovnou do kanceláře.
Přece jen mu však připadalo, že ji zahlédl i za sebou, ale neotočil se.
To už byla jen jeho přání, která si projektoval do reality.
Pak celou hodinu seděl u monitoru a z hlavy ji ne a ne dostat.
Občas, když hledal nějaký výkaz v Excelu, před očima mu stále tanul její pohled.
A když otevřel mail jako by se na něj usmívala přímo z obrazovky.
Takže když do kanceláře vstoupil ředitel Ivan Štěpán a představil novou kolegyni, nejprve tomu nevěřil připadalo mu, že vidí přelud.
Ale dívka byla opravdová a brzy se ukázalo, že budou pracovat spolu v jednom týmu.
Libuše, usmála se mile, když k němu přišla.
On byl poslední, koho ten den poznala.
Luboš.
Těší mě.
Na nic dalšího se nezmohl.
Možná proto, že byl plný zmatků a pocitů.
Uvnitř však měl pocit, že s ním vše víří.
Něco se v něm rozlévalo a sžíralo, cosi nepojmenovatelného silného v jeho duši.
Další dny to bylo zvláštní krátká setkání v kuchyňce stačila, aby měl chuť snést jí modré z nebe, přinést perly z Labe nebo, kdyby to šlo, zbořit hory.
Bylo by pro ni schopen dokázat cokoliv.
O svém okouzlení vyprávěl hned večer Viktorovi na jejich pravidelné psí vycházce v Letenských sadech.
Vykládal s takovým nadšením, že Viktor si vše domyslel během dvou vět.
Ty jsi zamilovanej!
Fakt myslíš?
Stopro!
Měl jsem to samý s Terezou.
Potkal, podíval, věděl, že ji chci vedle sebe na celej život.
Přesně!
Ta myšlenka je nejintenzivnější, když ji vidím.
Tak to se nesmí propásnout.
Pozvi ji třeba na kávu nebo do kina.
A když už někoho má?
Pak to přece zjistíš a v nejhorším budete kámoši.
Ale zkusit to musíš.
Odvážil se tedy.
Po práci si na ni počkal u zastávky, usmál se, zrudl, ale nakonec ze sebe vypravil:
Asi to bude znít divně, ale chtěla bys se mnou dnes večer někam jít?
Do kavárny, nebo do kina?
Libuše se zazubila a přikývla.
Šli tedy na kávu do malé kavárny U Čápů, pak se nechali unášet noční Prahou a nakonec ji Luboš galantně doprovodil až domů.
Všechno bylo ještě krásnější, než si vysnil.
Doma se pak s Bárou, svou fenou československého vlčáka, procházel ještě hodinu po dvoře, protože na její obvyklou vycházku neměl čas.
A v noci nemohl spát, jen si představoval, jak s Libuší jednou založí rodinu, jak budou všichni jezdit o víkendech na chalupu u Sázavy.
Zdálo se mu, že se to vše stane už brzy.
Uplynuly tři měsíce.
Byly to nejkrásnější dny jeho života.
Večeřeli v restauracích na Starém Městě, dívali se na romantické filmy v Lucerně, líbali se pod letním deštěm na Karlově mostě, bez ohledu na okolí.
Libuše byla výjimečná.
Laskavá, veselá, kouzelná, a přitom velmi skromná a čestná.
Luboš děkoval osudu, že je s ní.
Jenže…
Jedinou potíží bylo, že vždy po randění musel Luboš ještě vyrazit s Bárou ven.
Žil sám, nikdo jiný psa venčit nemohl.
Bylo to občas komplikované.
Několikrát navrhl, aby šli ve třech, ale Libuše reagovala vždy podivně.
Zmlkla, odvrátila pohled, nebo se dokonce vymluvila.
Počkej, radši pojďme jen spolu, co když budeme chtít do kina nebo na kafe?
S Bárou to moc nejde.
Máš pravdu, souhlasil Luboš, i když ho to mrzelo.
Později jí požádal o ruku a navrhl, aby se k němu nastěhovala.
S žádostí souhlasila, ale se stěhováním moc otálela.
Libuško, chápu, že svatba bude až příští rok, ale spolu můžeme být už teď.
Cítím se klidněji, když jsi se mnou.
Slibovala jsem majitelce bytu, že vydržím do konce roku.
Nechci ji podvést.
Zbývají dva měsíce, já je klidně zaplatím.
Pojď ke mně, ukážu ti byt, seznámíš se s Bárou.
Určitě si ji oblíbíš.
Libuše přemohla své pochyby a souhlasila.
Luboše milovala, a tak si řekla, že to zkusí třeba dokáže svůj strach přemoci.
Tak tady bydlím, zopakoval Luboš s úsměvem a vtáhl dívku do bytu.
Sedni si, já si sundám bundu.
Libuše vstoupila nervózně a ustaraně se rozhlížela po místnosti.
Netroufla si sundat boty.
Něco ji tížilo…
Když se Luboš objevil opět v chodbě, její pohled byl úplně zničený strachem, ruce jí bělely napětím, a než stačil cokoliv vysvětlit, vyrazila ven.
Libuško, kam běžíš?!
Luboš nechápal, proč vše skončilo tak náhle.
Nezdvedala telefon.
Rozhodl se sejít s Viktorem, aby si aspoň promluvil.
Po rozhovoru se usnesl, že počká do pondělí.
V práci se jí přece nemůže vyhnout…
V pondělí ráno byl celý nervózní, vyhlížel její známý kabát v každé tramvaji na Palackého náměstí.
Ale mezi lidmi, co vystupovali, Libuše nebyla.
Přitom obyčejně přicházela dřív než kolegové.
Co když se něco stalo?!
Už téměř volal šéfovi, aby si vzal volno a Libuši hledal, když ji najednou spatřil.
Šla pěšky, vlasy rozpuštěné, tváře plné slz, oči plné smutku.
Libuško, stůj!
Zastavila se okamžitě, otočila se a když spatřila Luboše, sklopila oči.
Co se stalo?
Proč jsi utekla?
Proč nebereš telefon?
Jsem na dně.
Aspoň mi něco řekni.
Lubu, promiň mi…
Co se děje?
Za pět minut zvoní.
Večer si o tom promluvíme?
Ty sis to rozmyslela?
Nechceš žít se mnou?
chytil ji za ruku, nechtěl pustit.
Dva dny jsem v nejistotě, nevydržím čekat.
Řekni hned: proč jsi utekla?
Promiň, Luboši, ale my spolu nemůžeme žít, zašeptala Libuše a roztřásla se pláčem.
Ale proč?
Co je špatně?
Ublížil jsem ti něčím?
Ne.
Tak co je za problém?
Libuše setřela slzy a pohlédla mu do očí.
Mám…
strašný strach…
Z čeho, miláčku?
Čeho se bojíš?
Psů.
Cože?
Báry?
Vždyť jsem ti říkal, že je hrozně hodná, sotva by komára zašlápla.
V duchu si pomyslel: Tak přece jen je jádro v tom…
Není to jen tvůj pes.
Já se bojím všech psů.
Když mi bylo šest, zaútočil na mě v Nuslích bulteriér…
To jsi mi nikdy neřekla…
Ne, protože se mi o tom špatně mluví.
Byla jsem na hřišti, máma skočila do obchodu, páníček psa byl opilý, pustil ho na mě.
Zachránili mě kolemjdoucí.
Od té doby psy nevydržím.
Libuško…
Musíme do práce…
Počkají.
Vím, máš trauma, ale venku je pejska taky spousta.
To je zvládneš?
Bojím se i venku, ale na ulici se to dá obejít, změnit trasu, přidat se k někomu.
Ale bydlet s velkým psem…
Promiň mi to.
Nejde o tebe, ani o Báru.
Jen…
já já to nezvládnu.
Ale vždyť…
Snažila jsem se, opravdu, proto jsem s tebou šla…
Myslela jsem, že strach překonám.
Ale nešlo to Zkoušela jsem i psychologa.
Nepomohlo?
Ne.
Chci to ještě zkusit…
Ale nic ti neslibuju.
Prosím, odpusť.
Tak to je povzdechl Luboš o několik dní později, když to vyprávěl Viktorovi na nábřeží.
Upřímně, nevím, co dál.
Miluju ji, a ona mě taky Ale nedokážeme spolu být.
Tohle snad není spravedlivé.
A neplánuješ se vzdát Báry?
zeptal se Viktor opatrně.
To v žádném případě!
To bych nemohl.
Ale Libuši taky miluju.
Tak bojuj.
Strach není alergie.
S lecčím jde pracovat.
Pomoz jí se strachem poprat, klidně i přes psychologa, přírodu, pomalé seznamování.
To už zkoušela.
Ale ona chce, to je důležité.
Kdekdo by dal nůž na krk: buď já nebo pes.
Ale ona chce hledat řešení.
Stojí za to zabojovat.
Postupujte pomalu…
začněte společnými procházkami.
Myslíš, že je naděje?
v očích Luboše byla jiskra.
Nejvíc pomůže příroda, lesy, kde jste sami tři.
Uvidíš, časem bude s Bárou v pohodě.
Odkud jsi sehnal to auto?
divila se Libuše, když k domu přijeli SUV.
Kamarád mi ho půjčil, i s psím prostorem v kufru.
Bára bude vzadu, ty vepředu.
Zvládneme to spolu.
Dobře, ale hned domů, pokud to nezvládnu.
Po hodině zastavili na mýtině u Lad, nasadili gumáky, a vyrazili do lesa.
Luboš házel Báře tenisák, takže dobrou chvíli držel pozornost obou: Vidíš, miláčku, psi jsou jako lidé.
Někteří jsou zlí, většina ale dobří, pokud je to správně naučeno.
Bára se na povel držela dál od Libuše.
Jak se cítíš?
Nevím…
složitě, odpověděla dívka nesměle, oči na Báru.
Zkus se nebát, krásko.
Psi jsou tvoji přátelé.
Uvidíš po pár procházkách, že ti brzy bude Bára připadat jako člen rodiny.
Když pes radostně štěkl a vrátil se s míčkem od potoka, Libuše leknutím zavřela oči.
To je radostí, chlácholil Luboš, objímajíc Libuši.
Je šťastná, že má hračku…
Chceš si zkusit jí hodit?
Trochu se bojím.
Zavři oči a hoď.
Jedenkrát, prosím.
Libuše si tedy vzala míček, zavřela oči a hodila ho, jak nejdál dokázala.
Úžasné!
Bára, přines!
Pes radostně zmizel mezi stromy.
Když dlouho nevracela, šel Luboš pro míček sám.
Počkej mě tady, volal na Libuši, ta však do lesa chtěla s ním.
Prodírali se houštím, až konečně spatřili Báru, jak štěká na modrý míček, který uvízl ve vodě.
Aha, už je to jasné, řekl Luboš s úsměvem.
Co?
Bára se vody bojí.
Když byla štěně, zachránil jsem ji z potoka.
Od té doby vodu nesnáší.
I psi mají strachy?
Samozřejmě.
Každý má něco.
Luboš vlezl do vody a náhle se propadl po kolena do bahna.
Voda mu sahala už k pasu.
Jsi v pořádku?!
zvolala Libuše.
Jen je to hlubší, než jsem čekal…
Najednou si uvědomil, že se nemůže hnout.
Každý krok byl těžší.
Nejde to, stojím!
volal na Libuši z bažiny.
Zkus najít větev!
Libuše třesoucíma rukama vytáhla mobil, ale signál nikde.
Když na ni Bára pohlédla a prosila pohledem, Libuši jako by ochromil strach.
V tu chvíli přicházely vzpomínky z dětsví nejraději by utekla…
Ale nemohla Luboše nechat.
Luboši, vydrž!
Nakonec našla dlouhý suchý klacek, podala ho Lubošovi do bahna, přičemž se přestala bát Báry.
Teď myslela jen na jeho záchranu.
Táhla ze všech sil, ale Luboš se sotva hnul.
Vtom jí pomohla Bára společně s dívkou zozali Luboše z pasti.
Všichni promočení spadli na trávu, vysílení, ale šťastní, že jsou naživu.
Holky moje, nevím, co bych si bez vás počal, smál se Luboš, objímajíc obě.
Měla jsem takový strach…
Ale že máš novou fobii, snad ne?
zasmál se Luboš.
Ano, mám.
Bojím se, že tě ztratím.
A tenhle strach je silnější než cokoli jiného.
Libuše obejmula Báru a v očích měla vděk.
Děkuji ti, Báro!
Že jsi s námi byla!
Večer po horké koupeli a chutné večeři se Luboš, Libuše i Bára natáhli na gauč a dívali se dlouho na filmy se psy.
V ten den už nechtěla nic vidět jiného.
A oba, stejně jako Bára, najednou věděli, že jejich největší strach je vlastně společný strach, že by jeden druhého ztratili.
